ECLI:CZ:US:2019:3.US.240.19.1
sp. zn. III. ÚS 240/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Michala Vejsady, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem, sídlem Střelecká 672/14, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 30 Cdo 451/2017-173, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 22 Co 340/2016-140 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2016 č. j. 16 C 124/2015-104, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Roberta Záruby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal jednak omluvy za to, jakým způsobem se o něm měl vedlejší účastník vyjádřit v publikaci "Lukáš Přibyl: Mám to pod kontrolou", kde o něm měl uvést nepravdivá a pomlouvačná tvrzení, jež zasahují do jeho vážnosti, cti i soukromí, a poškozují jeho pověst a postavení v podnikatelských vztazích, dále se stěžovatel domáhal omluvy, kterou měl vedlejší účastník zveřejnit v deníku Sport, a rovněž se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena jednáním vedlejšího účastníka, když pouhá omluva není dostačující.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") shora identifikovaným rozsudkem stěžovatelovu žalobu v plném rozsahu zamítl a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Soudy obou instancí shodně dospěly k závěru, že inkriminovaná sdělení vedlejšího účastníka, za něž stěžovatel požadoval satisfakci, nebyla jeho skutkovými tvrzeními, nýbrž hodnotícími soudy, jež se podle ustálené relevantní judikatury opíraly o potřebný reálný základ.
4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání neuplatnil způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."); tento svůj závěr odůvodnil Nejvyšší soud tím, že stěžovatel "konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud (který uzavřel, že kritický hodnotící soud či postoj žalovaného měl reálný základ), a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení".
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, primárně vytýká obvodnímu soudu způsob provádění a hodnocení důkazů. Nejvyššímu soudu přitom stěžovatel vytýká, že shora citované odůvodnění napadeného usnesení je nesrozumitelné, přičemž poukazuje na skutečnost, že dovolací soud převzal citovanou argumentaci z vyjádření vedlejšího účastníka k jeho dovolání. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že ve svém dovolání odkázal na konkrétní judikáty Nejvyššího soudu - usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1315/2008 a rozsudky sp. zn. 30 Cdo 179/2004 a sp. zn. 30 Cdo 3567/2010. Postup Nejvyššího soudu proto představuje podle stěžovatele případ denegationis iustitiae.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 13 až 15) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání ze shora citovaných důvodů, tedy primárně - patrně - proto, že stěžovatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod.
8. Stěžovateli je třeba přisvědčit potud, že citovaná pasáž usnesení Nejvyššího soudu je v podstatě nesrozumitelná (resp. odborně zavádějící), neboť pracuje s premisou, že "nezpůsobilý dovolací důvod" nemůže "založit přípustnost dovolání". Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu však není zřejmé, z jakého důvodu Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl - tedy zda proto, že neobsahovalo způsobilý dovolací důvod, nebo proto, že je Nejvyšší soud neshledal přípustným.
9. Ústavní soud si proto vyžádal předmětný soudní spis, ze kterého zjistil, že stěžovatelovo dovolání (na č. l. 146 - 149) sice skutečně odkazuje na výše uvedené judikáty Nejvyššího soudu, současně však z něj není zřejmé, při řešení které právní otázky se měl městský soud ve svém rozhodnutí odchýlit od odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na tuto vadu ostatně ve svém vyjádření k dovolání vskutku upozornil vedlejší účastník (č. l. 156 verte a 157), oproti tvrzení stěžovatele je však zřejmé, že Nejvyšší soud jím prezentovanou argumentaci (jíž nelze právně co vytknout) do odůvodnění napadeného usnesení nepřevzal, jelikož místo ní zvolil výše citované logicky zavádějící odůvodnění.
10. Jakkoli je tedy v dílčí části možno stěžovatelovu kritiku napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu označit za případnou, není namístě přikročit k jeho kasaci, neboť ta by byla čistě formální, a nemohla by v konečném důsledku nikterak zlepšit stěžovatelovo procesní postavení. Není totiž možno ztrácet ze zřetele, že stěžovatelovo dovolání z výše uvedeného důvodu trpělo obsahovou vadou, jež Nejvyššímu soudu neumožnila, aby se vůbec mohl zabývat jeho přípustností. Zrušil-li by proto Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu, nezbylo by zjevně Nejvyššímu soudu po vrácení věci nic jiného, než dovolání opětovně odmítnout.
11. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tak nutno hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
12. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
13. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání ze shora zaznamenaných důvodů - řádně - odmítnuto, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
14. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
15. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu