ECLI:CZ:US:2019:3.US.27.19.1
sp. zn. III. ÚS 27/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého M. T., zastoupeného M. T., zákonnou zástupkyní a JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou, sídlem Zelený pruh 1294/52, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 č. j. 54 Co 397/2017-435 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. června 2017 č. j. 43 C 396/2013-393, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) příspěvkové organizace Thomayerova nemocnice, sídlem Vídeňská 800/5, Praha 4 - Krč, a 2) obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 25 Cdo 2603/2018-466, jež bylo vydáno v posuzované věci, avšak není ústavní stížností napadeno, se podává, že matka stěžovatele byla dne 8. 8. 2011 přijata v Thomayerově nemocnici k vyvolání porodu. Stěžovatel se narodil dne 9. 8. 2011, při porodu utrpěl zlomeninu pravé klíční kosti a postižení pravého brachiálního plexu. Matka stěžovatele porodila přirozeně, což však vedlo k porodnické komplikaci, tzv. dystokii ramének, kdy z důvodu záchrany života stěžovatele musely být neprodleně použity porodnické manévry, které vedly k popsané újmě na zdraví stěžovatele. Rodiče stěžovatele si nechali vypracovat znalecký posudek, z něhož vyplývá, že došlo k chybě odhadu velikosti plodu, v důsledku čehož byl porod veden nesprávným způsobem. Domnívají se, že porod měl být veden císařským řezem, čímž by se předešlo tzv. dystokii ramének, v jejímž důsledku stěžovatel utrpěl zčásti nevratná zranění. Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobu proti první vedlejší účastnici na zaplacení částky ve výši 489 898,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z žalované částky. Žalovaná částka sestávala z nároku na bolestné, které bylo vyčísleno znaleckým posudkem na 264 000 Kč; zbytek žalované částky tvoří náklady na vyhotovení znaleckých posudků, náklady za léčení absolvované stěžovatelem do dne podání žaloby, jakož i náklady na výpomoc v domácnosti. Obvodní soud provedl ve věci obsáhlé dokazování, zdravotní stav stěžovatele byl v řízení přezkoumán soudním znalcem, který konstatoval, že postižení pravého brachiálního plexu přetrvává, kdy chlapec vykazuje problémy s hybností celé pravé horní končetiny, přičemž nevyloučil, že do budoucna se objeví další poruchy citlivosti na zkoumané končetině. Soud nicméně dospěl k závěru, že postup první vedlejší účastnice byl lege artis, ta tudíž neporušila žádnou právní povinnost a nedošlo tedy ani k naplnění základního předpokladu k uplatnění nároku na náhradu škody. Žaloba proto byla v plném rozsahu napadeným rozsudkem obvodního soudu zamítnuta.
3. Stěžovatel rozsudek obvodního soudu napadl odvoláním podaným k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně namítá, že porod byl veden nesprávným způsobem. Kdyby byl porod veden císařským řezem, nedošlo by k dystokii ramének, jež způsobila újmu na jeho zdraví. Císařský řez však nebyl indikován, a to z důvodu chyby v odhadu váhy plodu při ultrazvukové sonografii.
6. Stěžovatel uvádí, že městský soud nerespektoval princip předvídatelnosti soudního rozhodování a že jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Konkrétně se městský soud dle závěrů stěžovatele nijak nevypořádal s otázkou tzv. vitium artis, což je pojem, kterým znalci označili skutkový stav, kdy došlo k chybnému změření velikosti plodu pomocí ultrazvukové sonografie. Městský soud uzavřel, že vitium artis nemělo vliv na odpovědnost první vedlejší účastnice, čímž se však odchýlil od rozhodovací praxe obecných soudů, konkrétně Nejvyššího soudu, který se otázkou vitium artis zabýval v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 a dospěl k závěru, že tento pojem nemá v medicínsko-právní oblasti jednoznačný význam a že pokud dojde k chybě vitium artis, jde o porušení právní povinnosti učiněné v nevědomé nedbalosti.
7. Podle stěžovatele první vedlejší účastnice vedla zdravotnickou dokumentaci jeho matky zcela ledabyle. Nebyla tak schopna prokázat, kdo vlastně a zda vůbec někdo prováděl měření velikosti plodu. Soudy se taktéž nevypořádaly s tím, že chyba v měření velikosti plodu byla pouze jednou z příčin, která vedla k provedení vaginálního porodu, který byl příčinou újmy na zdraví stěžovatele. Další příčinou bylo nedostatečné seznámení se personálu provádějícího porod s předešlou anamnézou rodičky, která již v minulosti zažila problémy s dystokií ramének u svého prvního porodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Stěžovatel ústavní stížností nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 25 Cdo 2603/2018-466, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, nicméně od doručení tohoto rozhodnutí se odvíjí počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti. Stěžovateli bylo usnesení Nejvyššího soudu doručeno dne 6. 11. 2018, přičemž Ústavnímu soudu byl návrh stěžovatele doručen dne 3. 1. 2019. Ústavní stížnost byla proto podána včas.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V posuzované věci bylo před obvodním soudem provedeno takřka vyčerpávající dokazování, z něhož vyplynulo pro posouzení vzniku odpovědnosti první vedlejší účastnice za škodu následující: Matka stěžovatele již přibližně šest let před porodem stěžovatele porodila přirozeným způsobem a bez komplikací (resp. ze zdravotnické dokumentace nebylo seznatelné, zda k tvrzené komplikaci dystokie ramének došlo i u prvního porodu) dítě s váhou vyšší než 4 kg; lékařský personál asistující u porodu postupoval lege artis, neboť rodičce byla poskytnuta veškerá standardní péče, která je rodičkám v obdobné situaci poskytována, tj. bylo provedeno zejména biometrické vyšetření plodu za účelem odhadu jeho porodní váhy. Tato metoda však selhala, neboť odhad činil 4 150 g, nicméně skutečná porodní váha stěžovatele činila 5 350 g. Obecné soudy tedy uzavřely, že šlo o situaci tzv. vitium artis, tedy o selhání metody. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel uvízl v průběhu druhé doby porodní v porodních cestách, a to z důvodu tzv. dystokie ramének, kdy bylo nutné použít speciální manévry vedoucí k okamžitému vybavení plodu, neboť hrozilo jeho přidušení, poškození mozku a v krajním případě i úmrtí dítěte. V průběhu tohoto manévru došlo s vysokou mírou pravděpodobnosti k uvedené újmě na zdraví stěžovatele, tedy ke zlomenině pravé klíční kosti a k poškození pravého brachiálního plexu. Ze znaleckého dokazování dále vyplývá, že dystokie ramének je komplikací nepředvídatelnou a na základě statistik nelze dovodit, že by vyšší váha dítěte "automaticky" predikovala tuto komplikaci. Nebylo tedy možné vyvodit příčinnou souvislost mezi vaginálním vedením porodu nadměrně velkého plodu a následnou dystokií ramének u dítěte, která vedla k trvalému poškození brachiálního plexu stěžovatele. Je možné, že i kdyby dítě vážilo dle odhadu, k dystokii ramének by došlo taktéž. U císařského řezu by sice ke zmiňované porodnické komplikaci nedošlo, avšak primární volbou porodu, i u velkých plodů, je porod přirozený, neboť, jak opět vyplývá z revizního znaleckého posudku, císařský řez s sebou nese mnohem více rizik jak pro rodičku, tak pro dítě samotné, než přirozený porod. Z tohoto důvodu není možné použití ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, neboť nebyla naplněna základní podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním první vedlejší účastnice, které bylo shledáno jako lege artis, a následkem v podobě trvalé újmy na zdraví stěžovatele.
13. Stěžovatel dále argumentuje otázkou tzv. vitium artis, tou se však již zabýval obvodní soud a byla zmíněna též v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu v posuzované věci. V případě situace nazvané jako vitium artis jde o stav, kdy dojde v rámci celkově správného lékařského postupu k dílčí chybě, přičemž jde o chybu malou, neúmyslnou a nevědomou, což však "automaticky" nevylučuje možnost vzniku odpovědnosti za škodu. V posuzované věci však bylo zároveň shledáno, že postup lékařského personálu, byť byl v některých ohledech nedbalý (vedení zdravotnické dokumentace), byl ve svém celku lege artis a chybný odhad váhy plodu nelze tedy klást na vrub lékařům. Jelikož tedy byl postup první vedlejší účastnice lege artis, nemohla porušit právní povinnost, což je jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Z hlediska posuzování postupu lege artis je nutno vycházet ze znaleckého zkoumání, neboť jde o otázku ryze odbornou a není úkolem soudů posuzovat ji na základě vlastní úvahy. Ačkoliv je tedy situace, která postihla stěžovatele i jeho rodinu, velmi politováníhodná, nelze ani přes nedůsledný postup první vedlejší účastnice v případě vedení zdravotnické dokumentace dovodit vznik předpokladů zakládajících její odpovědnost za škodu.
14. Lze tedy konstatovat, že z hlediska rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo v postupu soudů k žádným vadám, jež by měly za důsledek porušení základních práv stěžovatele.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu