infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.11.2019, sp. zn. III. ÚS 2827/19 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:3.US.2827.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:3.US.2827.19.1
sp. zn. III. ÚS 2827/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Sylové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, advokátem, sídlem Štěpánská 644/35, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2017 č. j. 25 Co 194/2017-152 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. ledna 2017 č. j. 31 C 145/2016-121, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ALFA Finance, s. r. o., sídlem Škroupova 638/2, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2017 č. j. 31 C 145/2016-121 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu smluvní pokuty za porušení zákazu konkurence obsaženého ve smlouvě o obchodním zastoupení uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení dne 27. 1. 2011; dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j. 25 Co 194/2017-152 potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení před okresním soudem (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že uzavřená konkurenční doložka je platným ujednáním, přičemž ve smlouvě o obchodním zastoupení byly jasně a srozumitelně vymezeny činnosti, které byly předmětem obchodního zastoupení. Stěžovatelka si musela být vědoma, že po skončení smluvního vztahu o obchodním zastoupení porušuje při uzavírání pojistných smluv (celkem šlo o 19 případů uzavřených pojistných smluv) ujednání v konkurenční doložce a dopouští se porušování povinnosti vyplývající ze zákazu konkurence. Krajský soud dále konstatoval, že konkurenční doložka není v rozporu s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka smlouvu o obchodním zastoupení uzavírala jako podnikatelka s vědomím rizik z ní vyplývajících. Nebyla vyloučena z trhu práce, když mohla působit jako zprostředkovatelka v jakémkoliv jiném oboru s výjimkou oboru konkurenční povahy. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že konkurenční doložka není v rozporu s dobrými mravy, když stěžovatelka jí nebyla omezena víc, než odpovídá dobrým mravům. Ustanovení §672a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), nevyžadujovalo jako obligatorní náležitost, na rozdíl např. od zákoníku práce, vyváženost konkurenční doložky, neboť nejde o spotřebitelský vztah, nýbrž o vztah mezi dvěma podnikateli. 4. Následné dovolání stěžovatelky, které podala na základě poučení obsaženého v rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2019 č. j. 32 Cdo 931/2018-184 odmítl podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jelikož nebylo přípustné. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že byť celková částka, o níž bylo rozhodnuto krajským soudem v jednom výroku, přesahovala hranici 50 000 Kč, byla dána součtem jednotlivých nároků se samostatným skutkovým základem (šlo o 17 smluvních pokut po 10 000 Kč a 2 smluvní pokuty po 15 000 Kč), které je rovněž třeba posuzovat samostatně, a proto je přípustnost dovolání vyloučena. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu posoudily platnost konkurenční doložky. Domnívá se, že rozsah omezení činnosti stěžovatelky sjednaný v konkurenční doložce byl nepřiměřený, což vede ve svém důsledku k porušení práva podnikat. Namítá, že soudy se omezily pouze na formální posouzení naplnění podstatných náležitostí konkurenční doložky a zcela rezignovaly na to, zda je jejich rozhodnutí i spravedlivé. Vyslovuje přesvědčení, že na straně vedlejší účastnice řízení nebyly dány žádné důvody, které existenci konkurenční doložky ospravedlňovaly. Činnost, kterou stěžovatelka vykonávala pro vedlejší účastnici řízení, nebyla ničím výjimečná. Smyslem konkurenční doložky bylo podle názoru stěžovatelky vyloučit po skončení smlouvy o obchodním zastoupení jakoukoliv konkurenci, nikoliv ochránit vedlejší účastnici řízení před zneužitím informací nabytých při výkonu činnosti obchodního zástupce. Nesouhlasí s argumentací obecných soudů podporující závěr o platnosti konkurenční doložky. Zdůrazňuje, že nemůže působit v žádném jiném oboru, kromě sjednávání pojistných smluv, stejně tak nemůže z důvodu jazykové bariéry vykonávat tuto činnost v zahraničí. Omezení stěžovatelčina práva přitom nebylo jakkoliv kompenzováno. Dále namítá, že soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, když se nevypořádaly s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelka opakovaně poukazovala. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 7. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu. Jelikož bylo dovolání v nyní posuzované věci ex lege nepřípustné [viz §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nebylo je možno považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva a lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu počala běžet již okamžikem doručení rozsudku krajského soudu stěžovatelce. Ústavní soud nicméně vzal v potaz, že stěžovatelka se při podání dovolání řídila nesprávným poučením obsaženým v usnesení krajského soudu, kterážto skutečnost by jí neměla jít k tíži (srov. např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, body 61-77 odůvodnění, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana). Odmítnutí stěžovatelčiny stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo porušení jejího práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na výše uvedenou specifickou okolnost považoval Ústavní soud ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu za přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i na postup a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při použití podústavního práva či jiné nesprávnosti. 9. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin názor o nesprávném posouzení platnosti konkurenční doložky s tím, že rozsah omezení obsažený v konkurenční doložce je nepřiměřený a stanovené povinnosti jsou nevyvážené, čímž je porušováno její právo podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny). Ústavní soud tento názor nesdílí. Ústavní soud předně připomíná, že dohoda o konkurenční doložce představuje obecně přípustný prostředek omezení práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Rovněž je třeba poukázat na to, že je nutné od sebe odlišovat konkurenční doložku uzavřenou mezi dvěma podnikateli v obchodním vztahu (jako v nyní posuzovaném případě) od konkurenční doložky uzavřené v pracovněprávním vztahu, kdy je ochrana zaměstnance jako slabší smluvní strany bezpochyby silnější. Samozřejmě i v obchodních vztazích je třeba se zabývat aspektem přiměřenosti konkurenční doložky, jeho zkoumání však náleží především obecným soudům. Navíc nelze přehlédnout, že konkurenční doložka má smluvní povahu, a proto je při jejím posuzování třeba respektovat jak zásadu autonomie vůle, tak i zásadu pacta sunt servanda. Jak Ústavní soud připomněl v nálezu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 3292/09 (N 140/58 SbNU 163), bodě 37 odůvodnění, soukromé právo je - vedle autonomie vůle - založeno právě na zásadě pacta sunt servanda jako na přirozenoprávní norměs určujícím významem pro závaznost veškerého práva. Ochrana autonomie vůle dle čl. 2 odst. 3 Listiny zajišťuje především to, aby veřejná moc uznala vůli jednotlivce tak, jak ji v konkrétním okamžiku projevil. Avšak v případech, kdy dojde ke shodě takto projevené vůle dvou stran a vznikne smlouva, je to právě zásada pacta sunt servanda, která zaručuje, že tato smlouva a její právní důsledky budou veřejnou mocí respektovány a že bude možné domoci se práv a povinností plynoucích z této smlouvy. 10. V nyní posuzované věci stěžovatelka dobrovolně a svobodně přistoupila na omezení vyplývající z konkurenční doložky obsažené ve smlouvě o obchodním zastoupení. Ústavní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že rozsah nastavení konkurenční doložky i konkrétní výše sjednané smluvní pokuty za porušení povinnosti stanovené v konkurenční doložce uvedenému požadavku přiměřenosti, a tedy i zásadě rovnosti v právech, dostojí. Ani na závěru krajského soudu, který na základě řádně zjištěného skutkového stavu zhodnotil, že konkurenční doložka je platná, neboť neomezuje stěžovatelku více, než by odpovídalo dobrým mravům, nespatřuje Ústavní soud extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. 11. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelky, že by soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ze stěžovatelkou zmiňovaných rozhodnutí se podává, že soudy musí zkoumat vyváženost a přiměřenost konkurenční doložky, což také v nyní posuzované věci okresní soud i krajský soud učinily. Skutečnost, že stěžovatelka má na jejich posouzení věci jiný názor, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. 12. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením, že rozhodnutí byla nedostatečně odůvodněna, čímž bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že byla řádně a dostatečně odůvodněna a odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. 13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2019 Josef Fiala v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:3.US.2827.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2827/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 11. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 8. 2019
Datum zpřístupnění 6. 12. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 26 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 513/1991 Sb., §672a
  • 99/1963 Sb., §157 odst.2, §238 odst.1 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík konkurenční doložka
právní úkon/neplatný
pokuta/smluvní
podnikání
odůvodnění
dovolání/přípustnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2827-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 109555
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-12-07