ECLI:CZ:US:2019:3.US.2194.18.1
sp. zn. III. ÚS 2194/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Ivem Hudečkem, advokátem, sídlem Anenská 366, Šenov u Nového Jičína, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2018 č. j. 11 Tdo 174/2018-34, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2017 sp. zn. 1 To 47/2017 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2017 sp. zn. 50 T 3/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 50 T 3/2017, z něhož se podává, že stěžovatel byl obžalován pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přičemž obžaloba byla podána k Okresnímu soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud"). Okresní soud vedl v hlavním líčení dokazování, přičemž dospěl k závěru, že předmětný skutek je třeba hodnotit přísněji, a předložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Vrchní soud rozhodl, že soudem příslušným k projednání předmětné věci je krajský soud.
3. Krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, kterého se stěžovatel dopustil tak, že dne 23. 4. 2014 v obci B. v prostorách zahradní chatky, po předchozí slovní rozepři ohledně finančních záležitostí opakovaně fyzicky napadl poškozenou Janu S. (jedná se o pseudonym), které svým jednáním přivodil fyzická zranění, jež si vyžádala dobu léčení 14 dnů. Nadto se u poškozené v souvislosti s předmětným napadením rozvinula posttraumatická stresová porucha, která ji omezila v běžném způsobu života po dobu několika měsíců. Za toto jednání byl stěžovateli krajským soudem uložen trest odnětí svobody ve výši pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla též uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 6 125 Kč.
4. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl odvoláním, o němž vrchní soud rozhodl tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Stěžovatel proti usnesení vrchního soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který o něm rozhodl tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci byl v přípravném řízení orgány činnými v trestním řízení chybně právně kvalifikován skutek, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť stěžovatel měl mít obhájce již v přípravném řízení v rámci nutné obhajoby, nicméně kvůli mírnější právní kvalifikaci skutku ho ustanoveného neměl. Stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení měly k dispozici všechny podklady pro správnou právní kvalifikaci skutku již dne 7. 5. 2014, kdy byla vyslechnuta poškozená. Ke zpřísnění právní kvalifikace však došlo až po více než dvou letech, kdy byla trestní věc postoupena věcně příslušnému krajskému soudu.
7. Stěžovatel dále uvádí, že protokol o výslechu poškozené z přípravného řízení ze dne 7. 5. 2014 byl v hlavním líčení před okresním soudem přečten, a to v rozporu s §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, neboť stěžovatel neměl v důsledku zjevně vadné právní kvalifikace skutku ustanoveného obhájce, byť ho s ohledem na nutnou obhajobu mít měl.
8. Stěžovatel taktéž namítá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť na stěžovatele byl vydán evropský zatýkací rozkaz pro trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a pro trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel byl však nakonec odsouzen pro trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, kdy však předmětné znaky tohoto trestného činu nebyly v zatýkacím rozkaze uvedeny. Stěžovatel tedy dovozuje, že došlo k porušení zásady speciality, což zapříčinilo nepřípustnost trestního stíhání. Stěžovatel taktéž reaguje na argumentaci Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, kdy dovolací soud uvedl, že při předání stěžovatele ze Slovenské republiky byl použit čl. 30 odst. 3 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou č. 209/1993 Sb., o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, ve znění protokolu k této smlouvě vyhlášeného pod č. 65/2014 Sb.m.s., (dále jen "mezinárodní smlouva"), který stanoví, že smluvní strany nebudou vyžadovat při předávání osob k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu na základě evropského zatýkacího rozkazu ve vzájemných vztazích zvláštní souhlas s trestním stíháním, odsouzením nebo zadržením za účelem výkonu trestu nebo ochranného opatření předané osoby pro skutek, který byl spáchán před jejím předáním a pro nějž tato osoba předána nebyla. To neplatí, jestliže se jedná o předání vlastních občanů smluvních stran, nebo jestliže v konkrétním případě vykonávající justiční orgán stanovený podle právního řádu smluvní strany rozhodne jinak. Stěžovatel k tomu uvádí, že mezinárodní smlouva výslovně upravuje, že její ustanovení se nevztahují na vydávání občanů České republiky a Slovenské republiky. Nadto nabyl čl. 30 odst. 3 této mezinárodní smlouvy účinnosti dne 1. 12. 2014, tedy až poté, co bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání.
9. Stěžovatel taktéž namítá, že předmětný skutek měl být právně hodnocen jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 trestního zákoníku, nikoliv jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť stěžovatel byl v době spáchání činu ve stavu opilosti. Alternativně stěžovatel navrhuje, že by měla být použita mírnější právní kvalifikace.
III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti navrhovatele.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že jde-li o námitky stran nepřípustnosti trestního stíhání a případné odlišné právní kvalifikace skutku, odkazuje na svoje usnesení napadené ústavní stížností. K otázce nesplnění podmínek §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu při čtení protokolu z přípravného řízení v hlavním líčení Nejvyšší soud uvádí, že došlo-li opravdu ke zjevně nesprávné právní kvalifikaci skutku policejním orgánem, kdy stěžovateli nebyl ustanoven obhájce, jelikož původní právní kvalifikace skutku nevyžadovala nutnou obhajobu, došlo by tak skutečně k porušení §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, neboť stěžovatel měl mít v přípravném řízení ustanoveného obhájce, který by tak měl možnost zúčastnit se výslechu poškozené, jejíž výpověď byla později v hlavním líčení čtena. Nejvyšší soud však konstatoval, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že čtena byla výpověď poškozené v hlavním líčení jen částečně a že nešlo o jediný důkaz ve věci. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
12. Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na své napadené usnesení a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
13. Krajský soud uvedl, že v hlavním líčení před krajským soudem byla poškozená vyslechnuta osobně, ke čtení protokolu z přípravného řízení nedošlo. V podrobnostech k této otázce, jakož i k dalším námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti krajský soud odkazuje na napadená usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření konstatuje, že nedošlo k porušení žádného základního práva ani svobody stěžovatele. K argumentu zjevně nesprávné právní kvalifikace skutku uvádí, že důležitá je totožnost skutku, která byla zachována. Dále k namítanému porušení §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu při čtení protokolu o výpovědi poškozené v hlavním líčení vedlejší účastník udává, že z hlediska práv obhajoby je důležité, že svědkyně byla vyslechnuta i v hlavním líčení a stěžovatel měl možnost se k její výpovědi vyjádřit. Stran nepřípustnosti trestního stíhání vedlejší účastník odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Pokud jde o otázku jiné právní kvalifikace vytýkaného jednání, vedlejší účastník uvádí, že nedošlo k naplnění základní podmínky pro kvalifikaci skutku jako trestného činu opilství, tj. nebylo prokázáno, že by ovládací či rozpoznávací schopnosti stěžovatele byly v době činu vymizelé. Stejně tak vedlejší účastník odmítá možnost právní kvalifikace jednání stěžovatele jako dvou mírnějších trestných činů, neboť byla zjevně naplněna skutková podstata trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
15. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. K porušení pravidel §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu uvádí, že v hlavním líčení před okresním soudem byla poškozené přečtena jen krátká pasáž z protokolu z přípravného řízení, přičemž v hlavním líčení před krajským soudem byla poškozená vyslechnuta znovu a protokol čten nebyl. Stran ostatních námitek odkazuje vedlejší účastník na napadená usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu.
16. Krajské státní zastupitelství předně uvádí, že vyjádření stěžovatele o porušení §211 odst. 3 trestního řádu neodráží skutečný stav věci. Vedlejší účastník zároveň udává, že postup samosoudkyně v řízení před okresním soudem nebyl správný, když nekonkretizovala písmeno ustanovení §211 odst. 3 trestního řádu a zároveň proto, že výpověď svědkyně se v podstatných bodech nelišila od její výpovědi v přípravném řízení, tedy nedošlo k naplnění zákonných podmínek pro použití §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Zároveň však zdůrazňuje, že v řízení před krajským soudem proběhlo zcela nové dokazování, včetně nového výslechu poškozené, kdy přečtení krátké pasáže z její výpovědi v přípravném řízení před okresním soudem nemělo žádný vliv na následné řízení před krajským soudem.
17. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení neobsahují žádné nové informace, které by nebylo možno nalézt ve spise vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 50 T 3/2017, který si Ústavní soud vyžádal, a proto Ústavní soud nepovažoval za nutné předmětná vyjádření zasílat stěžovateli k replice.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
20. Ústavní soud se podrobně zabýval námitkou stěžovatele o údajném zkrácení práv obhajoby, k němuž mělo dojít v důsledku zjevně vadné právní kvalifikace skutku v přípravném řízení, kdy byl pořízen protokol z výslechu svědkyně, tj. poškozené, který byl následně čten v hlavním líčení před okresním soudem podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, což dle závěrů stěžovatele znamenalo porušení tohoto ustanovení trestního řádu, neboť stěžovatel v době pořízení protokolu z výslechu poškozené neměl z důvodu zjevně vadné právní kvalifikace ustanoveného obhájce, byť byl fakticky důvod nutné obhajoby dán. Ze spisu krajského soudu vyplývá, že ústavní stížnost podává o průběhu trestního řízení ve věci stěžovatele zkreslené informace, neboť vynechává podstatné okolnosti průběhu hlavního líčení jak před okresním soudem, tak i před krajským soudem. Z předmětného spisu vyplývá, že poškozená byla v rámci přípravného řízení vyslechnuta dne 7. 5. 2014, přičemž z důvodu tehdejší právní kvalifikace nebyl u stěžovatele dán důvod nutné obhajoby. Dne 24. 8. 2016 byla poškozená v hlavním líčení před okresním soudem vyslechnuta znovu, přičemž z protokolu o hlavním líčení se podává, že vypovídala spontánně o skutkovém ději, kdy vylíčila všechny podstatné skutečnosti týkající se útoku stěžovatele proti její osobě. Následně okresní soud přistoupil ke čtení protokolu z přípravného řízení, avšak přečetl pouze dílčí, velmi krátkou část o pohrabáči přiloženém na krku svědkyně a následném upuštění od jednání stěžovatele, když mu svědkyně slíbila, že udělá vše, co si stěžovatel přeje. Nad rámec namítaného porušení práv obhajoby lze na tomto místě souhlasit s vyjádřením Krajského státního zastupitelství v Ostravě, že čtení této části protokolu z přípravného řízení bylo fakticky nadbytečné a neopodstatněné, neboť výpověď poškozené se v podstatných bodech neodchylovala od její výpovědi z přípravného řízení. Lze tedy konstatovat, že protokol z přípravného řízení sice čten byl, nicméně fakticky nadbytečně, neboť poškozená již předtím, než byla výše zmíněná krátká pasáž čtena, vše podstatné vypověděla. Z hlediska ryze formálního by tedy bylo možno konstatovat, že došlo k porušení procesních pravidel, neboť nebyly dány podmínky pro čtení protokolu o výslechu svědka z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, neboť stěžovatel měl mít již v přípravném řízení ustanoveného obhájce, nicméně ho z důvodu chybné právní kvalifikace orgánů činných v trestním řízení neměl (viz podrobněji bod 21). Materiálně je však třeba danou otázku posuzovat tak, že čtení krátké pasáže z protokolu o dřívější výpovědi poškozené nemělo žádný vliv na další průběh řízení, neboť neovlivnilo další výpověď poškozené v rámci téhož výslechu a následně v řízení před krajským soudem proběhlo celé hlavní líčení znovu, kdy byla vyslechnuta i poškozená, přičemž její výpověď ze dne 7. 5. 2014 již použita nebyla. Kvůli čtení protokolu z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu v hlavním líčení před okresním soudem tedy nelze dovodit zkrácení práv obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny ani čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, jak namítá stěžovatel.
21. Samostatnou otázkou zůstává namítané zkrácení práv obhajoby v důsledku vadné právní kvalifikace spáchaného skutku v přípravném řízení, kdy stěžovateli nebyl ustanoven obhájce, byť fakticky vyvstal důvod nutné obhajoby. Z hlediska ústavněprávního, kdy ústavní stížnost plní roli subsidiárního prostředku ochrany základních práv a svobod, je potřeba připomenout, že je nutno nazírat na trestní řízení jako na jeden celek, kdy těžištěm celého trestního řízení je hlavní líčení v soudní fázi řízení, kde vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění práv v celé jejich šíři. Tato fáze řízení má ve své podstatě i do jisté míry funkci reparační ve vztahu k přípravnému řízení, neboť dojde-li v přípravném řízení k porušení zákonných ustanovení, může v určitých případech dojít k jejich nápravě právě v řízení před soudem (např. k opakovanému výslechu svědka, již při plném dodržení práv obviněného, jako tomu bylo v případě stěžovatele). Zároveň je však nutno dodat, že dojde-li v řízení k jistému vývoji a ke změně právní kvalifikace v pozdější fázi řízení, nelze "automaticky" celé dosavadní řízení vnímat en bloc jako závadné.
22. V trestním řízení ve věci stěžovatele došlo k následujícímu vývoji. Stěžejním důkazem byla již od zahájení trestního stíhání výpověď poškozené, která byla poprvé procesně zachycena dne 7. 5. 2014. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání dne 26. 4. 2014, a to pro spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Tyto přečiny neodůvodňují vznik práva nutné obhajoby. Hlavní líčení na základě obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně bylo u okresního soudu zahájeno dne 24. 8. 2016, přičemž zde již měl stěžovatel obhájce ustanoveného z důvodu svého pobytu ve vazbě, a to ode dne 18. 5. 2016. Jako důležitá se v posuzované věci jeví skutečnost, že trestní stíhání bylo ode dne 4. 11. 2014 do 18. 5. 2016, kdy byl stěžovateli ustanoven obhájce, přerušeno, neboť po stěžovateli bylo vyhlášeno pátrání. S ohledem na obsah výpovědi poškozené, která byla zaprotokolována dne 7. 5. 2014 lze skutečně dovodit nesprávnou právní kvalifikaci skutku, neboť předmětné jednání bylo možno již dne 7. 5. 2014 právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (vydírání se zbraní). Na tomto místě je nutno zdůraznit, že ke zpřísnění právní kvalifikace na zločin vydírání spáchaný se zbraní [§175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku], kterým byla způsobena těžká újma na zdraví [§175 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku], došlo na základě důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, jímž bylo v hlavním líčení před okresním soudem postaveno najisto, že poškozená v důsledku útoku na její osobu stěžovatelem dlouhodobě (v řádu měsíců) trpěla závažnými psychickými problémy, které ji omezovaly v běžném způsobu života a které je možno kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví podle §175 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Toto zjištění okresního soudu mělo za následek zpřísnění právní kvalifikace ve smyslu přidružení těžké újmy na zdraví. Stěžovateli tedy skutečně vyvstal nárok na ustanovení obhájce z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 trestního řádu již na samém počátku přípravného řízení. Nicméně materiálně je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že převážnou část časového úseku ode dne 26. 4. 2014, kdy bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, do dne 18. 5. 2016, kdy byl stěžovatel předán ze Slovenské republiky a současně mu byl ustanoven obhájce z důvodu vzetí do vazby, bylo trestní stíhání přerušeno. V průběhu časového úseku, kdy byl stěžovatel bez obhájce, byť ho měl mít ustanoveného, byly shromažďovány toliko listinné důkazy a byla vyslechnuta poškozená (vypovídala později v průběhu hlavního líčení), byla vyslechnuta dcera poškozené, jejíž výpověď byla v hlavním líčení čtena se souhlasem stěžovatele i státního zástupce (č. l. 359), a byl vyslechnut stěžovatel jako obviněný, který však později vypovídal i v průběhu hlavního líčení. Stěžovateli lze tedy přisvědčit, že z důvodu vadné právní kvalifikace skutku došlo v přípravném řízení k zásahu do jeho práva na obhajobu, nicméně v kontextu celého případu, kdy ve věci následně proběhlo hlavní líčení, v rámci něhož byla znovu vyslechnuta poškozená, možnost vypovídat měl i sám stěžovatel a byla čtena výpověď dcery poškozené, avšak se souhlasem stěžovatele, nelze dovodit zásah do práva stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, který by měl ústavněprávní rozměr, neboť došlo k nápravě závadného stavu způsobeného v přípravném řízení v hlavním líčení před krajským soudem. Ústavní soud na tomto místě odkazuje na svou ustálenou judikaturu [viz např. nález ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 228/04 (N 189/35 SbNU 479)], dle níž nikoli každé pochybení obecných soudů (a maiori ad minus tedy i pochybení policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce v přípravném řízení) má za následek zásah do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž pouze taková pochybení, která naplní ústavněprávní rozměr, mohou opravňovat zásah Ústavního soudu, zatímco v ostatních případech by vady řízení či nedostatky rozhodnutí měly být napraveny v řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích v obecném soudnictví. K tomu došlo právě v případě posuzované ústavní stížnosti, neboť v přípravném řízení sice došlo k procesní vadě, která zhoršila procesní postavení stěžovatele, nicméně k sanaci tohoto stavu došlo v hlavním líčení před krajským soudem.
23. Stěžovatel dále namítá porušení zásady speciality při jeho předání ze Slovenské republiky do České republiky. Této námitce nelze přisvědčit. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací dovolacího soudu, který konstatoval, že se uplatní za této situace čl. 30 odst. 3 mezinárodní smlouvy. Ústavní soud k námitce stěžovatele dodává, že souvětím konstatujícím, že ustanovení mezinárodní smlouvy se nevztahují na vydávání občanů České republiky a Slovenské republiky, míří evidentně na situaci, kdy má být vydán občan České republiky zadržený na území České republiky, jejímž je občanem, na Slovensko a naopak. Za situace, kdy byl stěžovatel jako státní občan České republiky předán ze Slovenské republiky do České republiky, byl čl. 30 odst. 3 mezinárodní smlouvy aplikovatelný. Pokud jde o použitelnost mezinárodní smlouvy z hlediska časové účinnosti, Ústavní soud podotýká, že je stěžejní, kdy došlo k předání stěžovatele do České republiky, což nastalo dne 18. 5. 2016, tedy již v době, kdy bylo nové ustanovení mezinárodní smlouvy v platnosti.
24. Pokud jde o poslední námitku stěžovatele stran nesprávné právní kvalifikace odsouzeného jednání, stěžovatel touto námitkou rozporuje způsob, jakým obecné soudy v jeho věci hodnotily důkazy, zejména pak brojí proti způsobu, jak soudy při subsumpci znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání naložily s institutem ovládacích a rozpoznávacích schopností v době spáchání činu. Ústavní soud k tomu dodává, že tento způsob argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatel se svou ústavní stížností zjevně domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, k čemuž však ve věci stěžovatele nedošlo.
25. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, jakož i jeho základního práva podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy nepřisvědčil.
26. V návaznosti na to Ústavní soud ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků (za splnění podmínek §44 téhož zákona), zamítl.