ECLI:CZ:US:2019:3.US.1967.19.2
sp. zn. III. ÚS 1967/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Františka Fabera, zastoupeného Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou, sídlem Husova 2/1285, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2016 č. j. 23 C 278/2014-93, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 2016 č. j. 57 Co 149/2016-122 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 30 Cdo 713/2017-173, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2019, doručenou Ústavnímu soudu do datové schránky dne 17. 6. 2019, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 80 milionů Kč.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 23 C 278/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalované České republice - Krajskému soudu v Ostravě domáhal zaplacení žalované částky.
V průběhu řízení okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o změnu zástupce z řad advokátů (výrok I.), zamítl žádost Mgr. Davida Jüngera o zproštění právního zastoupení stěžovatele (výrok II.), odmítl podání stěžovatele ze dne 22. 8. 2014 a 8. 1. 2016 (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výroku II. tak, že Mgr. Davida Jüngera zprostil právního zastoupení stěžovatele (výrok I.), usnesení okresního soudu ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Dovolání stěžovatele napadající rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o zproštění právního zastoupení Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Z ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní připojených, vyplynulo, že stěžovatel podal dne 29. 3. 2019 k okresnímu soudu žádost o ustanovení Mgr. Evy Vaňkové jako zástupce stěžovatele pro účely podání ústavní stížnosti, neboť nebyl s rozhodnutími okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu spokojen. Okresní soud usnesením ze dne 13. 5. 2019 č. j. 23 C 278/2014-216 žádosti stěžovatele vyhověl a Mgr. Evu Vaňkovou ustanovil stěžovateli k ochraně jeho zájmů. Žádost stěžovatele ze dne 29. 3. 2019 byla podle sdělení právní zástupkyně stěžovatele vyhodnocena okresním soudem jako ústavní stížnost a právní zástupkyně ji Ústavnímu soudu doručila dne 19. 6. 2019.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl krajskému soudu, že mu ustanovil právního zástupce, aniž zjistil, zda stěžovatel nenavrhuje jiného právního zástupce, a dále považoval za nesprávné, že týmž usnesením, kterým rozhodl o procesní záležitosti, rozhodl i o věci samé.
Předtím, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno prostřednictvím právní zástupkyně dne 7. 3. 2019 a že "podáním ze dne 29. 3. 2019 podal včasnou ústavní stížnost".
Ústavní soud ze spisu okresního soudu (č. l. 174) ověřil, že usnesení Nejvyššího soudu bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 7. 3. 2019. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dnem 7. 5. 2019, a proto byla-li ústavní stížnost podaná Ústavnímu soudu až dne 17. 6. 2019, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem.
Podání ze dne 29. 3. 2019, označené jako "žádost k Okresnímu soudu v Ostravě, aby mi bezplatně, ex offo, přidělil advokátku Mgr. Eva Vaňková..., která mi sepíše dovolání k Ústavnímu soudu...", stěžovatel adresoval okresnímu soudu (č. l. 185). Podle §27 odst. 2 a §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řízení před Ústavním soudem zahájeno dnem doručení písemného návrhu Ústavnímu soudu. Z těchto kogentních ustanovení, jakož ani z žádných jiných ustanovení právního řádu České republiky nevyplývá, že by zaslání ústavní stížnosti obecnému soudu bylo schopno vyvolat účinky zahájení řízení před Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 24/2000 ze dne 19. 1. 2000, usnesení sp. zn. I. ÚS 438/03 ze dne 5. září 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 867/07 ze dne 2. 5. 2007, usnesení IV. ÚS 2898/07 ze dne 24. 1. 2008, usnesení II. ÚS 696/10 ze dne 23. 3. 2010 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ostatně mnohokráte judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů, řízení před ním je řízením zcela samostatným a nepředstavuje pokračování procesu realizovaného uzavřeně v soustavě soudů obecných.
Podání stěžovatele ze dne 29. 3. 2019 tak nemohlo být považováno za včasný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obecných soudů označených v záhlaví, neboť nebylo ve lhůtě stanovené zákonem doručeno Ústavnímu soudu a nemohlo představovat návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který - jevil-li by se vadným - bylo možné doplnit. Pokud by mělo být podání stěžovatele vyhodnoceno podle jeho obsahu jako ústavní stížnost, mělo být ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu (§72 odst. 3) předáno Ústavnímu soudu, což se však nestalo, a Ústavní soud je obdržel od právní zástupkyně stěžovatele až dne 19. 6. 2019. Z tohoto pohledu neobstojí jako správná ani úvaha právní zástupkyně stěžovatele, že dvouměsíční lhůta k doplnění odvolání (pozn. ÚS: správně zřejmě podání ze dne 29. 3. 2019) počala běžet až po právní moci jejího ustanovení, tj. po 15. 5. 2019. Jednak o žádné doplnění podání nešlo, neboť řízení o ústavní stížnosti nebylo z důvodů shora uvedených zahájeno podáním stěžovatele ze dne 29. 3. 2019, ale až návrhem sepsaným právní zástupkyní stěžovatele, a jednak též proto, že počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti je pevně stanoven zákonem (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a odvíjí se od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje, a nikoliv od procesního úkonu obecného soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka