ECLI:CZ:US:2019:3.US.1929.18.1
sp. zn. III. ÚS 1929/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, sídlem Žižkova 93, Jihlava, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2018 č. j. 4 As 269/2017-97 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 9 A 186/2015-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2018 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z obsahu ústavní stížností a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 A 186/2045 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2018 č. j. 4 As 269/2017-97 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 30. 11. 2017 č. j. 9 A 186/2015-148, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru veřejné správy, dozoru a kontroly (dále jen "ministerstvo vnitra"), ze dne 29. 6. 2015 č. j. MV-36438-11/ODK-2015, a věc byla vrácena ministerstvu vnitra k dalšímu řízení.
4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
5. Výše uvedené je významné potud, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatele dosud ukončena, neboť řízení dále pokračuje před ministerstvem vnitra, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by podle názoru stěžovatele konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud přitom nemůže akceptovat tvrzení stěžovatele, že by takový postup byl v rozporu s principem hospodárnosti, a že napadenými rozsudky byla definitivně ukončena část řízení zabývající se otázkou pravomoci správních orgánů k posouzení nároků Města Jihlavy ve správním řízení. Ústavní soud konstatuje, že soudní řízení nelze dělit na části té či oné právní otázky, nýbrž je třeba pojímat je jako celek. Výjimkou z tohoto pravidla jsou některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale uzavírá se jeho relativně samostatná část, přičemž účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout, jak o nich hovoří stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 1837/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 243/83 SbNU 767), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že taková rozhodnutí lze považovat za konečná při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Závěry citovaného nálezu však na nyní projednávanou věc nedopadají, neboť ve věci stěžovatele nejde o žádné samostatné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto o otázce procesního charakteru, jejíž (v této fázi nezvratitelné) následky by se promítly do projednání věci samé. V napadeném rozsudku městský soud dospěl k věcnému závěru, že smlouva o založení stěžovatele je smlouvou veřejnoprávní, vyhověl tedy stěžejní námitce žalobce Statutárního města Jihlavy a žalobou napadené rozhodnutí ministerstva vnitra zrušil. Nejednalo se tedy o procesní rozhodnutí, jímž by se uzavírala relativně samostatná část řízení, nýbrž o rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o meritu žaloby.
7. Jde-li o udělení výjimky z nepřípustnosti jinak bezvadné ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a připuštění věci k meritornímu projednávání na základě tvrzení stěžovatele, že věc přesahuje svým významem jeho vlastní zájmy, také to je možné pouze za splnění podmínky, že ústavní stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí za situace, kdy všechna řízení jsou již skončena (je jí tedy napadeno rozhodnutí konečné). Nešlo-li by o rozhodnutí konečné, tzn., pokud by probíhalo ještě nějaké řízení, v jehož důsledku by mohlo být toto rozhodnutí změněno nebo zrušeno, nelze z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti připustit, aby o téže věci běželo souběžně řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci, jak již bylo shora uvedeno, městský soud žalobou napadené rozhodnutí ministerstva vnitra zrušil, nejedná se tedy (bez ohledu na podanou kasační stížnost, která byla zamítnuta) o konečné rozhodnutí městského soudu, a v důsledku toho pak ani Nejvyššího správního soudu.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2019
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj