ECLI:CZ:US:2019:3.US.1304.18.1
sp. zn. III. ÚS 1304/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Špinky, zastoupeného JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem, sídlem Vodičkova 699/30, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2017 č. j. 21 Cdo 3958/2017-341, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015 č. j. 23 Co 187/2015-259 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. ledna 2015 č. j. 23 C 57/2011-230, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to výslovně všech jejich výroků pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovateli bylo dne 28. 2. 2011 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Stěžovatel byl u vedlejšího účastníka zaměstnán jako osoba vykonávající kontroly taxislužby (dále též jen "kontrolor"). Důvodem zrušení pracovního poměru bylo nevyhotovení protokolu z jím provedené kontrolní činnosti podle §15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, v rozhodném znění (dále jen "zákon o státní kontrole"), provedené dne 16. 1. 2011, při níž byly zjištěny nedostatky (dále jen "kontrola"). Kontrolu prováděl stěžovatel spolu s dalším zaměstnancem vedlejšího účastníka Ing. Františkem Belicou (dále jen "druhý kontrolor"). Po právní stránce byla podstatou sporu v řízeních před obecnými soudy otázka, zda měl každý z obou kontrolorů povinnost sepsat protokol o kontrole, nebo měl tuto povinnost podle zavedené praxe či pověření vedlejším účastníkem (zaměstnavatelem) jen jeden z nich.
3. Proti okamžitému zrušení pracovního poměru brojil stěžovatel žalobou na určení jeho neplatnosti u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který rozsudkem ze dne 13. 2. 2013 č. j. 23 C 57/2011-109 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. K odvolání vedlejšího účastníka byl rozsudek obvodního soudu usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 3. 2014 č. j. 23 Co 27/2014-140 zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Obvodní soud poté v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Z listinných důkazů a výslechů svědků obvodní soud zjistil, že vedoucí kontrolor nebyl určován vedlejším účastníkem, nýbrž vzájemnou dohodou kontrolorů. Současně vzal soud za prokázané, že kontrolní činnost dne 16. 1. 2011 spočívala ve třech kontrolách cen jízdného požadovaných taxislužbou; poslední z jízd byla přibližně o 100 Kč předražena, přičemž v rozhodném období ledna až února 2011 nebyl protokol o této kontrole vyhotoven. V důsledku absence protokolu se stal provozovatel vozidla taxislužby právně nepostižitelným, přestože jednal v rozporu se zákonem. Obvodní soud dospěl k závěru, že ostatní tvrzení a navržené důkazy stěžovatele jsou buď irelevantní, nebo účelové. Prokázané skutečnosti posoudil jako hrubé porušení pracovních povinností stěžovatele podle příslušných právních předpisů, zakládající důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.
5. Městský soud k odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o věci samé. Ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil tak, že namísto 60 984 Kč je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Doplněním dokazování (výslechem osob zúčastněných na kontrole - tzv. figurantů) městský soud zjistil, že se stěžovatel měl v rámci kontroly dotázat řidiče vozidla taxislužby, zda mu stojí za to přijít o práci kvůli předražení jízdy o 100 Kč, a dále měl řidiči sdělit, aby se za ním zastavil do kanceláře se správně vytištěnou stvrzenkou. Dále soud zjistil, že kontrolních jízd se účastnilo šest figurantů. V den kontroly se jednotlivých jízd účastnili po dvou, přičemž ve vyúčtování kontrolních jízd byly pouze dvě stvrzenky. Klíčový protokol předložený druhým kontrolorem při jednání dne 7. 7. 2014 shledal městský soud vzhledem k tvrzeným okolnostem jeho nalezení dodatečně a účelově vytvořeným. Městský soud dospěl k závěru, že u vedlejšího účastníka absentuje jednoznačné pravidlo o tom, kdo konkrétně má sepisovat protokol. Tato povinnost musí být dovozena z §15 zákona o státní kontrole, a případná dohoda kontrolorů je bez právního významu. Městský soud věc posoudil tak, že z rozhodné právní normy plyne povinnost sepsat protokol oběma zúčastněným kontrolorům, kteří nesou spoluodpovědnost za jeho vyhotovení. Ohledně změny II. výroku napadeného rozsudku dospěl městský soud s poukazem na judikaturu Ústavního soudu k závěru, že vedlejší účastník nevynaložil s ohledem na jeho zaměstnanecký aparát náklady na zastoupení advokátem účelně, pročež rozhodl, jak uvedeno výše.
6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl rozsudkem napadeným touto ústavní stížností. Dospěl k závěru, že právní otázka, zda z rozhodných právních předpisů vyplývá způsob určení kontrolního pracovníka povinného sepsat protokol o kontrole v případě, že se jí účastní více kontrolorů, nebyla v jeho rozhodovací praxi dosud řešena. Dále konstatoval, že ani zákon o státní kontrole, ani zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění platném do 31. 5. 2012, neobsahuje pravidlo o tomto určení a toto pravidlo nelze dovodit ani výkladem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nestanoví-li kontrolní orgán závazná pravidla určení vedoucího kontrolora, mají všichni zúčastnivší se kontroloři stejná práva a povinnosti. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, podle něhož si kontroloři nemohou ujednat povinnost sepsání protokolu, nýbrž je tato povinnost veřejnoprávním předpisem stanovena každému z nich. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl tak, že určil paušální sazbu odměny advokáta částkou ve výši 5 000 Kč, a spolu s paušální částkou náhrady výdajů (300 Kč) a náhradou daně z přidané hodnoty (1 113 Kč) uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 6 413 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel spatřuje neústavnost napadených rozhodnutí zejména v nedostatečném posouzení, zda výkon práv vedlejšího účastníka byl v rozporu s dobrými mravy, a v jejich nedostatečném odůvodnění. Podle stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy, je-li mu přičítáno opomenutí sepsání protokolu, který byl ve skutečnosti sepsán jeho kolegou - druhým kontrolorem. Nadto za situace, kdy vedlejší účastník druhému kontrolorovi zamezil v získání originálu protokolu, který se měl nacházet na pracovišti vedlejšího účastníka.
8. Porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel též v tom, že dovolací soud svévolně použil §15 zákona o státní kontrole, přičemž vůbec neuvažoval o zavedené praxi u vedlejšího účastníka. Jelikož městský soud i dovolací soud vycházely při takto nesprávné aplikaci rozhodného ustanovení ze svévolného hodnocení důkazů obvodním soudem, zatížily svá rozhodnutí vadou neústavnosti spočívající v extrémním nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů.
9. Dále stěžovatel tvrdí, že obecné soudy pominuly řadu skutečností, které vyplynuly v průběhu řízení. Zejména pominuly výpověď ředitele odboru dopravních agend vedlejšího účastníka, jenž uvedl, že protokol má být podepsán vedoucím kontrolorem, jakož i existenci předmětného třetího protokolu. Celý rozsudek obvodního soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný - soud na jedné straně dospěl k závěru, že žádný protokol vyhotoven nebyl, ale současně bral protokol předložený dne 7. 7. 2014 v potaz jako relevantní důkaz. Obvodní soud taktéž nevyložil stručně a jasně, které skutečnosti a z jakých důvodů má za prokázány, proč neprovedl další důkazy, ani proč nepřisvědčil výpovědím svědků bez vztahu ke stěžovateli, nýbrž přejal tvrzení svědků převážně majících určitý vztah k vedlejšímu účastníkovi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá částečně v polemice s výkladem §15 zákona o státní kontrole a z velké části v polemice se skutkovými zjištěními obvodního soudu a městského soudu. Nutno předeslat, že ústavní stížnost neobsahuje bližší ústavněprávní argumentaci - s tím, že odůvodnění výslovného napadení výroků o náhradách nákladů řízení v ní schází zcela. Ústavní soud dodává, že mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva, není-li aplikační proces tohoto práva stižen ústavně relevantní vadou, zejména nezohlední-li obecné soudy správně dopad ústavně zaručeného práva na posuzovanou věc (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz).
14. Vyjma právní otázky, jež založila přípustnost Nejvyšším soudem zamítnutého dovolání, stěžovatel v ústavní stížnosti zejména prezentuje vlastní verzi skutkového stavu. Všechny námitky vůči hodnocení důkazů a tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí však byly obecnými soudy srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem vyvráceny. Obecné soudy nehodnotily jednání vedlejšího účastníka z pohledu možného rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k jednoznačným skutkovým zjištěním a vyvození odpovědnosti stěžovatele za jeho protiprávní jednání o tomto rozporu ani uvažováno být nemohlo. Tato podle stěžovatele stěžejní námitka nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
15. Z provedených důkazů obecné soudy vyvodily zcela v souladu s ústavním pořádkem jednoznačné skutkové závěry, včetně absence zavedené praxe sepisování protokolů z kontrolní činnosti u vedlejšího účastníka a srozumitelně odůvodnily její právní irelevanci. Tvrzená praxe dovozovaná stěžovatelem z výslechu svědků je ve zjevném rozporu s dikcí §15 odst. 2 zákona o státní kontrole, podle něhož podepisují protokol kontroloři, kteří se kontroly zúčastnili. Tato část argumentace nemá oporu v napadených rozhodnutích; je mimoběžná s potenciálním porušením základních práv a svobod zaručených stěžovateli ústavním pořádkem.
16. Na základě uvedených zjištění a rozhodné právní úpravy obecné soudy logicky a ústavně konformně použily na posuzovanou věc §15 zákona o státní kontrole. Výklad rozhodné právní normy provedený soudy byl v napadených rozhodnutích podrobně, srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem odůvodněn. Z toho důvodu také nelze přisvědčit námitce stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu. Není z něj patrné, že by si soud protiřečil v hodnocení pravosti a průkaznosti klíčového protokolu, jenž byl druhým kontrolorem předložen po více než třech letech od samotné kontroly (viz str. 8 a 9 napadeného rozsudku obvodního soudu). Obvodní soud naopak uvedl, jakými úvahami se při posuzování pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele řídil; z jeho rozhodnutí i rozsudku městského soudu je patrné, že hodnotil každý důkaz jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Zejména z těchto celkových souvislostí logicky vyvodil a odůvodnil závěr o velmi pravděpodobné účelovosti nově nalezeného protokolu.
17. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost zcela postrádá argumentaci vůči postupu Nejvyššího soudu po kasačním nálezu Ústavního soudu (viz bod 6) i rozhodnutím všech soudů o náhradách nákladů řízení, Ústavní soud toliko dodává, že stejně jako v předchozích bodech jsou i výroky o náhradách nákladů řízení (nadto pro stěžovatele příznivé) srozumitelně a v souladu s Ústavním pořádkem odůvodněny. V napadeném rozsudku se Nejvyšší soud řídil závazným právním názorem Ústavního soudu, právní otázku zakládající přípustnost dovolání ústavně souladným způsobem vyložil a dovolání v mezích své pravomoci zamítl.
18. Skutková zjištění i výklad rozhodné právní normy byly obecnými soudy srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem odůvodněny. Nelze shledat, že by byly v extrémním nesouladu, ani že by stěžovateli bylo bráněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na plně ústavně konformní odůvodnění napadených rozhodnutí.
19. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovateli garantován úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
20. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu