infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.07.2019, sp. zn. III. ÚS 2258/19 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:3.US.2258.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:3.US.2258.19.1
sp. zn. III. ÚS 2258/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace SVEDEN TRADE s. r. o., sídlem Sokolská 1605/66, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. května 2019 č. j. 4 Afs 62/2019-40 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018 č. j. 9 Af 77/2015-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byly zrušeny rozsudky označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 9 Af 77/2015-47 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ve věci platebních výměrů na daň z přidané hodnoty. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil, že předmětem sporu bylo doručení čtyř platebních výměrů. Platební výměry byly doručeny Petru Valentovi a řádnost jejich doručení se odvíjí od toho, zda se Petr Valenta stal zástupcem stěžovatelky na základě generální plné moci ze dne 5. 8. 2013. Městský soud uvedl, že dle protokolu o místním šetření ze dne 23. 1. 2013 Petr Valenta předložil plnou moc správci daně, který ji však pro vady neakceptoval. Tato plná moc nebyla ani obsahem spisu. Správní spis obsahoval až generální plnou moc ze dne 5. 8. 2013 předloženou dne 21. 8. 2013, u níž však stěžovatelka zpochybňuje pravost podpisu jejího jednatele. Dle městského soudu v průběhu daňového řízení jednatel stěžovatelky účinky plné moci ze dne 5. 8. 2013 nezpochybnil. Ani tvrzení, že podpis na plné moci ze dne 5. 8. 2013 nepatří jednateli stěžovatelky pro zjevnou odlišnost tohoto podpisu od podpisů jednatele, nemělo dle městského soudu oporu ve spise. Nejenže podpisy nebyly na první pohled odlišné, nebyly odlišné ani při bližším zkoumání. Jako nepravdivé vyhodnotil městský soud tvrzení stěžovatelky, že její jednatel se nepodepisuje jen uvedením příjmení, jak je tomu na plné moci ze dne 5. 8. 2013. Z listin ve spise totiž vyplynulo, že jednatel stěžovatelky se podepisuje buď uvedením jména a příjmení, nebo jen uvedením příjmení. Městský soud neměl pochyby o pravosti podpisu a znalecký posudek považoval za nadbytečný. 3. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 5. 2019 č. j. 4 Afs 62/209-40 zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti uvedenému rozsudku městského soudu. Uvedl, že pravost podpisu lze zpochybnit a domoci se jeho posouzení znalcem, uvede-li účastník tvrzení způsobilá věrohodně objasnit, proč nejde o pravý podpis. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením, že podoba podpisu vyvolávala pochyby o jeho pravosti, neboť ve spise jsou listiny se dvěma variantami podpisu jednatele stěžovatelky (první tvoří jméno a příjmení, druhou jen příjmení). To, že na plné moci ze dne 5. 8. 2013 je druhá varianta podpisu, tak nevyvolávalo pochyby o jeho pravosti. Stěžovatelka sice tvrdila, že v době, kdy měl její jednatel plnou moc podepsat, byl v zahraničí, tuto skutečnost však nijak nedoložila. Nejvyšší správní soud pak za nevěrohodnou označil celou verzi vzniku plné moci prezentovanou stěžovatelkou, tj. verzi, dle níž se měl Petr Valenta v období před 8. 8. 2013 dostavit s plnou mocí ke správci daně, který ji však neuznal (nemělo jít přitom o plnou moc ze dne 23. 1. 2013), a proto Petr Valenta zpracoval jinou plnou moc, kterou sám podepsal. Ve správním spise totiž nebyl založen žádný záznam o jednání mezi správcem daně a Petrem Valentou, které by se mělo uskutečnit mezi dny 23. 1. 2013 a 21. 8. 2013 a na němž by měla být neúspěšně dokládána nějaká plná moc. Nevěrohodnost tvrzení stěžovatelky vyplývala též z toho, že dle úředního záznamu se Petr Valenta z jednání plánovaného na den 8. 8. 2013 omluvil s tím, že se právě vrátil ze zahraničí a dosud nemá veškeré doklady, proto byl náhradní termín k jejich předložení stanoven na 22. 8. 2013. Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že plná moc ze dne 5. 8. 2013 má zcela standardní obsah a byla správci daně předložena až dne 21. 8. 2013, tj. s dostatečným časovým odstupem na to, aby mohla být jednatelem zaslána ze zahraničí. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka zmínila, že platební výměry správce daně doručoval nikoli přímo jí, ale Petru Valentovi, jemuž byly doručeny fikcí. Stěžovatelka ani Petr Valenta se tak o jejich doručení vůbec nedozvěděli. Po následném nahlédnutí do spisu stěžovatelka upozornila správce daně na nesprávnost doručení, neboť nikdy Petra Valentu nezmocnila k přebírání pošty. Plnou moc pro Petra Valentu ze dne 5. 8. 2013 založenou ve spise jednatel stěžovatelky nikdy nepodepsal, což je zjevné již z porovnání jeho podpisu na jiných listinách ve spise. Její jednatel se totiž podepisuje vždy jménem i příjmením, nikoli jen jménem, jak je tomu na plné moci ze dne 5. 8. 2013. I samotné příjmení je na plné moci napsáno odlišně od podpisu jejího jednatele. 5. Stěžovatelka tvrdí, že Petru Valentovi v období před 8. 8. 2013 udělila plnou moc, která se však nevztahovala na doručování písemností. S touto plnou mocí se Petr Valenta dostavil přede dnem 8. 8. 2013 ke správci daně, jenž ji však neuznal. Zaměstnankyně správce daně Petru Valentovi sdělila, jak má vypadat obsah plné moci. Petr Valenta následně sepsal generální plnou moc, kterou jménem jednatele stěžovatelky sám podepsal. Jednatel plnou moc ze dne 5. 8. 2013 nemohl podepsat, neboť byl v zahraničí. O těchto okolnostech tvorby plné moci stěžovatelka nemohla vědět a vycházela z přesvědčení, že ji Petr Valenta zastupuje jen v omezeném rozsahu. 6. Podpis na plné moci je dle stěžovatelky na první pohled odlišný od podpisu jejího jednatele. Pro případ, že by s tímto hodnocením městský soud nesouhlasil, navrhla v žalobě vyhotovení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, čemuž však městský soud nevyhověl a podpisy si sám porovnal. Jde o nesprávný postup, který však Nejvyšší správní soud aproboval. Městský soud neprovedl ani navržený výslech Petra Valenty, což nijak neodůvodnil, jde proto o tzv. opomenutý důkaz. Následné hodnocení Nejvyššího správního soudu, že městský soud důkaz neprovedl pro nadbytečnost, je dle stěžovatelky jen spekulací. Stěžovatelka se domnívá, že pravost podpisu si nemohou soudy vyhodnotit samy bez znalce. Protože tak v její věci učinily, porušily její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Městský soud ji navíc nepoučil dle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), že v řízení nepředložila dostatečná tvrzení a důkazy ke zpochybnění pravosti podpisu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se skutkovými závěry soudů o pravosti podpisu na plné moci. Jde-li o námitky proti utváření skutkových zjištění, je prostor pro zásah Ústavního soudu omezen jen pro případ excesů, k nimž by došlo tehdy, byly-li by závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Takovou vadou napadené rozsudky netrpí. 10. Stěžovatelčiným tvrzením, že její jednatel se podepisuje uvedením svého jména a příjmení, nikoli jen příjmení, jak tomu je na plné moci ze dne 5. 8. 2013, se správní soudy zabývaly. Poukázaly přitom na listiny ve správním spise, z nichž bylo patrno, že jednatel stěžovatelky se podpisuje dvojím způsobem: buď uvedením jména a příjmení, nebo uvedením jen příjmení. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy logickým způsobem vyvrátily stěžovatelčino tvrzení o tom, že jednatel se podepisuje vždy uvedením jména a příjmení. Oba správní soudy se rovněž zabývaly tvrzením stěžovatelky, že podpis na plné moci ze dne 5. 8. 2013 je na první pohled odlišný od podpisů jejího jednatele. Jak je patrno z napadených rozsudků, správní soudy podobu podpisu na plné moci porovnaly s podpisy jednatele stěžovatelky na listinách ve správním spise a shodně dospěly k závěru, že odlišnosti nespatřují ani na první pohled ani při pozorném zkoumání. Ústavní soud nespatřuje důvod, aby takové hodnocení správních soudů přehodnocoval. 11. Žádný exces při utváření skutkových zjištění Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s tvrzením stěžovatelky rekapitulovaným v bodě 5., tj. tvrzením, že plnou moc podepsal Petr Valenta poté, co v období přede dnem 8. 8. 2013 správce daně neakceptoval jinou plnou moc. Nejvyšší správní soud odůvodnil, proč toto stěžovatelčino tvrzení vyhodnotil jako nevěrohodné. Jeho hodnocení zohledňovalo skutečnost, že ve spise není žádný záznam, že by se Petr Valenta měl mezi 23. 1. 2013 a 21. 8. 2013 dostavit ke správci daně a neúspěšně se zde prokazovat plnou mocí. Z jednání plánovaného na 8. 8. 2013 se Petr Valenta omluvil s tím, že se právě vrátil ze zahraničí a nemá všechny doklady, pro jejichž předložení byl stanoven náhradní termín na 22. 8. 2013. Z tohoto důvodu nebylo dle Nejvyššího správního soudu logické, aby se konalo stěžovatelkou tvrzené jednání bezprostředně předcházející datu 8. 8. 2013. Až před koncem nově sjednaného náhradního termínu k předložení dokladů (22. 8. 2013) byla správci daně dne 21. 8. 2013 předložena plná moc ze dne 5. 8. 2013. Dle Nejvyššího správního soudu bylo možno plnou moc mezi 5. 8. 2013 a 21. 8. 2013 zaslat i ze zahraničí, kde se měl nacházet jednatel dle tvrzení stěžovatelky, k nimž však nebyl nabídnut žádný důkaz. Ústavní soud konstatuje, že skutkové úvahy Nejvyššího správního soudu jsou logické a srozumitelné, nelze je proto označit za exces. 12. Stěžovatelka dále namítla porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Dle jejího názoru pravost podpisu nemohou soudy posuzovat samy přímo, ale musí tak činit prostřednictvím znalce. Ústavní soud nesouhlasí s tím, že by pravost podpisu nemohl za žádných okolností při dokazování soud zkoumat přímo, ale musel by tak vždy činit jen prostřednictvím znalce. Dle §127 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření, a není-li to pro složitost posuzované otázky postačující, ustanoví znalce. Ústavní soud nezpochybňuje, že podrobné zkoumání pravosti podpisu zejména ve složitých případech je odbornou otázkou, k jejímuž posouzení v celé šíři nemá soud potřebné mimoprávní odborné znalosti. Současně však platí, že základní představu, zda dva podpisy vykazují nebo nevykazují shodné rysy, si může utvořit i osoba bez odborných znalostí, neboť jde o výsledek běžných pozorovacích schopností. Ústavní předpisy nezapovídají soudu, aby si tuto základní představu učinil soud sám přímo svým pozorováním. Obecně lze sice předpokládat, že vypovídací hodnota znaleckého posudku, který byl řádně a úplně zpracován a na položenou otázku dokázal odpovědět jednoznačně, bude ohledně pravosti podpisu daleko vyšší, než informace, již může získat sám soud porovnáním podpisů. To však neznamená, že by informace získaná na základě vizuálního porovnání podpisů soudem neměla žádnou vypovídací hodnotu. Je-li ohledně pravosti podpisů provedeno více důkazů včetně porovnání podpisů přímo soudem, aniž by však byl k tomu ustanoven znalec, lze zkoumat, zda je vypovídací hodnota celého komplexu takových důkazů dostatečná k tomu, aby mohl soud dospět ke skutkovému závěru o pravosti podpisu. Nelze přitom obecně vyloučit, že na základě celého komplexu takových důkazů bude možno skutkový závěr o pravosti podpisu učinit i bez ustanovení znalce. 13. V posuzované věci správní soudy svůj závěr o pravosti podpisu nezaložily výhradně na porovnání podpisu na plné moci ze dne 5. 8. 2013 s podpisy jednatele stěžovatelky. Svůj závěr rovněž založily na posouzení okolností, z nichž stěžovatelka dovozovala, že o pravý podpis nejde, a jež soudy vyhodnotily jako nevěrohodné (srov. body 10. a 11.). Ústavní soud tak konstatuje, že správní soudy svůj závěr o pravosti podpisu založily na hodnocení celého okruhu skutečností a tvrzení, které ve věci vyšly najevo a které hodnotily jednotlivě i ve svém souhrnu. Porovnání podpisů tak nebylo jediným podkladem pro jejich závěr. Za exces nelze v posuzované věci označit situaci, kdy soudy vyhodnotily, že vypovídací hodnota celého souhrnu podkladů, z nichž vycházely, byla dostatečná pro utvoření skutkového závěru o pravosti podpisu. Ústavní soud tak nespatřuje porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu v tom, že k posouzení pravosti podpisu nebyl ustanoven znalec a že si soudy o této otázce učinily úsudek na základě jiných podkladů. 14. Stěžovatelka městskému soudu vytkla, že ji nepoučil dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že §118a o. s. ř. nelze v řízení před správními soudy použít přiměřeně ani na základě §64 s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud dovodil, že jednání před správními soudy upravuje §49 s. ř. s. a poučovací povinnost je zakotvena v §36 odst. 1 s. ř. s. Užití §118a o. s. ř. nepadá do úvahy, protože zásada koncentrace i systém opravných prostředků je ve správním soudnictví zcela odlišný (k tomu viz rozsudky Nevyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007 č. j. 1 As 27/2007-119 a ze dne 8. 9. 2014 č. j. 8 Afs 75/2013-51, bod 30.; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Ústavní soud tak nespatřuje porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v tom, že městský soud nepostupoval dle ustanovení zákona, které se na dané řízení nevztahovalo. 15. Stěžovatelka namítla, že v řízení před městským soudem došlo k vadě označované jako opomenutý důkaz, kterou však Nejvyšší správní soud bagatelizoval místo toho, aby pro ni rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 16. Ústavní soud připomíná, že z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) vyplývají i požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč tak činí, jinak se dopustí vady označované jako opomenutý důkaz [viz např. nález ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455)]. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že důvody pro zamítnutí důkazního návrhu je možno, odpovídá-li tomu zbytek odůvodnění a okolnosti případu, dovodit z rozhodnutí implicitně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 744/06 či ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 452/07). Byť nutnost dovozovat důvody pro zamítnutí důkazního návrhu toliko mlčky značí pochybení soudu, nejde o pochybení, které by nutně znamenalo porušení základních práv (nález ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 35/19, bod 62.). Nejvyšší správní soud postupoval v duchu právě rekapitulované judikatury Ústavního soudu, když uvedl (bod 30 napadeného rozsudku), že se městský soud sice k důkaznímu návrhu výslechem svědka Petra Valenty výslovně nevyjádřil, nicméně z odůvodnění rozsudku městského soudu bylo možno dovodit, že tento důkaz neprovedl pro nadbytečnost. Ústavní soud v tomto hodnocení Nejvyššího správního soudu s ohledem na charakter odůvodnění v rozsudku městského soudu neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod. 17. S důkazním návrhem v podobě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví se městský soud vypořádal v bodě 39. svého rozsudku. Stěžovatelčino tvrzení, že její jednatel se podpisuje výhradně jménem a příjmením, nikoli jen příjmením, jak je na plné moci ze dne 5. 8. 2018, městský soud vyvrátil jinými listinami ve spise, kde byl podpis jednatele jen v podobě příjmení. K tomu znalecký posudek nepotřeboval. V řízení před městským soudem stěžovatelka dovozovala, že podpis na plné moci je již na první pohled odlišný od podpisu jejího jednatele (na tomto tvrzení setrvala i v ústavní stížnosti). Argumentaci rozdílností podpisů na první pohled vypořádal městský soud zjištěními z porovnání podpisů. Jak bylo již výše rozvedeno (bod 13.), porovnání podpisů nepředstavovalo jediný podklad pro závěr o pravosti podpisu. Za popsaných okolností lze z ústavního hlediska akceptovat odůvodnění městského soudu, proč nebylo vyhověno důkaznímu návrhu znaleckým posudkem. 18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2019 Josef Fiala v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:3.US.2258.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2258/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 7. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 7. 2019
Datum zpřístupnění 15. 8. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodaj Fiala Josef
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 150/2002 Sb., §64, §64, §49, §36 odst.1
  • 280/2009 Sb., §41, §47
  • 99/1963 Sb., §118a odst.1, §118a odst.3, §127
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík platební výměr
daň/správce daně
daňové řízení
plná moc
doručování
dokazování
znalecký posudek
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2258-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 108078
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-08-17