ECLI:CZ:US:2019:3.US.2374.18.1
sp. zn. III. ÚS 2374/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 6 Tdo 1251/2017-231, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2016 sp. zn. 3 To 62/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2015 sp. zn. 43 T 8/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 7 odst. 1, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a dále čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 43 T 8/2013 uznána vinnou pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem VI. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §240 odst. 2 trestního zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku byl stěžovatelce uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výměře 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
3. K námitce stěžovatelky ohledně procesní nepoužitelnosti nezákonně získaného obsahu e-mailové korespondence ve schránce XXX@X.cz městský soud uvedl, že obsah e-mailové korespondence byl sice získán nesprávným způsobem příkazem podle §88a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), který se vztahuje na zajištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, šlo však pouze o formální pochybení, které nečiní zajištěný obsah e-mailové komunikace v tomto řízení procesně nepoužitelným. Městský soud dodal, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") měl vydat příkaz dle §88 trestního řádu, jenž se váže na zajištění obsahu této elektronické komunikace, prolomení ústavní ochrany obsahu doručovaných e-mailových zpráv však bylo učiněno na základě rozhodnutí k tomu příslušného orgánu (tj. soudce obvodního soudu), který přímo vydal příkaz k postoupení obsahu všech e-mailových zpráv uložených v uvedené e-mailové schránce, a to zpětně do okamžiku vydání příkazu, tedy do 14. 11. 2011, v daném případě přitom byly fakticky splněny všechny zákonné podmínky pro postup dle §88 odst. 1 trestního řádu.
4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 9. 2016 sp. zn. 3 To 62/2015 ve výroku pod bodem V. tohoto rozsudku zamítnuto podle §256 trestního řádu. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že obsah e-mailové korespondence byl získán v souladu se zákonem příkazem podle §88a odst. 1 trestního řádu a vyslovil nesouhlas s námitkou stěžovatelky, že by v případě elektronické komunikace nebylo možno příkazem vydaným podle §88a trestního řádu nařídit vydání i obsahu e-mailové komunikace, tedy vlastního textu zasílaných zpráv a jejich příloh.
5. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2018 č. j. 6 Tdo 1251/2017-231 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Nejvyšší soud odmítl možnost zjištění obsahu takové komunikace příkazem podle §88 trestního řádu i podle příkazu podle §88a trestního řádu, přesto nepovažoval způsob získání informací o obsahu e-mailové schránky postupem podle §88a trestního řádu za vadu, která by mohla mít za následek absolutní neúčinnost takto provedených důkazů, neboť obsah elektronické komunikace bylo možné získat postupem podle §158d trestního řádu, tedy za pomoci institutu sledování osob a věcí.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud postavil výrok o její vině výhradně na obsahu e-mailové korespondence ve schránce XXX@X.cz poskytnutého Policii České republiky společností X na základě příkazu soudce obvodního soudu ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. Nt 5604/2011 dle §88a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že má-li stát v úmyslu zasáhnout do základních práv občanů, v daném případě do jejich práva na nedotknutelnost soukromí a na neporušitelnost tajemství doručovaných a uchovávaných zpráv a jiných záznamů, musí se tak stát v souladu se zákonem a za použití příslušného zákonného nástroje, který je k takovému zásahu určen. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že vydání údajů o obsahu telekomunikačního provozu mělo být uskutečněno na základě soudního povolení ke sledování osob a věcí (§158d trestního řádu), a že ani zjištění takových údajů na základě příkazu podle §88a trestního řádu jej však nečiní procesně nepoužitelnými. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jde o zcela rozdílné instituty (zákonná zmocnění pro státní orgány zasáhnout do soukromí fyzických osob) se zcela rozdílným účelem. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by měl být záznam pořízený při sledování osob a věcí procesně použitelný, muselo by existovat povolení soudu ke sledování osob a věcí, jehož součástí by muselo být stanovení doby, po kterou bude sledování prováděno (§158d odst. 4 trestního řádu) a k samotnému záznamu by musel být připojen protokol s náležitostmi uvedenými v §55 a 55a trestního řádu (dle §158d odst. 7 trestního řádu). Jelikož však v daném případě neexistuje ani samotné povolení soudu ke sledování osob a věcí, tak logicky nejsou splněny další zákonné náležitosti vyžadované v §158d trestního řádu, jejichž splněním zákon podmiňuje procesní použitelnost takto získaného důkazu. Stěžovatelka upozorňuje, že zásah do soukromí institutem sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu přepokládá, že poznatky o těchto osobách jsou získávány technickými nebo jinými prostředky, a to pouze do budoucna, nikoli tak, že je přikázáno třetí osobě vydat obsah soukromé komunikace jiné osoby, jejíž tajemství je zaručeno a ohledně kterého má ona třetí osoba povinnost mlčenlivosti, navíc za časově neomezené období do minulosti. Dle přesvědčení stěžovatelky jde ze strany Nejvyššího soudu o nepřípustný rozšiřující výklad použití institutu sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu, neboť na jeho základě by se stal zcela nadbytečným institut příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, když orgánu činnému v trestním řízení by byl zpřístupněn obsah každé nově doručené a odeslané zprávy, aniž by byl vydán příkaz dle §88 odst. 1 trestního řádu, a to i přesto, že by uživatel e-mailové schránky předmětnou zprávu ihned smazal.
7. Závěrem stěžovatelka namítá, že se soudy řádně nezabývaly její námitkou ohledně nezákonnosti příkazu soudkyně obvodního soudu ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 0 Nt 3107/2011, kterým byly nařízeny domovní prohlídky u odsouzeného M. P., aniž by bylo uvedeno, kdo má prohlídku provést, resp. z příkazu nebylo žádným způsobem seznatelné, komu se přikazuje domovní prohlídku provést. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) a nález ze dne 13. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 424/2000 (N 29/25 SbNU 227), podle kterých orgán, který má prohlídku provést, musí být v příkazu označen tak, aby o jeho totožnosti nemohly vzniknout nejmenší pochybnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, popř. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a s právem na spravedlivý proces, jejichž porušení stěžovatel namítá.
10. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
11. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že zjištění obsahu e-mailové komunikace nelze provést na základě příkazu podle §88a trestního řádu, neboť podle tohoto ustanovení zjistitelné údaje o telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, se týkají jen provozních a lokalizačních údajů podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 3812/12 (U 10/71 SbNU 573), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že pokud jde o data na sledovaných počítačích již uložená, lze pořízení otisku elektronických dat povolit postupem podle §158d odst. 3 trestního řádu. Nejvyšší soud uvedl, že uvedené závěry byly judikaturně formulovány až po vydání sporných příkazů v projednávané trestní věci a připustil, že soudní praxe byla až do vyhlášení citovaného usnesení značně rozkolísaná, a zjišťování obsahu e-mailové komunikace probíhalo jak na základě příkazu podle §88a trestního řádu, tak na základě příkazu podle §158d trestního řádu, jak vyplývá i z výkladového stanoviska poř. č. 4/2005 Sb. v. s. Nejvyššího státního zastupitelství, kde je postup zjišťování obsahu e-mailových schránek podle §88a trestního řádu doporučován.
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že výše uvedeným způsobem nesprávně vyložil §158d trestního řádu, a jeho závěr, že na základě soudního příkazu ke sledování osob a věcí lze nařídit vydání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, považuje za nepřípustný rozšiřující výklad použití institutu sledování osob a věcí.
13. Ústavní soud má naopak za to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku vrchního soudu za důvodné. Argumentace stěžovatelky je ve své podstatě toliko polemikou se závěry Nejvyššího soudu, a to v rovině běžného zákona, když stěžovatelka nesouhlasí s jeho výkladem citovaného zákonného ustanovení a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudu či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v ústavním soudnictví, neboť otázka interpretace a aplikace norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení součástí ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv a svobod, jak bylo nastíněno výše.
14. V posuzované věci k uvedenému přistupuje skutečnost, že otázku, zda lze připustit možnost povolení sledování osob a věcí soudem podle §158d odst. 1 a 2 trestního řádu ke zjištění aktuálního stavu e-mailové schránky, tj. v ní uložených dat v rozsahu specifikovaném v soudním rozhodnutí, zodpověděl kladně Ústavní soud ve výše zmiňovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3812/12, kdy výslovně uvedl, že "v rámci sledování elektronických zařízení z povahy věci plyne, že předmětem sledování budou právě data na těchto zařízeních uložená, jejichž otisk lze pořídit za využití utajené operativně pátrací techniky. Pořízení otisku elektronických dat lze povolit postupem dle §158d odst. 3 trestního řádu, pokud jde o data na sledovaných počítačích již uložená, nikoli o data telekomunikačního provozu".
15. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud k němu již dříve vyslovil. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy závěry Nejvyššího soudu o možnosti použití §158d trestního řádu na zjištění obsahu elektronické komunikace jsou zcela v souladu se závěry vyslovenými v usnesení sp. zn. III. ÚS 3812/12.
16. Byť stěžovatelka, která a priori aplikaci §158d trestního řádu odmítla, takovou argumentaci nevznesla, zabýval se Ústavní soud i tím, zda z ústavněprávního hlediska obstojí také závěry Nejvyššího soudu o tom, že zpřístupněním e-mailové korespondence stěžovatelky na základě §88a trestního řádu namísto správného užití §158d trestního řádu nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
17. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že zatímco §158d trestního řádu neobsahuje žádné další zvláštní požadavky týkající se nároku na odůvodnění povolení, ani žádnou pojistku pro zachování proporčnosti mezi zásahem do tajemství přepravované zprávy a závažností šetřené věci, v případně získávání údajů podle §88a trestního řádu jsou v předmětném ustanovení přesně vymezeny podmínky odůvodnění příkazu vydaného na základě tohoto ustanovení, jakož i vymezení okruhu trestných činů, v souvislosti s kterými je možné uvedený příkaz vydat. Ustanovení §88a trestního řádu tak představuje speciální případ sledování osob ve smyslu §158d, přičemž získání informací o obsahu e-mailové komunikace na základě příkazu podle §88a trestního řádu představuje průlom do soukromí osob, jichž se dotýká, a k jehož vydání je třeba splnění ještě přísnějších podmínek, než jaké zákon vyžaduje ve vztahu k §158d trestního řádu. Způsob získání informací o obsahu e-mailové komunikace postupem podle §88a trestního řádu tak nelze považovat za vadu, která by mohla mít v posuzované věci za následek absolutní neúčinnost výše popsaným způsobem provedených důkazů.
18. S uvedenými závěry se Ústavní soud ztotožňuje a stejně jako Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že v posuzované věci byl příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a trestního řádu vydán dne 14. 11. 2011, tedy o dva roky dříve, než shora uvedené na věc dopadající závěry vyslovil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 3812/12, tedy v době, kdy ke zjišťování obsahu e-mailové komunikace docházelo jak na základě příkazů podle §88a trestního řádu, tak na základě povolení podle §158d trestního řádu.
19. Stěžovatelce tak nelze přisvědčit v tom, že postupem městského soudu, který při provádění dokazování vycházel z e-mailové komunikace získané na základě příkazu podle §88a trestního řádu, došlo k tvrzenému nezákonnému zásahu do práva na nedotknutelnost soukromí a na neporušitelnost tajemství doručovaných a uchovávaných zpráv a jiných záznamů. Oba instituty, jak sledování osob a věcí podle §158d odst. 3 trestního řádu, tak zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle §88a trestního řádu, představují získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky, jímž může být zasaženo do nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí, přičemž §88a je možno aplikovat pouze pro účely trestního řízení vedeného pro v citovaném ustanovení jmenované trestné činy, mezi něž patří i zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, pro který byla odsouzena stěžovatelka. V obou případech zákon stanoví k provedení takového zásahu nutnost předchozího povolení (příkazu) soudce (předsedy senátu), jak tomu bylo také ve věci stěžovatelky (příkaz soudce obvodního soudu ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. Nt 5604/2011). K zásahu do práv stěžovatelky tak došlo zákonem předvídaným způsobem, na čemž nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že v příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu nebyla stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno (§158d odst. 4 trestního řádu). V posuzované věci bylo v příkazu ze dne 14. 11. 2011 nařízeno zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, a to včetně postoupení obsahu všech zpráv uložených v e-mailové adrese XXX@X.cz za dobu od nejzazšího možného data do 14. 11. 2011 včetně. Ústavní soud konstatuje, že jde-li o případ pořízení otisku již uložených elektronických dat, nikoli o sledování osob či věcí po určitou dobu (přičemž v obou případech jde o získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky podle §158d trestního řádu), není z logiky věci neuvedení doby sledování v povolení či příkazu soudu způsobilé porušit práva stěžovatelky zaručená v čl. 13 Listiny. Ostatně Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 3812/12 uvedl, že pořízení otisku elektronických dat lze povolit postupem podle §158d trestního řádu, nikoli že by jejich pořízení jiným způsobem (např. postupem podle §88a trestního řádu) "automaticky" znamenalo jejich procesní nepoužitelnost.
20. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky týkající se nezákonnosti příkazů soudkyně obvodního soudu ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 0 Nt 3107/2011, kterými byly nařízeny domovní prohlídky u odsouzeného M. P. Soudy všech stupňů se touto námitkou řádně zabývaly a vypořádaly se s ní způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Vrchní soud i Nejvyšší soud v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly, že ze záhlaví příkazů jednoznačně vyplývá, který policejní orgán byl k provedení prohlídky ustanoven. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy se pod č. j. KRPA-1429-178/TČ-2011-000093 obrátila na Městské státní zastupitelství v Praze s podnětem k podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, dále vedenému u uvedeného státního zastupitelství pod č. j. 1 KZN 221/2011, aby následně Městské státní zastupitelství v Praze pod č. j. 1 KZN 221/2011 [ve věci vedené u Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy č. j. KRPA-1429-178/TČ-2011-000093] podalo u obvodního soudu návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce. Obvodní soud vydal dne 14. 11. 2011 sp. zn. 0 Nt 3107/2011 příkaz k domovní prohlídce, kde přímo v záhlaví uvádí, pro který orgán, v jaké věci a pro které prostory příkaz k domovní prohlídce vydal, a rovněž vymezil dobu platnosti zmíněného příkazu.
21. Uvedené závěry soudů o nedůvodnosti námitky neurčitosti v příkazech k domovní prohlídce nejsou v rozporu se závěry stěžovatelkou zmiňovaných nálezů ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) a ze dne 13. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 424/2000 (N 29/25 SbNU 227), v nichž se pouze uvádí, že ten, proti němuž vydaný příkaz směřuje, případně policejní orgán, který jej má provést, musí v něm být označen tak, aby o jeho totožnosti nemohly vzniknout nejmenší pochybnosti, v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 424/2000 pak navíc za situace, kdy prohlídka nebyla provedena toliko v prostorách toho subjektu, který byl v příkazu k ní řádně označen. Postup, při kterém účastník řízení provedl prohlídku, při které byly odňaty věci v prostorách jiného subjektu než toho, vůči kterému byl příkaz k prohlídce vydán, vedl v citovaném nálezu dle Ústavního soudu k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Listiny. V nyní posuzované věci, kdy policejní orgán ustanovený k provedení prohlídky nebyl uveden ve výroku příkazu, nýbrž v jeho záhlaví, Ústavní soud takový zásah do práv stěžovatelky neshledal.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo zjištěno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu