ECLI:CZ:US:2019:3.US.232.19.1
sp. zn. III. ÚS 232/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kubíčka, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2018 č. j. 27 Co 129/2018-173, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Zdeňka Vomáčky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastník řízení (žalobce) domáhal po stěžovateli (žalovaném) zaplacení částky ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím, a to podle ústní dohody o výstavbě zdi, která měla být uzavřena mezi vedlejším účastníkem řízení a stěžovatelem v lednu roku 2015 a jejímž předmětem mělo být zhotovení plotové zdi za úplatu ve výši 45 000 Kč (dále jen "smlouva o dílo"). Žalovaná částka měla představovat nedoplatek sjednané ceny.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2017 č. j. 15 C 450/2015-71, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2017 č. j. 15 C 450/2015-88 žalobu zamítl, neboť vedlejšímu účastníkovi řízení se nepodařilo prokázat, že by se stěžovatelem uzavřel dohodu ve znění jak tvrdí, včetně toho, že by se kdy stěžovatel zavázal vedlejšímu účastníkovi řízení uhradit částku 45 000 Kč.
4. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 č. j. 27 Co 129/2018-173 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 35 000 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud poté, co provedl podstatné zopakování důkazů a doplnění dokazování účastnickou výpovědí vedlejšího účastníka řízení, dovodil, že okresní soud nesprávně učinil závěr o tom, že vedlejší účastník řízení neprokázal své tvrzení o uzavření smlouvy o dílo se stěžovatelem. Podle krajského soudu naopak smlouva o dílo uzavřena byla a vedlejším účastníkem řízení uplatněný nárok je po právu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy. Následně odůvodňuje svá tvrzení v jednotlivých bodech. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení "rovnosti zbraní". Domnívá se, že krajský soud v rozporu se zásadou koncentrace řízení a zásadou neúplné apelace vedlejšímu účastníkovi řízení umožnil dodatečně svá tvrzení upravit tak, aby mohlo být žalobě vyhověno. K pochybení došlo dále tím, že krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení důkazu jeho účastnickou výpovědí. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje také v neprovedení výslechu svědka M. B. Dále namítá, že v odůvodnění rozsudku krajského soudu nebylo uvedeno, co bylo obsahem výpovědi vedlejšího účastníka řízení, jak krajský soud tento důkaz hodnotil a jakými úvahami se přitom řídil. V návaznosti na to uvádí, že odůvodnění rozsudku krajského soudu neobsahuje zákonem stanovené náležitosti. Závěrem stěžovatel konstatuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními krajského soudu a provedenými důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, čehož si je stěžovatel správně vědom, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s procesními postupy krajského soudu, které měly mít za následek porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
9. V prvním a druhém bodě ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení "rovnosti zbraní". Stěžovatel tvrdí, že krajský soud postupoval v rozporu se zásadou koncentrace řízení a zásadou neúplné apelace, když vedlejšímu účastníkovi řízení umožnil dodatečně svá tvrzení upravit tak, aby mohlo být žalobě vyhověno. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu (sp. zn. 15 C 450/2015), se podává, že krajský soud při jednání dne 26. 7. 2018 vyzval vedlejšího účastníka řízení podle §118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k doplnění svých tvrzení, jelikož podle něj dostatečně nevylíčil okolnosti ohledně uzavření smlouvy o dílo, a tedy dosud provedené důkazy nepostačily k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Důvodem pro tento postup bylo, že vedlejšímu účastníkovi řízení se nedostalo řádného poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. v řízení před okresním soudem. Platí přitom, že není-li účastník řádně poučen, nemá šanci navrhovat a tvrdit další skutečnosti, a proto nemohou účinky koncentrace řízení nastat. Krajský soud tedy nepostupoval v rozporu se zákonem, když vedlejšímu účastníkovi řízení poučením podle §118a odst. 1 o. s. ř. dal možnost doplnit svá tvrzení.
10. Porušení "rovnosti zbraní" podle druhého bodu ústavní stížnosti mělo spočívat v tom, že krajský soud na jedné straně nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení důkazu jeho účastnickou výpovědí, zatímco na druhé straně důkaz účastnickou výpovědí vedlejšího účastníka řízení provedl. Podle stěžovatele prolomením koncentrace došlo k tomu, že se změnil předmět řízení. Zde je nutné zdůraznit, že předmětem řízení před soudy obou stupňů byl vždy nárok vyplývající ze smlouvy o dílo, přičemž stěžejní otázkou bylo, zda došlo k jejímu uzavření. Proto je úvaha stěžovatele o změně předmětu řízení mylná. Poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. bylo učiněno toliko vůči vedlejšímu účastníkovi řízení z důvodů vymezených výše. Postup podle tohoto ustanovení nenarušuje procesní nestrannost soudu, protože jej může (ba dokonce musí) použít vůči kterékoli straně, které hrozí neúspěch ve věci kvůli neunesení břemene tvrdit nebo prokazovat. Samotné provedení důkazu však soud může odmítnout např. tehdy, jestliže dojde v řízení do fáze, kdy další provádění důkazů je nadbytečné (někdy i kontraproduktivní), nebo by toto dokazování neodpovídalo procesním normám. Odmítl-li krajský soud provedení důkazu účastnickou výpovědí stěžovatele s odůvodněním, že nejde o výjimku z koncentrace řízení, protože se "nejedná o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, jestliže pomocí důkazů, které účastník uplatňuje (až) za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci (jen) zjištěn jinak, než jak se podává z dosud provedených důkazů", nemá proti tomuto závěru Ústavní soud výhrady. Obě strany měly během řízení stejné možnosti navrhovat důkazy a tvrdit skutečnosti a počínání krajského soudu nebylo vedeno libovůlí či nadržováním vedlejšímu účastníkovi řízení tak, jak naznačuje stěžovatel.
11. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že neprovedl výslech svědka M. B., jehož výpověď považoval v dané věci za stěžejní. Ústavní soud připomíná, že je na uvážení soudu, zda a který důkazní prostředek provede a který provést odmítne. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř., tak i oprávnění soudu rozhodnout o tom, který z navrhovaných důkazů provede [§120 o. s. ř.; srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 191/96 (N 1/7 SbNU 3)]. Výslech svědka B. přitom neprovedl ani okresní soud, který uvedl, že jeho výslech se stal "vzhledem k jeho evidentnímu skrývání se před orgány činnými v trestním řízení neproveditelným a případná pořádková opatření by se tak míjela účinkem a nadbytečně by protahovala řízení". Z úředního záznamu ze dne 21. 9. 2016 také vyplývá, že M. B. omlouval svoji absenci na jednání prostřednictvím telefonního hovoru, ve kterém oznámil, že je v zahraničí, kde mu jeho telefon nefunguje a pro další komunikaci s ním uvedl e-mailovou adresu. Krajský soud se rovněž pokusil zajistit na své jednání přítomnost svědka M. B., avšak bez úspěchu. Vzhledem ke skutečnosti, že svědek M. B. je hlášen k trvalému pobytu na obecním úřadu a vzhledem k výše uvedenému, má Ústavní soud za to, že krajský soud učinil vše, co se od něj dá rozumně očekávat, aby zajistil účast svědka při soudním jednání. Jestliže se pak tento svědek k soudu nedostaví, a to ani po předchozím předvolání soudem, nelze dovozovat, tak jak činí stěžovatel, že soud opomněl provést důkaz, resp. že jej odmítl provést.
12. Stěžovatel rovněž napadá odůvodnění rozsudku krajského soudu s tvrzením, že v něm schází obsah výpovědi vedlejšího účastníka řízení, způsob hodnocení tohoto důkazu a úvahy, kterými se přitom soud řídil. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu kritizuje stěžovatel i v dalším bodě ústavní stížnosti, když tvrdí, že toto rozhodnutí není v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. a §169 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud nemůže se stěžovatelem souhlasit, že by zde chyběly zákonem stanovené požadavky. Co se týče výpovědi vedlejšího účastníka řízení, ta je zohledněna na straně 5 a 6 napadeného rozsudku, kde je také popsáno, k jakým skutkovým zjištěním krajský soud na základě této výpovědi v kombinaci s ostatními provedenými důkazy dospěl. Obsahově text v odůvodnění rozhodnutí koresponduje s účastnickou výpovědí vedlejšího účastníka řízení, tak jak vyplývá z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 26. 7. 2018. Konstatování stěžovatele, že účastnická výpověď podle §131 o. s. ř. slouží jako podpůrný důkazní prostředek, je sice správné, avšak pravdivé již není jeho tvrzení, že krajský soud nevyužil jiné navrhované důkazní prostředky při zjišťování skutkového stavu. Krajský soud se například zabýval svědeckou výpovědí Jaroslava Kubíčka staršího (otce stěžovatele), kterou detailně rozebral (viz str. 6 - 9 rozsudku) a dále hodnotil listinné důkazy předložené účastníky řízení atd. Tyto důkazní prostředky hodnotil jednotlivě i celkově v logických a vzájemných souvislostech a celou situaci se snažil zasazovat do faktického běhu událostí tak, jak se reálně děje v běžných mezilidských vztazích. Krajský soud svým dokazováním vytvořil řetězec důkazů, při jejichž hodnocení některým uvěřil více, některým méně a jiným vůbec. To, že krajský soud přičetl výpovědi účastníka při hodnocení důkazů určitou relevanci, nemůže zakládat nesprávnost jeho postupu a mít za následek porušení základního práva na soudní ochranu [k hodnocení účastnické výpovědi ve vztahu k ostatním důkazním prostředkům srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213)]. Krajský soud popsal, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů v průběhu řízení dospěl, jasně a srozumitelně vysvětlil hodnocení důkazů i z něj vyvozené právní posouzení celé věci (bod 16. a násl. rozsudku). Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí jako celek nebo jeho jednotlivé části trpěly takovými vadami, jak naznačuje stěžovatel v ústavní stížnosti.
13. Stěžovatel konečně namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními krajského soudu a provedenými důkazy. Podle stěžovatele krajský soud dospěl ke svému závěru na základě důkazů, které vedou k opačnému hodnocení celé situace. Stěžovateli lze přisvědčit, že krajský soud při hodnocení důkazů zohlednil (mj.) i výpověď svědka Jaroslava Kubíčka staršího, z níž lze dovodit jiné závěry, avšak tato výpověď se krajskému soudu jevila v mnoha směrech jako nelogická, nepravděpodobná a s ohledem na rozpory s jinými důkazními prostředky a předloženými důkazy byla vyhodnocena jako nevěrohodná. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich přehodnocování. Skutečnost, že po vyhodnocení důkazů soud došel k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
14. Stěžovatel se konečně cítí dotčen na svém právu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tuto námitku však konkrétně nerozvíjí. Lze si domyslet, že tvrzený zásah shledává v povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení žalovanou částku. Existence zásahu do vlastnického práva v tomto případě je závislá na skutkovém zjištění a právním posouzení věci obecnými soudy. Pakliže Ústavní soud vyhodnotil postup krajského soudu jako ústavně konformní, a tedy i jeho výstup (konečné rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků řízení) byl dosažen v souladu se zákonem, nemohlo dojít ani k namítanému porušení práva vlastnit majetek.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu