ECLI:CZ:US:2019:3.US.2714.19.2
sp. zn. III. ÚS 2714/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, a o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Olgou Králíkovou, advokátkou, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2019 č. j. 4 Tdo 556/2019-2575, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2019 č. j. 6 To 59/2018-2461 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2018 č. j. 39 T 1/2016-2334, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami III. ÚS 2714/19 a III. ÚS 2727/19 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 2714/19, III. ÚS 2727/19, spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich základní práva podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nadepsaným rozsudkem uznal vinným stěžovatele S. B. ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku. Za jednání uvedené ve skutkové větě a za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem krajského soudu ze dne 6. 3. 2017 č. j. 39 T 1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 8. 2017 č. j. 6 To 52/2017-2033, byl stěžovatel S. B. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl stěžovatel zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí konkretizované věci. Krajský soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu, který byl stěžovateli S. B. pravomocně uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 6. 3. 2017 č. j. 39 T 1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 6 To 52/2017-2033, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud rubrikovaným rozsudkem uznal vinným stěžovatele J. M. ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za jednání uvedené ve skutkové větě a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem krajského soudu ze dne 6. 3. 2017 č. j. 39 T 1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 6 To 52/2017-2033, byl stěžovatel J. M. odsouzen podle §173 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2, §45 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl stěžovatel zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí specifikované věci a podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání označené věci. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl změněn výrok o trestu, který byl stěžovateli pravomocně uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 6. 3. 2017 č. j. 39 T 1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 6 To 52/2017-2033, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Krajský soud rozhodl citovaným rozsudkem též o vině a trestu u spoluobviněného M. C.
5. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), byli všichni obvinění uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit poškozeným vyčíslené peněžní částky a podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé S. B. a J. M. (jakož i spoluobviněný M. C.) odvolání, o kterých rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že z podnětu všech podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, jímž bylo stěžovateli J. M. uloženo zabrání věci, a dále ve výroku, jímž byli podle §228 odst. 1 tr. řádu všichni obvinění zavázáni povinností společně a nerozdílně nahradit jednomu z poškozených nemajetkovou újmu v konkretizované výši. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli J. M. podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku uložil zabrání uvedené věci. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit jmenované poškozené nemajetkovou újmu ve vyčíslené výši. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
7. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů (i spoluobviněného) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatel S. B. v ústavní stížnosti namítá, že se nedopustil zločinu vraždy, konkrétně nesouhlasí s tím, že jeho záměrem bylo opatřit si finanční prostředky a jiné cennosti i za podmínky usmrcení poškozeného, dále s tím, že ve skutkové větě rozsudku krajského soudu popsaným způsobem napadl poškozeného, přičemž ho s velkou četností bil do hlavy, krku, hrudníku, dolních i horních končetin, čímž mu způsobil konkretizovaná zranění.
9. Stěžovatel vytýká, že Police České republiky vyslechla svědka P. R. podle §158 odst. 6 tř. řádu, avšak krajský soud z předmětného úředního záznamu o podaném vysvětlení vycházel jako z důkazu; stěžovatel přitom neposkytl souhlas se čtením tohoto záznamu v hlavním líčení podle §211 odst. 6 tr. řádu, neboť obsah tohoto záznamu neznal. Dále stěžovatel upozorňuje, že tento svědek u hlavního líčení podal informace pouze "zprostředkované".
10. Dále stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěry soudů, že si byl vědom vysokého věku poškozeného a že byl minimálně srozuměn s tím, že svojí vahou, údery a tlakem na hlavu poškozenému způsobí zranění, která ho ohrozí přímo na životě. V souvislosti s touto argumentací odkazuje na závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Hladíka. Dále poukazuje na to, že s ohledem na rozpory, které se objevily mezi znaleckými posudky, zpracovanými znalci MUDr. Tomášem Vojtíškem a MUDr. Janem Krajsou na jedné straně a MUDr. Jiřím Hladíkem na straně druhé, byl vypracován ústavní znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Zpracovatelé posudku MUDr. Miroslav Šafr a doc. MUDr. Petr Hejna u hlavního líčení setrvali na svých závěrech, zejména, že ke smrti poškozeného došlo v pozdních nočních hodinách dne 22. 12. 2015 až ranních hodinách dne 23. 12. 2015, nejpozději však 4 až 5 hodin před prohlídkou jeho těla soudním lékařem. Dále uvedli, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo udušení v důsledku omezení dýchacích pohybů nepříznivou polohou jeho těla. Je-li uvedeno, že došlo k překrytí či zakrytí dýchacích otvorů poškozeného, pak žádným způsobem nebylo prokázáno, že k tomu došlo aktivním jednáním některého z obviněných. I znalci uvedli, že k zakrytí těchto otvorů mohlo dojít z důvodu změny polohy těla poškozeného. Současně znalci uvedli, že smrt poškozeného mohla být odvrácena poskytnutím intenzivní, lékařské, vysoce odborné a případně resuscitační péče již na místě činu či následně ve zdravotnickém zařízení. Podle stěžovatele se znalci nedokázali shodnout ani na příčině úmrtí a době smrti. Je tedy otázkou, jak může laik rozpoznat ve vztahu k provedenému útoku, že tímto lze způsobit smrtelné následky. Nebylo prokázáno, že by byla použita jiná a efektivnější síla v podobě útoku, například vedeného přímo na hlavu poškozeného či za použití jakéhokoliv nástroje. Nebylo prokázáno ani to, že by vedli útok ve snaze zbavit poškozeného života. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vzhledem k trvajícímu odporu a přístupu poškozeného zintenzivnil své jednání do podoby dušení, které eskalovalo až do usmrcení poškozeného. Stěžovatel zdůrazňuje, že vyzýval spoluobviněného C., ať upustí od svého jednání vůči poškozenému. Nemohl být srozuměn s tím, že škodlivý následek nastane, a nebyl si vědom vysokého věku poškozeného ani charakteru útoku, v důsledku čehož byl dle soudů minimálně srozuměn s tím, že takovýmto útokem dojde k úmrtí poškozeného. Podle stěžovatele krajský soud dospěl ke změně hodnocení naplnění kvalifikovaných znaků skutkové podstaty zločinu vraždy, veden k tomu názorem vrchního soudu, přestože reálně neprovedl v daném směru důkazy, respektive neučinil skutková zjištění. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že poté, co se poškozený probudil a začal křičet, tak stěžovatel a spoluobviněný C. pojali úmysl umlčet jej, aby mohli nerušeně dokonat prohledávání domu.
11. Krajský soud učinil závěr, že jednání obviněných bylo uskutečněno v mezích §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy jako úmysl eventuální, a to ve vztahu ke zločinu vraždy. Podle názoru stěžovatele je však tento závěr soudu chybný. Je třeba se zabývat otázkou, zda v jeho jednání lze případně spatřovat nedbalostní stránku, a to ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle stěžovatele nemůže být daný skutek posuzován jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Zmíněný skutek by naopak měl být posouzen jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, případně podle §173 odst. 1 a 4 tr. zákoníku. Jestliže při loupeži dojde vinou násilí k následku smrti napadené osoby, je nutné zkoumat subjektivní stránku skutkové podstaty, tedy zavinění. V těchto případech je třeba odlišit, zda jde o trestný čin loupeže podle §173 odst. 4 tr. zákoníku nebo o trestný čin vraždy podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Stěžovatel popisuje rozdíly mezi těmito trestnými činy a dovozuje, že z provedeného dokazování nevyplynul jeho úmysl usmrtit poškozeného, tedy, že vedl útok takového charakteru, kdy si musel být vědom, že je způsobilý přivodit smrtelné zranění. Z provedeného dokazování je patrné, že motivem jednání všech obviněných bylo dopustit se krádeže v domě poškozeného. Nebylo však prokázáno, že by stěžovatel byl zároveň rozhodnut dosáhnout tohoto cíle i za cenu usmrcení poškozeného. Krajský soud dospěl k závěru, že obvinění jednali "ve snaze zakrýt jiný trestný čin", o nějž jde, když se pachatel jiného trestného činu rozhodne po dokonání tohoto trestného činu usmrtit poškozenou osobu v úmyslu odstranit ji jako svědka svého trestného činu, se záměrem zakrýt jeho spáchání tak, aby tento skutek, vykazující znaky trestného činu, vůbec nebyl zjištěn. Stěžovatel se závěry krajského soudu polemizuje, a to i s odkazy na komentářovou literaturu. Uvádí, že převládají názory, podle nichž skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by však bylo možno dovodit v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Podle názoru stěžovatele krajský soud ve vztahu k možnému smrtelnému následku nesprávně dovodil nepřímý úmysl [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
12. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by se dopustil takového jednání, v jehož důsledku by si byl vědom, že poškozený ztratil vědomí. Krajský soud se nikterak nevypořádal se skutečností, jaká měla být jeho pohnutka, jestliže měl shledat, že tak učinil v úmyslu odstranit poškozeného jako svědka jiného trestného činu, který již dokonal. Stěžovatel vymezuje rozdíl mezi přímým úmyslem a nepřímým úmyslem u trestného činu vraždy. Z popsaného jednání žádným způsobem nevyplývá, že by měl minimálně nepřímý úmysl poškozeného usmrtit, a to ani vzhledem k délce útoku obviněným C., jak tento útok stěžovatel popsal, tedy že by viděl, nebo že by si byl vědom, že spoluobviněný C. útočí na takové části těla poškozeného, kde jsou uloženy orgány důležité pro život. Stejně tak podle stěžovatele nebyl proveden žádný důkaz, že by se dopustil vůči poškozenému jednání, jehož znakem by bylo dopuštění se na poškozeném značného násilí, respektive, že by s tím byl srozuměn. Jak z jeho vlastní výpovědi, tak z výpovědi spoluobviněného C. nevyplynulo, že by mezi nimi došlo k jakékoliv domluvě o usmrcení poškozeného jeho ubitím, či že by došlo k předchozí vzájemné dohodě ve vztahu k intenzitě užitého násilí. Stěžovatel zdůrazňuje, že jakkoliv se žádného fyzického násilí vůči poškozenému nedopustil, i přesto je třeba se zabývat tím, zda kterýkoliv z obžalovaných musel nepochybně vědět, že tímto jednáním může být způsobena smrt poškozeného. Podle stěžovatele však nebylo prokázáno, že by si musel být vědom následků, které nastanou v důsledku jednání spoluobviněného C. (usmrcení poškozeného) a pro případ, že tento fatální následek nastane, byl s tímto srozuměn. Podle názoru stěžovatele se tedy krajský soud nevypořádal s prokázáním této formy zavinění, tedy srozuměním s následkem smrti pro případ, že by takový následek nastal. V tomto případě nelze na úmysl usmrtit jenom usuzovat, a to z objektivní skutečnosti, zejména z intenzity útoků, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval. Z rekapitulace souhrnu všech okolností nelze spolehlivě uzavřít, že by stěžovatel byl srozuměn se způsobem smrti poškozeného v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že ve své výpovědi uvedl okolnosti, za jakých se dověděl o smrti poškozeného a jak na tuto informaci reagoval. Ohledně něj tedy nelze učinit žádný závěr o tom, že by byly bez jakýchkoliv pochybností zjištěny zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu nepřímého. Zůstává na dalším posouzení soudu, zda mohlo některým z obžalovaných dojít k takovému jednání, kterým by byly dány znaky ve formě nedbalosti vědomé, tedy, že by věděl, že může zájem na ochraně lidského života porušit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že smrt poškozeného nenastane. V daném případě je rozhodující subjektivní stránka, totiž, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Dále stěžovatel vyjadřuje názor, že nebylo prokázáno, že by, ať již on sám, či obvinění C. a M., dospěli k závěru, že poškozeného je třeba se definitivně zbavit, neboť by mu tím zamezili v případném oznámení trestného činu. Jakkoliv se nikdo z obviněných tímto způsobem ve své výpovědi nevyjádřil, je toto nutno uvést, neboť krajský soud dospěl k závěru, že obvinění se dopustili zločinu vraždy, který byl spáchán ve snaze zakrýt jiný trestný čin. Tento závěr je ovšem zcela nelogický, neboť měl-li by tímto krajský soud na mysli dokonání jiného trestného činu, tak takové jednání nebylo prokázáno, a to i s ohledem na to, že s pravděpodobností hraničící s jistotou nemohlo dojít ani následně k případné identifikaci obviněných ze strany poškozeného, a to vzhledem k popsanému skutkovému ději.
13. Stěžovatel J. M. v ústavní stížnosti vytýká, že nebyla prokázána jedna ze základních složek zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku, a to subjektivní stránka. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že přes obsáhlé dokazování trestní spis neobsahuje žádný důkaz o tom, že by byl s útokem spoluobviněných S. B. a M. C. jakkoli srozuměn. Za nesprávnou považuje stěžovatel právní kvalifikaci svého jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku. Podle jeho názoru z dokazování nevyplývá, že by se společně se spoluobviněnými domlouvali předem na užití násilí vůči komukoliv, případně že by byl s jakýmkoli násilím předem srozuměn. Dále stěžovatel uvádí, že krajský soud nebyl schopen relevantně posoudit jeho individuální úlohu, že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem chybí příčinná souvislost, přičemž i ve skutkové větě je výslovně uvedeno, že v době útoku na poškozeného se stěžovatel nacházel v předchozích místnostech. Podle jeho názoru nebylo prokázáno jakékoli jeho zavinění na následku jednání spoluobviněných S. B. a M. C. Upozorňuje též, že u hlavního líčení došlo k posunu ve výpovědi M. C., který vyznívá v jeho prospěch. Vůči obviněným nelze uplatňovat princip kolektivní viny, což však soudy v jeho případě učinily. Odkazuje na prvorepublikovou judikaturu zastávající názor, že loupežné vraždy se může dopustit pouze ten, kdo při samém usmrcení ruku vztáhl nebo způsobil způsobem čelícím usmrcení, nikoliv však kdo zúčastnil se pouze při loupeži (Kr 1729/22). Stěžovatel dále vyslovuje své přesvědčení, že skutek popsaný pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku měl být ve vztahu k němu právně posouzen pouze jako přečin krádeže. Následek ve formě smrti poškozeného nelze současně přičítat jak úmyslnému jednání spoluobviněných B. a C., které dle soudu naplňuje skutkovou podstatu zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, tak nedbalostnímu jednání samotného stěžovatele podle §173 odst. 4 tr. zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
17. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04]. Stěžovatel S. B. namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal v souvislosti se svědkem P. R. Stěžovateli je třeba v obecné rovině přisvědčit potud, že obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení sepsaný podle §158 odst. 6 tr. řádu nelze v trestním řízení použít jako důkaz s výjimkou situace, že státní zástupce a obviněný výslovně souhlasí s přečtením takového úředního záznamu v hlavním líčení (§211 odst. 6 tr. řádu), přičemž pouze za takových okolností má úřední záznam povahu důkazního prostředku a lze z něho vycházet při formulaci skutkového stavu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. 4 Tdo 712/2019). Soudy v jeho věci nicméně vycházely z výpovědi, kterou tento svědek podal v hlavním líčení. Vrchní soud zdůraznil, že před započetím výslechu byl jmenovaný svědek řádným a zákonným způsobem poučen a jeho výslechu byli přítomni obvinění i jejich obhájci, kteří měli možnost klást tomuto svědkovi otázky [srov. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]; nikdo z obhájců stěžovatele S. B. v průběhu hlavního líčení nevznesl proti průběhu výslechu P. R. námitku. Výtka, že jde o "výpověď zprostředkovanou", není způsobilá tento důkaz diskvalifikovat jako procesně nepřípustný, nýbrž jde o polemiku s jeho hodnocením obecnými soudy.
20. Zadruhé jde o případ tzv. opomenutých důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
21. Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za odporující čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
22. Těmto dvěma posledně zmíněným kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatelé míní přiblížit kritikou, podle které obecné soudy postupovaly nesprávně při hodnocení otázky naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů.
23. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před krajským soudem a vrchním soudem stěžovatelé vznášejí, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
24. V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatelé nepřípustně očekávají, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
25. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
26. Namítají-li stěžovatelé vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud ve shodě s výše uvedeným konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, jestliže dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 tr. řádu) a za respektování principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr. řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmějí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
27. S poukazem na výše uvedené lze uvést, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu, resp. §134 tr. řádu, a tudíž nejde o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Sama skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak krajský soud (coby soud nalézací) vyhodnotil provedené dokazování, není způsobilá založit takový extrémní rozpor.
28. Jak bylo předznačeno, obhajoba stěžovatelů směřuje k požadavku, aby soudy uznaly, že nenaplnili subjektivní stránku trestných činů, které byly předmětem obžaloby. Procesní obranu stěžovatelů však soudy považovaly za vyvrácenou, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí podaly v tomto směru celou řadu argumentů, proti nimž se stěžovatelé ústavněprávně relevantním způsobem nevymezují.
29. Soudy konstatovaly, že již z "vybavení", které si stěžovatelé a spoluobviněný C. brali při svých útocích na místo činu, vyplývá, že předpokládali, že v domech, do kterých vnikají, mohou narazit na osobu zde žijící, činili všechny kroky k tomu, aby znemožnili svou identifikaci (viz nasazení kukel před vstupem do domu, na což poukázal stěžovatel S. B., v přípravném řízení i obviněný M. C.), ale zejména, všichni počítali s tím, že dojde-li k takové konfrontaci, nebudou ihned z místa činu prchat, ale na majitele domu zaútočí a zpacifikují ho, aby mohli trestnou činnost dokonat. Vzhledem k dalším protiprávním jednáním, kterých se v dané době dopouštěli, lze učinit závěr, že skutečně vnikali do rodinných domů s primárním cílem dopustit se trestného činu krádeže, nikoliv s úmyslem usmrtit jinou osobu. Současně však byli všichni srozuměni, že v případě, že narazí na uživatele stavby, proti němu zaútočí, aby mohli svůj záměr dokonat. Již od počátku tak byli všichni obvinění (včetně obou stěžovatelů, a to i v případě, kdy došlo k usmrcení poškozeného) srozuměni s tím, že v případě potřeby se budou dopouštět zločinu loupeže.
30. U stěžovatele S. B. dovodily soudy ve vztahu ke zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soudy na základě výsledků znaleckého dokazování učinily podrobná zjištění ohledně způsobu útoku tohoto stěžovatele a obviněného M. C. na poškozeného (použití tupého násilí proti poškozenému, překrytí jeho dýchacích otvorů, zakleknutí hrudníku atd.), jakož i jejich následného jednání, což vylučuje podle závěrů soudů případ tzv. pravé lhostejnosti.
31. Není důvod cokoli, natožpak v ústavněprávní rovině, vytýkat soudům, jestliže dospěly k závěru, že stěžovatel S. B. i obviněný M. C. museli znát všechny rozhodné skutečnosti, především to, že jejich obětí je starý muž, tedy osoba, na níž se účinky vykonaného násilí mohou projevit podstatně závažněji než u mladého a zdravého člověka. Přestože nemohli odborně posoudit, v důsledku jaké poruchy a ve kterém okamžiku (což se ostatně nepodařilo ani znalcům) poškozený zemře, muselo jim být dostatečně zřejmé, že si vůči němu počínají způsobem, který pro něj bude mít nutně fatální následky. K tomu také v důsledku výše popsaného činu skutečně došlo. Jednání obviněných podle zjištění obecných soudů svědčí o jejich srozumění se způsobením smrtelného následku, což lze dovodit především z toho, že zanechali bezvládné tělo poškozeného, se spoutanými horními končetinami za zády, v poloze na břiše. Podle soudů v rámci uvedeného násilného jednání stěžovatele tedy není možné konstatovat existenci žádné okolnosti, na kterou by obvinění spoléhali v tom smyslu, že by mohla zabránit následku ve formě smrti poškozeného. Přestože usmrcení poškozeného podle všeho nebylo primárním cílem stěžovatele a uvedeného spoluobviněného, neboť tím byl jejich úmysl obohatit se, museli být vzhledem k popsaným skutečnostem srozuměni se smrtí poškozeného, která by byla nezbytným následkem posuzovaného činu. Stěžovatel S. B. a spoluobviněný M. C. svým cíleným útokem, který byl nepochybně způsobilý přivodit smrt jiného, učinili vše, co bylo předpokladem k usmrcení poškozeného. Nemohli počítat ani s žádnou jinou konkrétní okolností, která by následku (účinku) v podobě smrti poškozeného mohla zabránit (poškozený byl v bytě sám a bylo zcela zjevné, že není reálné, aby mu potřebnou, rychlou a účinnou pomoc včas poskytla jiná osoba).
32. Jde-li o stěžovatele J. M., podle zjištění soudu se na usmrcení poškozeného osobně nepodílel, nicméně vzhledem ke své přítomnosti ve vedlejší místnosti (v noční době a - slovy soudů - ve "ztichlém domě") musel slyšet zvuky (volání o pomoc, křik, zvuky úderů) nasvědčující tomu, že je na poškozeném pácháno násilí (srov. str. 38 - 39 rozsudku krajského soudu). Neobstojí jeho obhajoba, že o přítomnosti poškozeného nevěděl; podle výpovědi obviněného M. C. stěžovatel J. M. se jich z vedlejší místnosti, kterou prohledával, ptal, zda "to zvládají", a dokonce je vyzýval, ať něco dělají, aby ten "dědek" tolik neřval. Obecné soudy důvodně položily důraz na své zjištění, že tento stěžovatel s jednáním spoluobviněných nedal najevo nesouhlas (tím méně se mu pokusil v něm zabránit) a přinejmenším konkludentním jednáním plně akceptoval počínání spoluobviněných i případný fatální následek, přestože měl možnost vůči jmenovaným zakročit a jejich jednání zabránit.
33. Dojde-li ke smrtelnému následku, je dána kvalifikovaná skutková podstata trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 a 4 tr. zákoníku již v případě nedbalostního zavinění. Spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného napadl, odpovídá za jeho smrt podle §23, §173 odst. 1 a 4 tr. zákoníku již tehdy, jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému a on alespoň vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben [nevědomá nedbalost podle §16 odst. 1 písm. b) ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. V dané věci soudy shledaly dostatek skutkových podkladů pro závěr o vědomé nedbalosti ve vztahu k následku smrti poškozeného [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jejich skutková a právní argumentace z ústavněprávních hledisek plně obstojí.
34. Stěžovatelé ústavními stížnostmi napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za protiústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněných, z ústavněprávních hledisek obstojí.
35. Naznačují-li stěžovatelé, že by Ústavní soud měl sám učinit skutková zjištění v souladu s §81 zákona o Ústavním soudu, dlužno konstatovat, že jeho úkolem není přehodnocování skutkových zjištění učiněných orgány veřejné moci v předchozích řízeních, jejich doplňování ani nahrazování jejich hodnocení důkazů hodnocením svým. Bylo by popřením smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a subsidiární povahy ústavní stížnosti, vyhradil-li by si Ústavní soud pravomoc přezkoumávat výsledek řízení před obecným soudem z hlediska zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkladu jiného než ústavního práva či jeho použití. Opačný postoj by byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů, popř. jiných orgánů veřejné moci. Jestliže Ústavní soud v některých případech přistoupil k rozsáhlému a detailnímu rozboru a hodnocení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509)], stalo se tak jen případech výjimečných, v nichž došlo k excesivnímu pochybení obecných soudů. V posuzované věci žádný neústavní následek zjištěn nebyl.
36. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených přímých i nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
37. Je tak namístě shrnout, že stěžovatelům se zásah do jejich ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu