ECLI:CZ:US:2019:3.US.1341.19.1
sp. zn. III. ÚS 1341/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti a) K. S., b) B. S., c) J. G. a d) M. O., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 25 Cdo 1788/2017-436, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 15 Co 421/2016-390 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 31. května 2016 č. j. 16 C 154/2014-349, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Nemocnice Tábor, a.s., sídlem Kpt. Jaroše 2000, Tábor, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 4. 2019, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a základního práva na spravedlivý proces podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 11. 2016 č. j. 15 Co 421/2016-390 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 5. 2016 č. j. 16 C 154/2014-349, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel a) domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím a každá ze stěžovatelek b) až d) částky 300 000 Kč s příslušenstvím. Tyto částky měly představovat zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout jako osobám blízkým jejich otce, manžela či druha K. S. v souvislosti s jeho léčením v zařízení provozovaném vedlejší účastnicí. Vedlejší účastnice postupovala podle stěžovatelů nedbale, když adekvátně nereagovala na zhoršení jeho zdravotního stavu, což mělo být jednou z podstatných příčin jeho úmrtí. Tím měla porušit svou povinnost péče řádného odborníka podle §2643 odst. 1 a §2645 občanského zákoníku.
3. V řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že K. S., jemuž bylo tou dobou 77 let, byl od 3. 2. 2014 do 20. 2. 2014 umístěn ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice. Dne 17. 2. 2014 mu byla provedena extrakce totální endoprotézy pravého kolenního kloubu. Od toho dne byl v rámci pooperační péče umístěn na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (dále jen "oddělení ARO") a od 19. 2. 2014 na ortopedickém oddělení, kde dne 20. 2. 2014 zemřel. Z odborných závěrů znalce vyplynulo, že po dobu jeho pobytu na oddělení ARO byla péče o něj lege artis, což platí i pro rozsah provedených předoperačních vyšetření a ordinované terapie, jakož i pro rozhodnutí o překladu pacienta a frekvenci kontrol na ortopedickém oddělení. Vedlejší účastnice adekvátně reagovala na nízký krevní tlak pacienta a na sníženou hladinu hemoglobinu. Postupem non lege artis byla pouze neadekvátní reakce vedlejší účastnice na nález na rentgenovém snímku hrudníku pacienta ze dne 20. 2. 2014. Tento nález měl být indikací k vyšetření krevních plynů či vyšetření saturace hemoglobinu kyslíkem pomocí pulsní oxymetrie. Předmětné pochybení však nebylo hlavní příčinou úmrtí pacienta a ani postup lege artis v této oblasti by podle znaleckého posudku nezabránil úmrtí pacienta.
4. Krajský soud považoval skutková zjištění okresního soudu za dostatečně určitá a odmítl námitku nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. Dále považoval za "mezi stranami v zásadě nesporné", že příčinou úmrtí K. S. byl srdeční infarkt, který vznikl v důsledku pokročilého kornatění cév, postihujícího kromě srdečních cév i cévy na dolních končetinách a cévy mozkové, a do značné míry i v důsledku předchozího operačního výkonu. Tento infarkt přitom nebyl zjištěn a léčen, neboť vedlejší účastnice neprovedla potřebná vyšetření. Pokud jde o právní posouzení věci, krajský soud ve shodě s okresním soudem zdůraznil, že konstrukce odpovědnosti za nemajetkovou újmu podle občanského zákoníku je zcela jednoznačně postavena na stejných principech jako povinnost k náhradě škody podle §2894 odst. 2 občanského zákoníku. Náhrada nemajetkové újmy přichází v úvahu jen tehdy, je-li dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy. Jestliže tedy až do doby vzniku infarktu vedlejší účastnice postupovala lege artis a následné opomenutí v úvahu připadajících vyšetření nemělo na úmrtí pacienta vliv, není zde příčinná souvislost mezi jejím protiprávním jednáním a nemajetkovou újmou, jak ji stěžovatelé vylíčili. Z tohoto důvodu není dána odpovědnost vedlejší účastnice za tuto újmu.
5. Výhradou stěžovatelů proti právnímu posouzení byla i námitka, že okresní soud nepoměřoval věc obecným ustanovením §6 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Pokud vedlejší účastnice pochybila při léčení K. S., v důsledku čehož již nelze zjistit, jak by se jeho zdravotní stav dále vyvíjel, pak jí tato skutečnost podle stěžovatelů musí jít k tíži. Uvedené ustanovení je nutno vykládat tak, že protiprávní jednání vedlejší účastnice má procesní důsledek spočívající v přenesení důkazního břemene na ni. Právě ona musí prokazovat nedostatek příčinné souvislosti. Krajský soud tuto argumentaci nicméně neakceptoval. Podle jeho názoru je třeba prospěch z protiprávního jednání dle §6 odst. 2 občanského zákoníku chápat z hlediska hmotněprávního a v této věci vedlejší účastnice zcela přirozeně žádný takovýto prospěch neměla.
6. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 25 Cdo 1788/2017-436. Dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Podle jeho názoru je napadený rozsudek založen na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi postupem vedlejší účastnice při poskytování zdravotní péče a škodným následkem (úmrtím pacienta), a tedy nezávisí na vyřešení stěžovateli formulované právní otázky, zda pro vznik povinnosti poskytovatele zdravotní péče nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění za zásah do absolutních osobnostních práv pacienta, popřípadě jemu blízkých osob, postačuje ohrožení osobnostního práva. Soudní praxe navíc netrvá na prokázání příčinné souvislosti s absolutní či stoprocentní jistotou, nýbrž postačuje její prokázání v míře blížící se praktické jistotě. Tím je ponechán prostor soudu k volnému hodnocení důkazů a racionální úvaze, aniž by byly na poškozené kladeny nesplnitelné požadavky. Tento závěr lze uplatnit i pro posouzení odvozených nároků stěžovatelů, kteří uplatňují odškodnění nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké.
7. Ve vztahu k otázce, zda se zásada podle §6 odst. 2 občanského zákoníku projevuje v procesním právu a má vliv na rozložení důkazního břemene, Nejvyšší soud uvedl, že rozsudek krajského soudu není na jejím řešení založen. Krajský soud ani nevyslovil závěr, že tato zásada nemá reflexi v procesním právu. Podle dovolacího soudu se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti, kterou účastníku ukládá §120 odst. 1 občanského soudního řádu) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. V posuzované věci bylo ale rozhodnuto na základě skutečností, které vyšly najevo z provedených důkazů. Rozsudky krajského soudu a okresního soudu nejsou založeny na závěru o neunesení důkazního břemene stěžovateli, nýbrž na závěru, že z provedených důkazů bylo zjištěno, že mezi postupem vedlejší účastnice a smrtí pacienta není příčinná souvislost. Skutkový stav byl tedy zjištěn jinak, než stěžovatelé tvrdili. Tyto rozsudky nespočívají na nesprávném posouzení otázky rozložení či unesení důkazního břemene, která proto ani nemohla založit přípustnost dovolání.
8. Závěrem dovolací soud uvedl, že podle krajského soudu a okresního soudu by ani provedení indikovaných vyšetření úmrtí pacienta nezabránilo. Oba soudy nezjistily nedostatky ve vedení zdravotní dokumentace nebo nepřípustnou manipulaci s ní. Zároveň z jejich rozsudků nevyplývá, že infarkt myokardu je onemocněním se 100% úmrtností či léčbou neodvratitelné. Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka stěžovatelů směřující vůči myšlenkovému postupu krajského soudu, jenž má být v rozporu s obecnými zásadami logiky, není případná. Uvedené skutkové závěry nebylo možné úspěšně napadnout v dovolacím řízení.
III.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé vytýkají rozsudku krajského soudu, že navzdory závěru o příčině smrti K. S. a pochybení vedlejší účastnice neshledal zásah do jejich práv. Úvahy krajského soudu se dají shrnout tak, že vedlejší účastnice sice neprovedla indikovaná vyšetření, nezjistila, že u pacienta probíhá infarkt myokardu, a tento ani nijak neléčila, v důsledku čehož pacient zemřel, tyto skutečnosti však nepostačují k vyhovění žaloby. Stěžovatelé měli ještě dokázat, že by pacient při správném postupu vedlejší účastnice nezemřel. Prokázání příčinné souvislosti mezi protiprávním omisivním jednáním zdravotnického zařízení a vznikem újmy spočívajícím v úmrtí pacienta je přitom podle stěžovatelů nemožné a nelze je po nich požadovat. V tomto ohledu odkazují na starší rozhodnutí Ústavního soudu [usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 (U 10/50 SbNU 451)].
10. Pokud jde o posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu, podle stěžovatelů dovolací soud v podstatě popřel svou dřívější rozhodovací praxi [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 30 Cdo 41/2017; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855)]. Z ní vyplývá, že pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku. Postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit osobnostní práva. Nejvyšší soud dále pochybil, když neshledal důvod přípustnosti dovolání v tom, že krajský soud odmítl promítnout základní zásadu soukromého práva podle §6 odst. 2 občanského zákoníku do rozložení, respektive obrácení důkazního břemene, a byl ochoten akceptovat ji jen v rovině hmotněprávní. Tím se měl dostat do rozporu s právními závěry Ústavního soudu, podle nichž může rovnost účastníků řízení v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech vyžadovat, aby obecné soudy s ohledem na uvedenou zásadu připustily obrácení důkazního břemene (nález ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17). Stejný závěr zastává i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a odborná literatura. V neposlední řadě stěžovatelé namítají, že se Nejvyšší soud nijak nevypořádal s nelogičností argumentace krajského soudu, podle níž opomenutí v úvahu připadajících vyšetření ze strany vedlejší účastnice (tedy nezjištění a neléčení infarktu) nemělo vliv na úmrtí pacienta. Tento závěr neodpovídá požadavku, aby odůvodnění soudu odpovídalo obecným zásadám logiky, bylo přesvědčivé a vnitřně bezrozporné.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 16 C 154/2014, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Ústavní soud konstatuje, že posouzení věci ze strany obecných soudů vycházelo ze skutkového zjištění, že úmrtí K. S. dne 20. 2. 2014, k němuž došlo následkem infarktu, by nebylo možné zabránit ani v případě, že by vedlejší účastnice provedla požadovaná vyšetření. Toto skutkové zjištění vychází z provedeného dokazování, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska - co do průběhu dokazování i hodnocení důkazů - nic vytknout. Nešlo o případ, kdy provedené důkazy neumožnily učinit jednoznačný závěr o příčině úmrtí a v tomto směru by byla relevantní otázka míry pravděpodobnosti určitého následku, ani o případ, kdy by výsledek řízení závisel na právní otázce rozložení důkazního břemene (tedy o některý z případů, k nimž by bylo možné vztáhnout právní závěry obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, na které odkazují stěžovatelé). Námitky stěžovatelů, jak jsou shrnuty výše, proto nemohou právní závěry obecných soudů relevantně zpochybnit.
15. Krajský soud i okresní soud náležitým a přesvědčivým způsobem vysvětlily, z jakých důvodů nepovažovaly nárok stěžovatelů za důvodný. V provedeném výkladu a použití relevantních ustanovení občanského zákoníku (zejména §6 odst. 2, §2643 odst. 1 a §2645) a §120 občanského soudního řádu nelze spatřovat jakékoli kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jejich ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tyto závěry přitom platí i pro napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se s námitkami stěžovatelů řádně vypořádal v rámci kvazimeritorního posouzení přípustnosti dovolání z hledisek §237 občanského soudního řádu. V podrobnostech postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu