ECLI:CZ:US:2019:3.US.1880.19.1
sp. zn. III. ÚS 1880/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Dvořákové, zastoupené Mgr. Andreou Kohoutkovou, advokátkou, sídlem Nedvězská 1833/5, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2019 č. j. 16 Co 82/2019-100, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Milana Makariuse, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha-západ, sídlem Plzeňská 276/298, Praha 5 - Motol, a obchodní korporace Hypoteční banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že na majetek stěžovatelky jako povinné vedl JUDr. Milan Makarius, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-západ (dále jen "exekutor"), pod sp. zn. 156 EX 1042/15 a 156 EX 1364/15 exekuce, a to k vymožení pohledávek vedlejší účastnice plynoucích ze smluv o úvěru uzavřených s jinými osobami. Pohledávky byly zajištěny zástavním právem na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí jako zástavní věřitelkou a stěžovatelkou a dalšími dvěma osobami jako zástavními dlužníky. Zástavou byly nemovité věci ve spoluvlastnictví stěžovatelky a dalších dvou osob s třetinovými podíly. Obě exekuce byly následně spojeny a vedeny pod sp. zn. 156 EX 1042/15. Vedlejší účastnice poté, co došlo ke splnění vymáhané pohledávky ve výši 2 720 364,50 Kč třetí osobou, navrhla zastavení obou exekucí. Usnesením exekutora ze dne 28. 1. 2019 č. j. 156 EX 1042/15-66 byla vedlejší účastnici uložena povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce ve výši 421 491,40 Kč. Toto rozhodnutí bylo zdůvodněno procesním zaviněním zastavení exekuce podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti usnesení exekutora podaly vedlejší účastnice i stěžovatelka odvolání. Vedlejší účastnice uvedla, že nezavinila zastavení exekuce, neboť k zaplacení exekuované pohledávky došlo třetí osobou, a to pod tlakem exekuce. Stěžovatelka v odvolání nesouhlasila se závěrem, že by plnění poskytnuté třetí osobou bylo exekučně vymožené, a dále zdůrazňovala, že soudní exekutor v exekuci nic nečinil a nic nevymohl. Proto se jí jako nepřiměřená jevila i výše přiznaných nákladů. Výrokem I. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 4. 2019 č. j. 16 Co 82/2019-100 bylo usnesení exekutora změněno tak, že stěžovatelka je povinna nahradit exekutorovi náklady exekuce ve výši 212 863 Kč. Městský soud v odůvodnění vycházel ze zjištění, že stěžovatelka jako povinná byla zástavní dlužnicí, kdy zajišťovala závazek z úvěru obligačních dlužníků, a že exekuce měla být provedena prodejem jejího spoluvlastnického podílu k nemovitým věcem. Jde-li o plnění poskytnuté třetí osobou, vycházel městský soud z ustálené rozhodovací praxe, že takové jednání je třeba přičítat povinnému tak, jako by plnil sám. V nyní posuzované věci rovněž uzavřel, že k dobrovolnému plnění nedošlo mimo rámec exekuce, nýbrž zjevně právě pod jejím tlakem. Při určení výše odměny vycházel městský soud z hodnoty vymoženého plnění, kdy následně, a to i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, tuto odměnu snížil na 50 %. Výrokem II. bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto, neboť nebyla osobou oprávněnou podat proti usnesení exekutora odvolání, když toto rozhodnutí není v její neprospěch a neukládá jí žádnou povinnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu exekučního řízení uvádí, že městský soud svým rozhodnutím zcela obrátil procesní situaci. Zdůrazňuje, že nikdy nebyla obligační dlužnicí ve vztahu k vymáhané pohledávce, a mimo jiné i proto nemohla třetí osoba plnit dluh v její prospěch. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje pouze na akcesorickou a subsidiární povahu své povinnosti, která navíc spočívala jen ve strpění případného výkonu zástavního práva. Tyto závěry mají rovněž vyplývat z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména z rozsudku ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 29 Odo 1343/2006 a rozsudku ze dne 22. 7. 2009 sp. zn. 29 Cdo 2105/2007). Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že sama neovlivnila zánik zástavního práva. K výši odměny uvádí, že exekutor v nyní posuzované věci kromě vydání exekučních příkazů pro vymožení pohledávky neučinil nic. Přiznání částky ve výši 212 863 Kč proto považuje za zásadně nepoměrné k úsilí, které exekutor fakticky vynaložil. Závěr ústavní stížnosti se soustředí na nemožnost zvrácení rozhodnutí soudu v odvolacím řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Z §89 exekučního řádu vyplývá, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že určení osoby povinné k hrazení nákladů exekuce a následné určení jejich výše jsou předmětem běžného zákona a podzákonného předpisu, jejichž výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům a soudním exekutorům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
9. V nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že zavinění exekuce se posuzuje výlučně z procesního hlediska [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 938/16 (N 203/83 SbNU 253)]. Vzhledem k tomu, že k podání návrhu na zastavení exekuce vedlejší účastnicí zjevně došlo až po uspokojení vymáhané pohledávky třetí osobou, kdy navíc exekutor a městský soud dospěly k závěru o plnění pod tíhou exekuce, nelze podle §89 exekučního řádu za současného užití judikaturních závěrů přenášet povinnost hradit náklady exekuce právě na vedlejší účastnici.
10. Argumentuje-li stěžovatelka, že nijak neovlivnila uspokojení vymáhané pohledávky, se zdůrazněním, že není obligační dlužnicí, Ústavní soud uvádí, že posuzovaných exekučních řízení se účastnila jako povinná, kdy předmětem exekuce byl prodej nemovité věci (zástavy). Již z tohoto důvodu stěžovatelka naplňuje předpoklady uložení povinnosti hradit náklady exekuce, které se zásadně přičítají povinnému. Jde-li o plnění třetí osobou, u nějž stěžovatelka uvádí, že jej sama rovněž nemohla ovlivnit, ustálená rozhodovací praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 31 Cdo 1714/2013), na niž v odůvodnění napadeného usnesení odkazuje i městský soud, zdůrazňuje, že je toto zásadně přičitatelné povinnému tak, jako by plnil sám. V nyní posuzované věci je třeba opět zohlednit zjištění městského soudu a exekutora, že k plnění zjevně došlo pod tíhou exekuce. Rozhodnutí, na něž odkazuje stěžovatelka, Ústavní soud nepovažuje pro nyní posuzovanou věc za přiléhavá, neboť se týkají skutkově zcela odlišných situací.
11. K samotnému určení výše nákladů exekuce, resp. k její nepřiměřenosti podle tvrzení stěžovatelky, Ústavní soud uvádí, že ani z tohoto pohledu nelze městskému soudu nic vytknout. Výše nákladů se odvíjela od hodnoty vymáhaného plnění, přičemž městský soud ve smyslu ustálené rozhodovací praxe [zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)] zohlednil i rozsah činnosti fakticky vykonané exekutorem. Ani při užití těchto pravidel však nelze postupovat mechanicky a vycházet pouze z počtu úkonů, jak činí stěžovatelka. V nyní posuzované věci je rovněž opět nutno zohlednit, že exekutor umožnil dobrovolné uspokojení pohledávky třetí osobou, čímž došlo ke znemožnění následného prodeje zastavených nemovitých věcí, mimo jiné ve spoluvlastnictví stěžovatelky.
12. Ústavní soud se nemohl zabývat poslední částí argumentace obsažené v ústavní stížnosti, konkrétně o nemožnosti podání dovolání, jde-li o rozhodování o nákladech, neboť, jak uvádí sama stěžovatelka, nebylo napadeno žádné z ustanovení procesních předpisů.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu