ECLI:CZ:US:2019:3.US.1650.19.1
sp. zn. III. ÚS 1650/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace AHI Invest s. r. o., sídlem Pramenná ev. č. 3, Praha - Kunratice, zastoupené JUDr. Ondřejem Čechem, Ph. D., advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2018 č. j. 21 Co 40/2018-1084, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Ing. Pavla Fabiana, sídlem Marešova 304/12, Brno, insolvenčního správce dlužnice Ing. Pavlíny Kantové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozsudek tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny, v důsledku čehož jí bylo soudem odňato její vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ze spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 327/2006 se podává, že stěžovatelka se žalobou proti Ing. Pavlíně Kantové domáhala určení vlastnického práva ke specifikovanému domu v katastrálním území Statenice, in eventum zaplacení konkrétní peněžní částky s příslušenstvím (pozn. v průběhu řízení okresní soud připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupil její manžel Ing. arch. Antonín Kanta, později stěžovatelka vůči němu vzala žalobu zpět a řízení vůči němu bylo zastaveno
- viz usnesení okresního soudu ze dne 7. 11. 2011 č. j. 9 C 327/2006-722). Po provedeném dokazování rozhodl okresní soud částečným rozsudkem ze dne 12. 7. 2010 č. j. 9 C 327/2006-582, jímž žalobu na určení vlastnického práva k předmětnému domu a na jeho vyklizení zamítl.
3. Rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shledal důvodným, a proto usnesením ze dne 12. 6. 2013 č. j. 29 Co 159/2013-760 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí.
4. Na straně žalované vstoupil do řízení vedlejší účastník Milan Ganik a po prohlášení konkursu na majetek žalované bylo v řízení pokračováno s insolvenčním správcem (pozn. v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka). Po doplnění dokazování vydal okresní soud rozsudek ze dne 8. 3. 2017 č. j. 9 C 327/2006-1013, kterým určil, že předmětný dům je ve vlastnictví stěžovatelky (I. výrok), žalobu na vyklizení zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok).
5. Na základě odvolání podaných účastníky řízení rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 21 Co 40/2018-1084, jímž změnil I. výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalobu na určení vlastnického práva stěžovatelky k předmětnému domu zamítl, II. výrok potvrdil a věc vrátil okresnímu soudu k rozhodnutí o eventuálním žalobním petitu, zrušil i nákladový výrok.
6. Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala dovolání, jehož přípustnost odůvodnila v bodě 13. takto:
"Toto dovolání je přípustné podle §237 OSŘ, protože napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázek hmotného nebo procesního práva, u kterých máme za to, že se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak se jedná o otázku, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a dále máme za to, že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka mohla být posouzena jinak". Poté se stěžovatelka soustředila na dovolací důvody, které zaměřila na absenci vůle a úmyslu žalobkyně, když popírala její úmysl být stavebníkem, k nepoužití §196a obchodního zákoníku odvolacím soudem a k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud její dovolání usnesením ze dne 28. 2. 2019 č. j. 33 Cdo 4753/2018-1110 odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že individuálně a kvalifikovaně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, tzn., že u každého z případů přípustnosti dovolání nekonkretizovala, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky, ať již hmotného nebo procesního práva, se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje, popř. jaká konkrétní právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, popř. která otázka dovolacím soudem již dříve vyřešená má být posouzena opětovně, ale jinak. Na tomto základě (s odkazy na svoje dřívější rozhodnutí a judikaturu Ústavního soudu) uzavřel, že vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka - pod rubrikou "Porušení zásady projednací" - polemizuje se závěrem o existenci vůle Ing. Pavlíny Kantové být stavebníkem předmětného domu, přičemž porušení uvedené zásady spatřuje v postupu krajského soudu, který v její prospěch vytvořil skutková tvrzení. Rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za překvapivé, když soud dospěl na základě stejných důkazů ke zcela odlišnému právnímu názoru ve věci. Protože napadené rozhodnutí považuje za arbitrární, je přesvědčena, že jím došlo ke zcela svévolnému zásahu do jejího vlastnického práva orgánem veřejné moci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek výslovně napadený v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Stěžovatelka sice výslovně nenapadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 č. j. 33 Cdo 4753/2018-1110, nicméně Ústavní soud ho považoval za napadené, neboť stěžovatelka od jeho doručení odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti (srov. bod 3. ústavní stížnosti).
10. Stěžovatelka k ústavní stížnosti nepřipojila přílohy předepsané v §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud však nepovažoval za účelné vyzývat ji k odstranění vad, neboť veškerá rozhodnutí v posuzované věci jsou součástí vyžádaného spisu okresního soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 12. až 14.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku krajského soudu (body 15. až 16.).
12. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla rozsudek krajského soudu s obsahem podstatným způsobem parafrázovaným výše (bod 6. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise okresního soudu na č. l. 1092 až 1095) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.
13. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu, aby bylo vyhověno její žalobě na určení vlastnického práva, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) vymezením konkrétní hmotněprávní či procesněprávní otázky a její vazbu na judikaturu Nejvyššího soudu klasifikovanou jednou ze zákonných možností (otevřená diformita, dosud neřešená, vnitřní rozpor a změna dosavadní judikatury). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
14. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v září 2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
15. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu.
16. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu