ECLI:CZ:US:2019:3.US.277.19.1
sp. zn. III. ÚS 277/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. Vazební věznice, Praha 4 - Pankrác, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2019 č. j. 2 As 405/2018-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 22. 1. 2019, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že "žalobci se k ochraně práv v postavení osoby se zdravotním postižením ustanovuje pro řízení o ústavní stížnosti zástupce z řad advokátů".
2. Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§30 odst. 1, §31 zákona o Ústavním soudu). K ústavní stížnosti nebylo doloženo ani napadené rozhodnutí (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle §41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatel v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18, I. ÚS 3807/18, III. ÚS 3804/18, IV. ÚS 3799/18 a III. ÚS 3796/18) zareagoval pouze tím způsobem, že Ústavní soud může podpůrně použít §30 o. s. ř. a ustanovit mu zástupce. Je tak zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti ustanovení §30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1384/07. Ve všech citovaných případech pak poté, co stěžovatel byl řádně poučen o vadách ústavních stížností a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty, tudíž si stěžovatel musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost byla věcně projednatelná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4198/18).
5. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřené použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj