ECLI:CZ:US:2019:3.US.2046.18.1
sp. zn. III. ÚS 2046/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem, sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2018 č. j. 7 Tdo 389/2018-34, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. října 2017 č. j. 68 To 314/2017-488 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. září 2017 č. j. 5 T 96/2017-371, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť byl přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu dle §209 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozenému J. Š. (dále jen "poškozený") ve výši 150 000 Kč. Trestná činnost stěžovatele spočívala, stručně shrnuto, v tom, že od poškozeného, kterého žádal o poskytnutí půjčky, pod smyšlenou záminkou postupně vylákal částky ve výši 100 000 Kč a 50 000 Kč, přičemž tyto prostředky poškozenému nevrátil. Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil navíc pouze pár měsíců poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání deseti let, který mu byl jako recidivistovi uložen za spáchání trestného činu podvodu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který dle §258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu stěžovatele dle §56 odst. 2 písm. a) trestního řádu zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Ve zbývajících částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Dovolání stěžovatele bylo rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podstatná část stěžovatelovy argumentace obsažené v jeho ústavní stížnosti se týká především procesu dokazování a způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s jednotlivými důkazními návrhy. Okresní soud provedl toliko důkazy navržené státním zástupcem, naopak důkazní návrhy přednesené stěžovatelem byly odmítnuty. Napadená rozhodnutí jsou tak postavena na nedostatečných skutkových zjištěních, jež jsou v extrémním nesouladu s právními závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Stěžovatel v postupu obecných soudů spatřuje též porušení základního práva na obhajobu, neboť mu až do pravomocného rozsudku krajského soudu nebyly orgány činnými v trestním řízení vydány věci (zejména notebook), jejichž pomocí mohl předložit další důkazy svědčící o jeho nevině. V pozdějším doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále konkretizuje námitku, že obecné soudy nevydaly jeho osobní doklady vydané Spojenými státy americkými, čímž mu byla znemožněna jeho snaha splatit dluh poškozenému. Závěrem rovněž namítá, že vyšetřující policejní orgán nebyl místně příslušný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, došlo-li napadeným rozhodnutím skutečně k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
9. K námitkám stěžovatele týkajícím se pochybení okresního soudu při dokazování a hodnocení důkazů, jakož i následného postupu krajského soudu a Nejvyššího soudu, jež stěžovatelem vytýkané vady nenapravily, Ústavní soud uvádí, že se s nimi nelze ztotožnit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu použitých zákonných norem dostatečný prostor, aby posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. 3. 1999 (N 42/13 SbNU 305) nebo sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. 5. 1997 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel řádného procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, jestliže tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331) a sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51)].
10. Stěžovatel se mýlí, tvrdí-li, že v důsledku neprovedení jím navržených důkazů byl odsouzen na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Z napadeného rozsudku okresního soudu je zjevné, že si tento soud pro rozhodnutí o vině stěžovatele vytvořil dostatečný skutkový základ, přičemž způsob hodnocení provedených důkazů, jakož i následná argumentace, do níž své úvahy promítl, odpovídá požadavkům stanoveným v §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu. Odmítl-li okresní soud návrhy stěžovatele na doplnění důkazního řízení, učinil tak z důvodu, že trestná činnost stěžovatele byla jednoznačně prokázána, a provádění dalších důkazů se ve světle uvedeného jevilo již zcela nadbytečným. Odůvodnění napadeného rozsudku se navíc odmítnutým důkazním návrhům podrobně věnuje a přesvědčivě vysvětluje, jaké úvahy okresní soud vedly k závěru o nadbytečnosti toho kterého konkrétního důkazního návrhu (viz str. 19 - 20 rozsudku okresního soudu).
11. V souvislosti s tvrzeným nedostatečně zjištěným skutkovým stavem stěžovatel dále namítá, že mu bylo v důsledku nevydání zabavených listin a notebooku znemožněno předložení dalších důkazů svědčících o jeho nevině. Jak vyplývá z rozsudku okresního soudu, navrhované listinné důkazy, jichž se stěžovatel ze svého notebooku domáhal, byly odmítnuty jako již nepotřebné. Ve správnosti závěru o jejich nadbytečnosti okresní soud utvrdila rovněž skutečnost, že stěžovatel nebyl schopen specifikovat, co konkrétně by mělo být listinami prokazováno či v jakém ohledu by měly být pro posouzení jeho viny důležité. S názorem okresního soudu se poté ztotožnil jak krajský soud, tak Nejvyšší soud. Ústavní soud přitom nespatřuje v jejich postupu jakékoliv pochybení, jež by opodstatňovalo jeho kasační zásah.
12. Stěžovatel dále tvrdí, že i přes svou snahu nemohl splatit dluh poškozenému, neboť mu nebyly vydány jeho osobní doklady (řidičský průkaz a občanský průkaz státu Florida). Pravdivost tohoto stěžovatelova tvrzení však byla přesvědčivě vyvrácena již okresním soudem, který z vyžádaného vyjádření velvyslanectví Spojených států amerických v Praze zjistil, že u současného ani dřívějšího jména stěžovatele není veden žádný záznam o jeho americkém státním občanství, a patrně tak jde o padělky. V ústavní stížnosti přitom stěžovatel neuvádí nic, co by mohlo správnost tohoto závěru zpochybnit.
13. Přisvědčit konečně nelze ani námitce místní nepříslušnosti vyšetřujícího policejního orgánu. Tvrzení stěžovatele, jenž v této souvislosti odkazuje rovněž na zákonná ustanovení upravující povinnost mlčenlivosti policistů a zaměstnanců Policie České republiky, jsou značně nesrozumitelná a postrádající smysluplnou argumentaci, což Ústavnímu soudu znemožňuje, aby se jimi podrobněji zabýval.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu