ECLI:CZ:US:2019:3.US.177.18.1
sp. zn. III. ÚS 177/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou sídlem Pod Strání 1262/8, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017 č. j. 7 Tdo 1253/2017-45, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2017 č. j. 3 To 76/2016-6177 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2016 č. j. 42 T 15/2013-6165, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel také navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
2. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 č. j. 42 T 15/2013-5923 byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 3 To 46/2015 v části týkající se stěžovatele v celém rozsahu zrušen a věc byla ohledně stěžovatele vrácena soudu prvního stupně k novému projednání.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016 č. j. 42 T 15/2013-6165 byl stěžovatel následně uznán vinným spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 5 000 Kč, tj. 1 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku soud pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2017 č. j. 3 To 76/2016-6177 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016 č. j. 42 T 15/2013-6165 stěžovatele podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro výkon trestu jej zařadil do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb při výši denní sazby 2 000 Kč, tj. 1 000 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stěžovateli stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 7 Tdo 1253/2017-45.
II.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel popírá, že by se podílel na trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Upozorňuje, že skutkový stav byl zjištěn neúplně a namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení. Má za to, že obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo a porušily princip presumpce neviny. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení předkládal dostatečné množství důkazů, které mohly a měly být provedeny, což však soudy neučinily, přičemž zdůvodnění tohoto postupu v rozhodnutích absentuje. Je přesvědčen, že z provedených důkazů nebylo možné bezpečně usoudit, že skutek spáchal a jeho vina tak podle něj nebyla spolehlivě prokázána. Namítá také, že soudy přistoupily k uložení trestu, aniž by pro jeho uložení byly splněny zákonné podmínky, a aniž by dbaly požadavku přiměřenosti trestu. Napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná. Soudy podle něj svá rozhodnutí řádným způsobem nezdůvodnily, nereflektovaly jeho argumentaci a nevypořádaly se s námitkami stran skutkového i právního posouzení věci.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014]. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další).
10. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
11. Prostřednictvím obdobných námitek, které uplatnil již v předchozí fázi řízení, se stěžovatel snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
12. Přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v provedeném dokazování a zjišťování skutkového stavu Ústavní soud nesdílí. Ve výpovědi utajeného svědka a výpovědích zaměstnanců společnosti byla popsána role stěžovatele ve společnosti (jeho faktické postavení a vliv) i způsob vyplácení mezd (zaměstnanci podepisovali výkazy s minimálním počtem hodin pro případ kontroly, odměňováni byli podle skutečného počtu odpracovaných hodin, přičemž částky výrazně překračovaly oficiálně vykazovanou mzdu). Dále soudy vycházely z důkazů zajištěných při prohlídce jiných prostor a pozemků uskutečněné v kancelářích společnosti a při domovních prohlídkách, z dalších listinných důkazů, ze znaleckých posudků z oboru ekonomika, odvětví mzdy, z výslechu znalkyně, ze znaleckých posudků z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní technika, a znaleckého posudku z oboru písmoznalectví (veškeré provedené důkazy jsou podrobně rekapitulovány v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 č. j. 42 T 15/2013-5923, s. 19-35, na který Městský soud v Praze pro stručnost odkázal v rozsudku ze dne 12. 10. 2016 č. j. 42 T 15/2013-6165). Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, které náležitě hodnotily, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, i v kontextu obhajoby stěžovatele, a odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč.
13. Stěžovatel setrvale poukazuje především na to, že nezastával funkci, která by ho opravňovala k jednání za společnost, ale jeho činnost byla pouze technického rázu. Obecné soudy však tuto verzi neakceptovaly, když uzavřely, že stěžovatel se uvedeného jednání dopustil jako "osoba fakticky reálně vykonávající strategické i veškeré další rozhodovací procesy ve společnosti", přičemž tento závěr zdůvodnily výsledky provedeného dokazování. Obecné soudy se zabývaly také časovým hlediskem trestné činnosti stěžovatele a vzhledem k tomu, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by se stěžovatel podílel na trestné činnosti do července 2007, kdy byl zapsán do obchodního rejstříku jako společník společnosti, bylo z rozsudku v souladu se zásadou in dubio pro reo vypuštěno veškeré jednání, které mu bylo kladeno obžalobou za vinu do tohoto data.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá také existenci tzv. opomenutých důkazů, současně však nijak blíže nespecifikuje, které konkrétní důkazy navrhované v rámci jeho obhajoby soudy neprovedly, resp. neprovedení kterých důkazů soudy řádně nezdůvodnily. Této námitce stěžovatele tak přisvědčit nelze, když ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývají důvody, pro které by stěžovateli bylo možno dát v tomto ohledu za pravdu.
15. Zpochybňuje-li stěžovatel správnost závěrů znaleckého posudku znalkyně Ing. Klapuchové, lze poukázat na to, že soudy se zabývaly i znaleckým posudkem znalkyně Ing. Řepové, který si nechala zpracovat obhajoba. Upozornily přitom na skutečnost, že tato znalkyně nedisponovala kompletním účetnictvím, ani dalšími podklady z trestního spisu, ale vycházela pouze ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Klapuchové, a poukázaly také na to, že obě znalkyně byly v hlavním líčení vyslechnuty, přičemž znalkyně Ing. Řepová své závěry obsažené v písemném posudku korigovala a znalkyně Ing. Klapuchová se vypořádala s uplatněnými námitkami a své závěry přesvědčivě obhájila.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti výroku o trestu. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho postavení nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], ani v tomto směru korigovat obecné soudy. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014), k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že řádně zdůvodnil, proč v úvahu nepřicházelo mimořádné snížení trestu odnětí svobody a proč podmíněný trest odnětí svobody uložený Městským soudem v Praze nepovažoval za dostačující. Vrchní soud v Praze v rámci ukládání trestu zohlednil snížení celkové výše způsobené škody (i ve vztahu ke spoluobžalovanému) a v úvahu připadající polehčující okolnosti, přičemž nepodmíněný trest odnětí svobody uložil při dolní hranici zákonné trestní sazby a zdůvodnil i uložení a výměru peněžitého trestu.
17. Souhlasit nelze ani s námitkou stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Soudy uspokojivě vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání učinily. Vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat. Další přehodnocování těchto rozhodnutí tak Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
18. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu