ECLI:CZ:US:2019:3.US.1367.16.1
sp. zn. III. ÚS 1367/16
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem, sídlem Saskova 1961, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015 č. j. 58 Co 481/2014-95, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015 č. j. 58 Co 481/2014-95 byla porušena stěžovatelova základní práva zaručená ustanoveními čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015 č. j. 58 Co 481/2014-95 se ruší.
III. Vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli k rukám JUDr. Miroslava Jiráka do tří dnů od doručení tohoto nálezu na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem částku 8 228 Kč.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil výroky usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 12. 2013 č. j. 41 EXE 96/2010-36, 41 EXE 4488/2010-23, 41 EXE 7500/2010-30, 41 EXE 8272/2010-23, 41 Nc 3589/2009-51, 41 EXE 2778/2010-34, 41 EXE 3427/2010-24, 41 EXE 3564/2010-24, 41 Nc 2262/2009-26 a 41 Nc 2677/2009-23, ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. 5. 2014 č. j. 41 EXE 96/2010-55, kterými byly zamítnuty návrhy stěžovatele (v procesním postavení povinného) na zastavení exekucí nařízených usneseními obvodního soudu ze dne 16. 2. 2010 č. j. 41 EXE 96/2010-36, ze dne 20. 7. 2010 č. j. 41 EXE 4488/2010-3, ze dne 23. 11. 2010 č. j. 41 EXE 7500/2010-3, ze dne 10. 12. 2010 č. j. 41 EXE 8272/2010-3, ze dne 20. 10. 2009 č. j. 41 Nc 3589/2009-2, ze dne 18. 5. 2010 č. j. 41 EXE 2778/2010-34, ze dne 22. 6. 2010 č. j. 41 EXE 3427/2010-3 a č. j. 41 EXE 3564/2010-3, ze dne 22. 9. 2009 č. j. 41 Nc 2262/2009-2 a ze dne 22. 9. 2009 č. j. 41 Nc 2677/2009-2.
3. Předmětné exekuce byly vedeny pro vymožení povinností stanovených v následujících rozsudcích obvodního soudu: 1. rozhodnutím ze dne 3. 7. 2001 č. j. 25 C 254/2001-12 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 208 Kč a náklady řízení ve výši 1 475 Kč; 2. rozhodnutím ze dne 17. 1. 2003 č. j. 20 C 499/2002-15 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 808 Kč a náklady řízení ve výši 3 825 Kč; 3. rozhodnutím ze dne 24. 4. 2001 č. j. 13 C 55/2004-14 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 808 Kč a náklady řízení ve výši 3 825 Kč; 4. rozhodnutím ze dne 19. 1. 2005 č. j. 6 C 337/2004-13 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 808 Kč a náklady řízení ve výši 4 437,75 Kč; 5. rozhodnutím ze dne 25. 9. 2000 č. j. 18 C 480/2000-14 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 208 Kč a náklady řízení ve výši 1 495 Kč; 6. rozhodnutím ze dne 26. 4. 2002 č. j. 18 C 77/2002-12 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 808 Kč a náklady řízení ve výši 3 825 Kč; 7. rozhodnutím ze dne 3. 9. 2002 č. j. 25 C 232/2002-16 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 808 Kč a náklady řízení ve výši 3 825 Kč; 8. rozhodnutím ze dne 24. 10. 2002 č. j. 25 C 309/2002-14 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 808 Kč a náklady řízení ve výši 3 825 Kč; 9. rozhodnutím ze dne 16. 5. 2000 č. j. 7 C 170/200-13 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 208 Kč a náklady řízení ve výši 1 495 Kč a 10. rozhodnutím ze dne 30. 8. 2000 č. j. 4 C 282/2000-14 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 208 Kč a náklady řízení ve výši 1 495 Kč, vždy do 3 dnů od právní moci rozsudku.
4. Stěžovatel v průběhu řízení usiloval o zastavení předmětných exekucí a tvrdil, že exekuce jsou vedeny pro dluhy, které neexistují, nevznikly a ani nikdy vzniknout nemohly, a to proto, že je z důvodu svého zrakového postižení nepřetržitě od roku 1994 držitelem průkazu ZTP/P, a tudíž měl podle §31 a příloh číslo 2 a 3 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, mimo jiné nárok na bezplatnou dopravu spoji místní veřejné hromadné dopravy. Na tuto zákonnou úpravu přitom navazuje také Tarif Pražské integrované dopravy vydaný Regionálním organizátorem Pražské integrované dopravy, jenž držitelům průkazů ZTP/P rovněž přiznává nárok na bezplatnou přepravu v provozu Pražské integrované dopravy. Z uvedených důvodů stěžovatel mohl jezdit bez platného jízdního dokladu v pražské městské hromadné dopravě, neboť takový jízdní doklad nikdy nepotřeboval, a vedlejší účastnici tak nemohlo vůči stěžovateli nikdy vzniknout právo na jízdné a na smluvní pokutu. Pro ztotožnění "černého pasažéra" se svou osobou měl pak stěžovatel jediné vysvětlení, podle něhož byl zřejmě zneužit jeho rodný list, který v rozhodném období ztratil. Stěžovatel současně zdůrazňoval, že nemohl uplatnit své námitky proti oprávněnosti vymáhaných pohledávek v nalézacím řízení, protože o průběhu nalézacího řízení nebyl informován. Veškerá doručení písemností proběhla fikcí a následně mu byli ustanoveni opatrovníci z řad justičních čekatelů, již však byli ve věci nečinní, řízení se aktivně neúčastnili a práva stěžovatele nijak nehájili. V této souvislosti stěžovatel obvodnímu soudu vytýkal, že neučinil ani všechny potřebné kroky ke zjištění jeho faktického pobytu.
5. Obvodní soud nicméně dospěl k závěru, že zde není žádný z důvodů pro zastavení exekuce předvídaných v §268 odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a že námitky proti oprávněnosti vymáhaných pohledávek bylo třeba uplatnit v nalézacích řízeních; obvodní soud proto stěžovatelovy návrhy na zastavení exekucí zamítl.
6. Městský soud pak odvolání stěžovatele neshledal důvodným, neboť se plně ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel své námitky měl vznést v nalézacím řízení; současně zdůraznil, že písemnosti (resp. rozsudky) mu v nalézacím řízení nebyly doručovány fikcí, jelikož vždy bylo doručováno jemu ustanovenému opatrovníkovi, a namítá-li nesprávnost ustanovení opatrovníka, mohl a měl tento nedostatek napadnout žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., což však neučinil. Z uvedených důvodů městský soud zamítavé výroky napadených usnesení obvodního soudu potvrdil.
7. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel souběžně dovolání a ústavní stížnost. Stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1708/15 jako nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s tím, že případnou "novou" ústavní stížnost po rozhodnutí o jeho dovolání věcně projedná. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3859/2015, neboť směřovalo proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč.
II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti (nad rámec shora rekapitulovaných námitek vznesených již v předchozím řízení) zdůrazňuje, že mu jako držiteli průkazu ZTP/P tvrzený dluh nikdy nemohl vzniknout a že opatrovník mu ustanovený v nalézacích řízeních neučinil nikdy žádný úkon v jeho prospěch, což obvodní soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu toleroval [v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1231/09 (N 196/58 SbNU 735)], navíc nikdy v řízení neučinil všechny potřebné úkony ke zjištění stěžovatelova faktického pobytu, přestože mohl kupř. požádat o součinnost příslušný orgán, aby si ověřil, zda v místě trvalého pobytu stěžovatele někdo bydlí. K tomu stěžovatel uvádí, že v daném místě bydlel jeho bratr, od něj však žádnou informaci o tom, že by se mu někdo snažil doručit dopis od soudu, neměl.
9. Nadto stěžovatel městskému soudu vytýká, že přehlédl, že §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zakotvující "sběrný" důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí musí v případech, jako je ten jeho, fungovat jako korektiv, který zabrání absurdním případům, kdy je proti těžce zdravotně postiženému občanu uplatňována pohledávka za jízdné, od kterého je podle platných právních předpisů osvobozen. Opačný výklad by podle stěžovatele byl přepjatě formalistický, nespravedlivý a rozporný s dobrými mravy; pakliže by obecné soudy tímto způsobem postupovaly, ztratila by společnost důvěru ve spravedlivé rozhodování justice a v právní stát.
10. Stěžovatel proto uzavírá, že žádnou časovou jízdenku nepotřeboval, a tudíž ji ani nikdy neměl. S ohledem na množství údajných "černých jízd" se přitom domnívá, že se stal obětí revizorů, kteří si o něm předávali informace a sepisovali na něj fingovaná hlášení (a v této souvislosti odkazuje na několik článků z médií, podle nichž se revizoři právě takové činnosti v minulosti dopouštěli).
11. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. 7. 2016 stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obvodní soud měl podle §41 odst. 2 o. s. ř. jeho návrh na zastavení exekuce posoudit - podle jeho obsahu - jako žalobu pro zmatečnost; jelikož tak neučinil, porušil podle stěžovatele jeho základní právo na soudní ochranu.
12. V přípisu ze dne 24. 11. 2016 pak stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16 (N 206/83 SbNU 281), jímž bylo vyhověno jeho ústavní stížnosti vycházející z totožných skutkových okolností.
13. Konečně v přípisu ze dne 16. 8. 2017 [ve kterém poukázal na další mu vyhovující nález ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2357/16 ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2017 (N 62/85 SbNU 137)] stěžovatel uplatnil - podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu - nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč.
14. Městský soud ve vyjádření účastníka řízení zopakoval svůj závěr, že stěžovatel měl své námitky vznést již v nalézacím řízení a že tyto námitky nejsou relevantní z hlediska důvodů podřaditelných pod §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., resp. že vytýkané procesní vady v řízení před obvodním soudem měl napadnout žalobou pro zmatečnost. Městský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
15. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření prezentovala kategorický nesouhlas s tvrzeními obsaženými v ústavní stížnosti. Postup obecných soudů byl totiž podle vedlejší účastnice zcela v souladu s platnou právní úpravou a nemohlo jím dojít k porušení stěžovatelem dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy. Rovněž vedlejší účastnice proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
17. Ústavní soud současně akceptoval ústavní stížnost jako včasnou. Stěžovatel odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení (nenapadeného) rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho - ex lege nepřípustné - dovolání. Taková skutečnost v obecné rovině vede nevyhnutelně k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je (v části, ve které by směřovala proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu) opožděná, neboť - stručně řečeno - nelze odvíjet lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, jenž stěžovateli vůbec nebyl dán k dispozici [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud však v posuzované věci nemohl odhlížet od skutečnosti, že proti napadenému usnesení městského soudu již stěžovatel - v zákonné lhůtě - ústavní stížnost podal; nadto Ústavní soud v odůvodnění výše citovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 1708/15, jímž byla tato ústavní stížnost odmítnuta, zdůraznil, že tím "není dostupnost ústavní stížnosti dotčena", neboť bude-li posléze stěžovatelovo dovolání odmítnuto, "běží mu nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení". Z odůvodnění citovaného usnesení navíc nepřímo vyplývá, že (nepreferovanou) alternativou odmítnutí ústavní stížnosti bylo buď řízení o ústavní stížnosti do pravomocného rozhodnutí o dovolání přerušit, nebo (neformálně) vyčkat, až dovolací soud rozhodne. To je taktéž podstatné pro posouzení včasnosti nyní posuzované ústavní stížnosti, neboť je zjevné, že by Ústavní soud (potenciálně) ústavní stížnost neodmítl (jako nepřípustnou), jestliže by k jejímu posouzení přistoupil až poté, kdy by již existovalo pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelově dovolání. Pakliže proto Ústavní soud původní ústavní stížnost odmítl jako předčasnou, neboť neshledal důvod vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu, dal současně jednoznačně najevo, že lhůta pro podání případné další ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí městského soudu bude zachována, jestliže ji stěžovatel podá v zákonné lhůtě od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho - byť i ex lege nepřípustném - dovolání. Je tak možno konstatovat, že stěžovatel podáním původní ústavní stížnosti učinil procesní úkon, v jehož důsledku je třeba považovat nyní podanou ústavní stížnost za včasnou.
18. Mimo výše uvedené je třeba rovněž přihlížet ke skutečnosti, že Ústavní soud v citovaném usnesení založil legitimní očekávání stěžovatele, že jeho následná ústavní stížnost nebude odmítnuta pro opožděnost. Opačný výklad by ostatně vedl k závěru, že Ústavní soud odepřel stěžovateli spravedlnost, pakliže by v prvním případě označil jeho ústavní stížnost jako předčasnou a současně by následnou ústavní stížnost již považoval za opožděnou (byť podanou v zákonné lhůtě od doručení předmětného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tak v souladu s předchozí rozhodovací praxí [viz ze srovnatelné procesní situace vycházející nález ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 298/05 (N 156/38 SbNU 241) a usnesení ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 501/05 (U 9/41 SbNU 619)] má za to, že v posuzované věci nelze rigorózně trvat na dodržení zákonné lhůty, jež by počala běžet doručením napadeného rozhodnutí městského soudu, neboť takový přístup by představoval denegationem iustitiae (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 2. 2004 ve věci Vodárenská akciová společnost proti České republice (stížnost č. 73577/01) a rozsudek ze dne 13. 10. 2011 ve věci Tieze a Semeráková proti České republice (stížnosti č. 26908/09 a č. 30809/10).
19. Ze všech zaznamenaných důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě.
IV. Vlastní posouzení věci
20. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V případě ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
21. Jak vyplývá již z výše řečeného, stěžovatel taktéž jinou svojí ústavní stížností otevřel obdobnou (totožnou) právní otázku jako v nyní posuzované věci, přičemž Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl nálezem sp. zn. II. ÚS 2230/16 (viz výše).
22. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy neprovedly ústavně konformní výklad §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a nezohlednily ani příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které se podává naplnění pojmu "jiný důvod" podle citovaného zákonného ustanovení (výslovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 a ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1394/2012). V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil, že již stávající soudní praxe vykládá §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v tom smyslu, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl v rozporu s principy právního státu, a odkázal na závěry nálezu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3216/14 (N 218/79 SbNU 503), přičemž vyjádřil přesvědčení, že tímto nálezem, citovanou judikaturou i odbornou literaturou předvídaná situace nastala i v posuzovaném případě.
23. Stěžovatel je totiž osobou těžce zdravotně postiženou (pobírá invalidní důchod třetího stupně pro dětskou mozkovou obrnu ve spojení s praktickou slepotou, a proto je držitelem průkazu ZTP/P) s nárokem na bezplatnou dopravu, což v daném řízení nebylo nijak zpochybněno. Ústavní soud proto v citovaném nálezu zdůraznil, že v dané věci nastala "zcela absurdní situace, kdy je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoliv si soudy byly a musely být plně vědomy toho, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl (!)".
24. A v návaznosti na to Ústavní soud pokračoval: "V řízení ostatně nebylo ani tvrzeno (a tím méně prokázáno), že by stěžovatel např. průkaz ZTP/P ztratil, anebo že by se jím i přes výzvu revizora neprokázal, takže by jej uvedl v omyl. Sám stěžovatel naopak v odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení městského soudu upozorňuje na zjevnou nelogičnost, že v Hlášení o zjištění totožnosti cestujícího a přestupku proti MPŘ, sepsaném revizorem (toto hlášení je součástí spisu nalézacího soudu ve stěžovatelově věci), je uvedeno, že stěžovatel měl prohlásit, že časovou jízdenku zapomněl doma. Městský soud na tuto skutečnost přitom v ústavní stížností napadeném usnesení nikterak nereaguje s tím, že námitky tohoto druhu měl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení. Takovýto postup městského soudu (a konečně i soudu obvodního) však hodnotí Ústavní soud jako nepřiměřeně formalistický, a to právě s ohledem na judikaturu citovanou shora, která evidentně připouští, aby i v řízení vykonávacím byla výjimečně zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení (splnění) se vykonávacím řízením sleduje. Vycházeje ze shora nastíněných východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že oba soudy nesprávnou aplikací ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a logicky také jeho vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny (byť to stěžovatel výslovně nenamítá), neboť v dané věci dostatečně nezohlednily specifické a - podle silného přesvědčení Ústavního soudu - velmi jednoznačné okolnosti nyní projednávaného případu a smysl a účel naposledy citovaného zákonného ustanovení. Z povahy postižení stěžovatele, jakož i z dokumentů, jež měly exekuční soudy k dispozici, totiž měly exekuční řízení zastavit pro existenci opakovaně zmiňovaného ,jiného důvodu'. Ze shora citované judikatury přitom vyplývá, že užití ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (tím méně tedy žalobou pro zmatečnost)."
25. K totožnému závěru posléze dospěl Ústavní soud i ve stěžovatelem taktéž odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2357/16 a obdobné závěry přijal rovněž v nálezu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 2456/16 (N 103/85 SbNU 713), kterým bylo vyhověno další stěžovatelově ústavní stížnosti.
26. Jakkoli může mít třetí senát Ústavního soudu jisté pochybnosti o přiléhavosti některých dílčích citovaných závěrů, vzhledem ke specifickým okolnostem posuzované věci (determinovaným primárně těžkým zdravotním postižením stěžovatele vylučujícím via facti možnost vzniku vymáhaného dluhu) neshledává důvod se od shora uvedených závěrů odchýlit postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu.
27. Současně Ústavní soud nepřehlédl, že řízení o této ústavní stížnosti by vůbec nemuselo proběhnout, jestliže by vedlejší účastnice rozumným způsobem reflektovala skutečnosti (resp. stěžovatelem doložená tvrzení), ze kterých je zjevné, že stěžovateli vymáhané dluhy z povahy věci nemohly vzniknout, resp. že osoba, jíž by takové dluhy případně vznikly, musí být osobou odlišnou od stěžovatele (srov. č. l. 33 ve spojení s č. l. 25 spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 41 EXE 96/2010). Ústavní soud se přitom domnívá, že hypotetický souhlas vedlejší účastnice se zastavením exekuce, resp. zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce by nemělo být rozporné s péčí řádného hospodáře, neboť - právě prizmatem rozhodných okolností dané věci - není vůbec zřejmé, proč vedlejší účastnice, disponující finančními prostředky v řádu miliard korun českých, na provedení předmětných exekucí trvala i v momentě, kdy již ze spisového materiálu bylo zřejmé, že z hlediska hmotného práva stěžovateli žádný z exekvovaných dluhů nemohl vzniknout. Příznačně pak na nedůvodnosti ústavní stížnosti trvala vedlejší účastnice prostřednictvím svojí právní zástupkyně i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v době, kdy jí již musel být znám obsah tří výše uvedených nálezů, kterými bylo vyhověno jiným obdobným ústavním stížnostem téhož stěžovatele.
28. Pro zaznamenané důvody Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí městského soudu podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil; Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 zákona o Ústavním soudu).
29. Náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V posuzované věci však nemohl Ústavní soud odhlédnout od skutečností uvedených výše v bodě 27, a proto přistoupil k použití §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud proto uložil vedlejší účastnici, aby nahradila stěžovateli účelně vynaložené náklady spojené s jeho právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč [odměna za zastoupení účastníka řízení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 6 200 Kč + 2 x 300 Kč režijního paušálu + náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 800 Kč, tedy 1 428 Kč]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud učinil součástí nálezu, neboť je-li možno o uložení povinnosti k náhradě rozhodnout usnesením (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je možno tak učinit i nálezem.