ECLI:CZ:US:2019:3.US.1765.19.1
sp. zn. III. ÚS 1765/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Alfréda Roika, CSc, zastoupeného JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem, sídlem Hasičská 551/52, Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2019 č. j. 8 Cmo 57/2019-378 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2018 č. j. 24 Cm 41/2017-345, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a SMO, městské akciové společnosti Orlová, sídlem Okružní 988, Orlová, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip vázanosti státní moci zákonem a princip autonomie vůle. Stěžovatel ze zdravotních důvodů požádal o přednostní projednání věci.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že rozsudkem označeným v záhlaví Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") I. výrokem uložil stěžovateli jako žalovanému zaplatit žalobkyni - společnosti SMO, městská akciová společnost Orlová (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) částku 48 619 Kč s úrokem z prodlení, II. výrokem zamítl žalobu v části týkající úroku z prodlení a III. výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") prvostupňový rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vedlejší účastnice se zaplacení částky, která byla předmětem řízení, domáhala z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením zálohy na tzv. další odměnu za výkon funkce člena statutárního orgánu vedlejší účastnice a dále vyplacením paušální náhrady za náklady spojené s výkonem této funkce.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Soudy podle stěžovatele měly použít teleologický výklad smluv, na základě nichž byla stěžovateli vyplacena paušální náhrada, respektive další odměna, a měly je ponechat v platnosti. Prvoinstanční soud dále v rozporu s §120 občanského soudního řádu prováděl jiné důkazy, než účastníci řízení navrhovali. Podle stěžovatele rovněž nic nebránilo tomu, aby mu odměna byla vyplacena zálohově. Pro určení výše odměny totiž byla podle jeho názoru v předmětných smlouvách stanovena objektivní kritéria, takže o odměně pro něj mohl rozhodovat jiný orgán než valná hromada. Stěžovateli nadto nebyla doručena předžalobní výzva vedlejší účastnice, a proto nemohl být následně zavázán k náhradě nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelových námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Krajský soud ve svém rozsudku (srov. zejména bod 38. jeho odůvodnění) řádně vysvětlil, že má skutkový stav za natolik zjištěný, že další důkazy (navrhované mimo jiné i stěžovatelem) provádět nebude. Soud přitom podle §120 odst. 2 občanského soudního řádu může provést i jiné než účastníky navržené důkazy; stěžovatel přitom v ústavní stížnosti ve skutečnosti netvrdí, že by soud v tomto smyslu vykročil právě z rámce daného tímto zákonným ustanovením.
8. Ústavní soud se dále neztotožňuje s názorem stěžovatele, že by soudy v jeho případě postupovaly příliš formalisticky, nikoliv v souladu se smyslem a účelem ustanovení zakotvujících stěžovatelův nárok na odměnu, respektive nárok na náhradu. Soudy totiž nezpochybnily, že o výši konkrétních plnění pro stěžovatele může rozhodnout představenstvo vedlejší účastnice jako akciové společnosti, nicméně to za situace, kdy z posuzovaných smluv vyplývá výše konkrétního plnění nebo způsobu jeho určení. Tak tomu však v případě smluv zakládajících plnění pro stěžovatele nebylo, neboť kritéria v nich stanovená nebyla dostatečně určitá na to, aby umožňovala skutečnou kontrolu nad vynakládanými prostředky společnosti (což je ostatně právě smysl a účel pro věc relevantních právních norem a z nich vycházejících smluvních ujednání). Okolnost, že takový účel v případě stěžovatele splněn nebyl, vyplývá i jen z jeho vlastní argumentace (srov. například bod 30. ústavní stížnosti), kdy podle výkladu zastávaného stěžovatelem mají být smluvní ustanovení zakládající jeho nárok na další odměnu interpretována tak, že mu náleží další odměna i tehdy, vykáže-li vedlejší účastnice negativní hospodářský výsledek. Sama skutečnost, že stěžovateli by mohla být další odměna vyplacena dokonce zálohově, nebyla tedy tím ustanovením, jež by bylo samo o sobě pro neplatnost posuzovaných smluv (jejich konkrétních částí) určující. Daný závěr byl naopak dovozen právě z toho, že dané smlouvy nezajišťovaly akcionářům kontrolu nad vypláceným plněním pro členy statutárního orgánu.
9. Jde-li o smysl a účel předžalobní výzvy pro stěžovatelovu povinnost hradit náklady řízení, pak Ústavní soud zcela odkazuje na správné závěry vrchního soudu a zejména souhlasí s tím, že smysl předžalobní výzvy je v upozornění, když žalovaný svoji povinnost plnit nesporuje, pouze ji opomněl. To však zjevně není stěžovatelův případ.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu