ECLI:CZ:US:2019:3.US.1255.17.1
sp. zn. III. ÚS 1255/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace KORT, obchodní společnost s ručením omezeným, sídlem Hornopolní 131/12, Ostrava, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2017 č. j. 1 Afs 235/2014-65 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2014 č. j. 22 Af 139/2012-48, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad Ostrava I (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 24. 2. 2012 č. j. 56829/12/388911804791 přiznal stěžovatelce nárok na úrok z vratitelného přeplatku ve výši 4 291 304 Kč, a to za období od 14. 1. 1994 (tj. ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula zákonná lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku) do 20. 9. 2011 (tj. do dne, kdy jí byl přeplatek poukázán). Jelikož lhůta pro vrácení přeplatku počala běžet ještě za účinnosti zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správce daně postupoval při výpočtu úroku podle §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků za použití přechodného ustanovení §264 odst. 10 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, přičemž současně vyšel ze zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2006, protože původní den splatnosti nastal před účinností novely provedené zákonem č. 230/2006 Sb.; správce daně proto určil úrok ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den příslušného kalendářního čtvrtletí.
3. Stěžovatelčino odvolání zamítlo Finanční ředitelství v Ostravě (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 25. 9. 2012 č. j. 3568/12-1500-801323, neboť se ztotožnilo s určením rozhodné právní úpravy, ke kterému dospěl správce daně, tedy se závěrem, že byly splněny podmínky pro použití §264 odst. 10 daňového řádu, jelikož lhůta pro vrácení přeplatku začala běžet dne 15. 12. 1993 (den poté, kdy byla stěžovatelčina žádost o vrácení přeplatku doručena správci daně); uvedené zákonné ustanovení je přitom podle finančního ředitelství třeba vykládat komplexně, tedy tak, že dopadá i na výpočet úroku z přeplatku.
4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl (v mezidobí se právním nástupcem finančního ředitelství stal vedlejší účastník). Krajský soud totiž došel k závěru, že správce daně ani vedlejší účastník nepochybili, když určili rozhodnou právní úpravu pro výpočet úroku z přeplatku na základě §264 odst. 10 daňového řádu. Touto otázkou se již správní soudy zabývaly, např. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 5. 11. 2013 č. j. 62 Af 28/2012-123 uzavřel, že §264 odst. 10 daňového řádu dopadá i na zaplacení úroku z přeplatku, protože součástí postupu při vracení přeplatku je i povinnost správce daně zaplatit úroky, vrátil-li přeplatek po stanovené lhůtě. Pakliže byl přeplatek vrácen podle zákona o správě daní a poplatků, je více než vhodné, aby správce daně postupoval podle téhož zákona i při placení úroků, které sledují osud daně. Tato východiska přitom nejsou podle krajského soudu zpochybněna tím, že §264 odst. 14 daňového řádu na rozdíl od odstavce 10 téhož ustanovení výslovně zmiňuje úrok z prodlení, neboť obě ustanovení jsou založena na totožných principech. Skutečnost, že §264 odst. 14 daňového řádu výslovně míří ke "staré" úpravě, naopak podle krajského soudu posiluje argumentaci pro postup, který zvolil správce daně a předchůdce vedlejšího účastníka. Krajský soud se navíc neztotožnil ani se stěžovatelčinou námitkou diskriminace, neboť pro takový závěr chyběla nezbytná podmínka existence srovnatelného subjektu, když stěžovatelka netvrdila, že ve skutkově obdobném případě (z hlediska počátku lhůty, okamžiku rozhodování apod.) správce daně rozhodl odlišně. Krajský soud proto uzavřel, že správní orgány vyšly při výpočtu úroku z odpovídajícího znění zákona, včetně zohlednění zákona č. 230/2006 Sb.
5. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou, neboť se plně ztotožnil se závěry krajského soudu, tedy v prvé řadě se závěrem, že na danou věc je nutno použít §264 odst. 10 daňového řádu, a tedy stěžovatelce náležející úrok vypočítat podle příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků, když nad rámec posouzení krajského soudu zdůraznil, že zde není prostor pro použití zásady in dubio pro libertate, resp. in dubio mitius.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v úvodu své ústavní stížnosti zdůrazňuje, že její podstatu představuje výše úroků z vratitelného přeplatku, jenž byl téměř sedmnáct let neoprávněně zadržován, tedy v prvé řadě výklad přechodného ustanovení daňového řádu, v jehož důsledku byl stěžovatelce přiznán téměř nulový úrok, což představuje zásah do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Namísto úroku ve výši repo sazby zvýšené o 14 procentních bodů tak byl stěžovatelce přiznán úrok ve výši 140 % diskontní sazby (tedy v letech 2009 a 2010 ve výši pouhých 0,35 %), a jelikož podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010 č. j. 9 Afs 107/2009-67 je vlastníkem vratitelného přeplatku daňový subjekt, nikoliv stát, má stěžovatelka za to, že Nejvyšším správním soudem zvolený výklad §264 odst. 10 daňového řádu nelze považovat za ústavně konformní, neboť v jeho důsledku dochází ke zjevnému zásahu do práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Je-li totiž primárním účelem úroku z vratitelného přeplatku ochrana vlastníka před negativními důsledky toho, že po dobu prodlení státu nebylo možno peněžní prostředky využívat, jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014 č. j. 7 Aps 3/2013-37 (dále jen "případ Kordárna"), napadená rozhodnutí uvedeným principům (a imperativům) zjevně nedostála, neboť zvolený způsob výpočtu úroku z přeplatku není s to uvedené negativní důsledky adekvátně napravit. Jelikož se případ Kordárna týkal nevydání nadměrného odpočtu (a tedy nikoliv přeplatku), stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že podle jejího názoru výše uvedené závěry dopadají rovněž na její věc, neboť v případě nevydání vratitelného přeplatku je kompenzace nutná ještě více než v případě nevydání nadměrného odpočtu u daně z přidané hodnoty. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009 č. j. 1 Afs 80/2009-45 přitom vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že úrok z vratitelného přeplatku by měl plnit i sankční funkci, nebo alespoň anulovat výhody, které by v opačném případě plynuly státu z jeho protiprávního jednání, tedy by měl být nastaven v takové výši, aby správce daně nebyl motivován k protiprávnímu postupu, resp. aby byla případně taková "perverzní motivace" správce daně vyloučena.
7. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku přikročil k mechanickému výkladu příslušných přechodných ustanovení, jenž může být obhajitelný pouze prizmatem daného znění zákona, nikoliv však podle jeho účelu a smyslu. Podle mínění stěžovatelky totiž nelze přehlížet, že zvolený výklad je "hrubě diskriminační" v porovnání se subjekty, kterým správce daně dluží kratší dobu a kteří tak mají nárok na úrok přesahující výši čtrnácti procentních bodů, a například za rok 2011 tak byl stěžovatelce ve srovnání s jinými daňovými subjekty přiznán zhruba čtyřicetkrát nižší úrok, na což upozorňuje i stěžovatelkou odkazovaná komentářová literatura.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Podstatu posuzované věci představuje tvrzení stěžovatelky, že v důsledku zvoleného výkladu příslušných intertemporálních ustanovení daňového řádu jí byl přiznán úrok v takové výši, jež a) je natolik nízký, že porušuje její majetková práva, pročež b) nemůže plnit potřebnou sankční funkci a c) je zjevně diskriminační.
11. Předně je třeba zdůraznit, že obdobné námitky již stěžovatelka vznesla ve své kasační stížnosti, přičemž dle názoru Ústavního soudu se s nimi Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku podrobně vypořádal, pročež je možno na jeho odůvodnění, ve kterém nejsou zjevné ústavněprávní nedostatky, v úplnosti (zvláště pak na jeho body [36] až [55]) odkázat.
12. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti s pečlivě vyargumentovanými závěry Nejvyššího správního soudu přímo nepolemizuje (nepřekládá vůči nim přímou oponenturu), pouze tvrdí (a dokládá na konkrétním příkladu), že Nejvyšším správním soudem zvolený výklad není spravedlivý, neboť ji znevýhodňuje oproti jiným daňovým subjektům. Nelze tak přehlížet, že Nejvyšší správní soud se právě s tímto klíčovým stěžovatelčiným tvrzením (námitkou) vypořádal v bodu [54] napadeného rozsudku, proti jehož závěrům stěžovatelka - nad rámec námitek vznesených již v kasační stížnosti - ničeho nenamítá. Ústavní soud proto považuje za postačující zdůraznit, že se závěry uvedenými v bodu [54] napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se ztotožňuje a považuje je nejen za ústavně souladné, ale rovněž za správné.
13. Nad rámec uvedený v odkazovaném bodu rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka měla možnost spojit se svou ústavní stížností návrh na zrušení pro ni nepříznivého §264 odst. 10 daňového řádu, tuto možnost však nevyužila, a Ústavní soud sponte sua neshledal důvod pro postup podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Podle názoru Ústavního soudu totiž oproti opačnému tvrzení stěžovatelky není důvod se - bez dalšího - domnívat, že by stanovená výše úroku porušovala její základní majetková práva, pakliže tento úrok byl za dané období vždy vyměřen ve výši 140 % příslušné diskontní sazby. Na uvedeném závěru - striktně prizmatem čl. 11 odst. 1 Listiny - nic nemění skutečnost, že jinému daňovému subjektu, jehož nárok na úrok již podléhal jiné právní úpravě (tedy režimu daňového řádu), byl za stejné období vyměřen úrok výrazně vyšší. Ústavní soud totiž nespatřuje žádné zjevné ústavněprávní nedostatky v závěru správních soudů, že v takovém případě o srovnatelné (daňové) subjekty nejde (viz níže). Současně se Ústavní soud domnívá, že skutečnost, že jinému daňovému subjektu je přiznán výrazně vyšší úrok z vratitelného přeplatku, než byl přiznán stěžovatelce, neznamená sama o sobě zásah do jejích majetkových práv, je-li jí současně (viz výše) zaručen úrok ve výši přesahující příslušnou diskontní sazbu, čímž je podle názoru Ústavního soudu rovněž v potřebné míře naplněna i stěžovatelkou dovolávaná sankční funkce úroku. V této souvislosti pak nelze přehlížet ani skutečnost, že Nejvyšším správním soudem zvolený výklad zdůrazňuje nutnost jednoty právního režimu, což v daném kontextu znamená, že stěžovatelkou dovolávaný abstraktní daňový subjekt sice má nárok na vyšší úrok z vratitelného přeplatku, současně se ale vystavuje i riziku nutnosti zaplacení vyššího úroku v případě nedoplatku. Tvrdí-li proto stěžovatelka, že správní soudy zvolily diskriminační výklad, nelze jí přisvědčit, když diskriminační důsledky jí rozporovaného výkladu stěžovatelka demonstruje na dvou subjektech, jež srovnatelné nejsou.
15. Dovolává-li se stěžovatelka analogického "použití" závěrů, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v případu Kordárna, postačí podle Ústavního soudu odkázat na závěry v posuzované věci vydaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016 č. j. 1 Afs 235/2014-50, ve kterých potřebnou podobnost Nejvyšší správní soud neshledal, přičemž tam uvedeným závěrům stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje.
16. Ústavní soud uzavírá konstatováním, že napadená rozhodnutí správních soudů neobsahují ústavně nepřijatelné závěry, resp. konstatováním, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných základních práv, ke kterému mělo v důsledku napadených soudních rozhodnutí dojít, nepodařilo prokázat. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu