ECLI:CZ:US:2019:3.US.2926.18.2
sp. zn. III. ÚS 2926/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2018 č. j. 11 Co 186/2018-133, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. května 2018 č. j. 31 C 118/2017-124, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2018 č. j. 11 Co 280/2018-168 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. července 2018 č. j. 31 C 118/2017-160, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami III. ÚS 2926/18 a II. ÚS 2979/18 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve spojení s §112 odst. 1 občanského soudního řádu usnesením ze dne 18. 9. 2018 spojil ke společnému řízení, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavním stížnostem vyplynulo, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dle jen "obvodní soud") pod sp. zn. 31 C 118/2017 se stěžovatel žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 119 505 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Obvodní soud žalobě nevyhověl, stěžovatel podal odvolání a na výzvu soudu uhradil soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč. Proti usnesení obvodního soudu nejprve podal námitky, neboť byl přesvědčen, že byl k zaplacení soudního poplatku vyzván nesprávně. Obvodní soud své předchozí usnesení o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku potvrdil. Stěžovatel následně navrhl, aby mu byl soudní poplatek vrácen. Jeho návrh obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 5. 2018 zamítl, k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 6. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle odůvodnění napadených rozhodnutí soudy obou stupňů potvrdily, že výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání byla vydána v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Konstatovaly, že na odvolací řízení bylo třeba nahlížet jako na samostatné řízení, a nikoliv jako na jednu z fází řízení jediného, jak usuzoval stěžovatel, a proto bylo-li odvolací řízení zahájeno v listopadu 2017, obvodní soud postupoval správně, když žádal zaplacení poplatku za odvolání v souladu s tehdy již platnou a účinnou novelou zákona o soudních poplatcích, která do té doby tento typ soudního řízení od placení soudních poplatků osvobozený, zpoplatnila. Argumentaci stěžovatele o neakceptovatelné změně "pravidel hry" v průběhu již zahájeného soudního řízení a jeho požadavek na zachování "dobrodiní" v podobě zákonného osvobození od hrazení soudních poplatků po celou dobu řízení o náhradě nemajetkové újmy zahájených před účinností zákona č. 296/2017 Sb., tedy i v odvolacím či dovolacím řízení, městský soud odmítl s poukazem na autonomní úpravu soudních poplatků, konkrétně §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, která nevychází z doktrín o vazbách mezi prvostupňovým a odvolacím řízením a o jejich jednotnosti do okamžiku pravomocného skončení řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal stěžovatel dovolání. K výzvě soudu zaplatil soudní poplatek z dovolání ve výši 14 000 Kč a následně navrhl - s obdobnou argumentací jako v případě návrhu na vrácení soudního poplatku za odvolání - aby mu byl soudní poplatek za dovolání vrácen. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. 7. 2018 jeho návrh zamítl, k odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 8. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; soudy obou stupňů odkázaly na svoje závěry vyjádřené v předešlých rozhodnutích, ve kterých vyložily, z jakých důvodů stěžovateli vznikla poplatková povinnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvedl, v obou ústavních stížnostech s prakticky shodnou ústavně právní argumentací, že ke dni podání žaloby (29. 5. 2017) byl podle §11 odst. 1 písm. n), odst. 3 písm. b), e) zákona o soudních poplatcích v tehdy platném znění, tento typ soudního řízení osvobozen od placení soudního poplatku a stěžovatel měl za to, že osvobození platí i pro případné řízení o odvolání či dovolání. S účinností ode dne 30. 9. 2017 byl zákon o soudních poplatcích novelizován zákonem č. 296/2017 Sb., který tento typ řízení zpoplatnil. Stěžovatel je přesvědčen, že stát by neměl měnit "pravidla hry" v průběhu již zahájeného soudního řízení, protože tím podkopává důvěru svých občanů v právo a spravedlnost a zasahuje do jejich legitimního očekávání a majetkové sféry. Žalobcům by mělo být zachováno dobrodiní v podobě zákonného osvobození od hrazení soudních poplatků po celou dobu řízení, tedy i pro odvolací a dovolací řízení. K takovému postupu lze dospět výkladem čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb. (přechodné ustanovení) tak, že novelizovaný zákon o soudních poplatcích se aplikuje až na soudní řízení zahájená po jeho účinnosti, zatímco na soudní řízení zahájená před jeho účinností, a to na všechny jeho fáze (nalézací, odvolací a dovolací) se aplikuje zákon o soudních poplatcích ve znění platném a účinném před jeho novelou. Odlišný soudní výklad stěžovatel označil za nesprávný a upozornil, že obsahuje i jistý prvek nahodilosti, neboť podrobení se soudnímu poplatku za odvolání závisí nikoliv na vlastní aktivitě účastníka řízení, ale na tom, kdy nalézací (či odvolací) soud vydal své rozhodnutí (před 30. 9. 2017), proti kterému se mohl účastník řízení bránit odvoláním (či dovoláním). Na podporu své argumentace stěžovatel poukázal na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12 a sp. z n. II. ÚS 4026/17 a upozornil, že i když jde v případě poplatku za odvolání a dovolání o bagatelní částky, nemůže být jejich výše určujícím faktorem při rozhodování o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
5. V ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. II. ÚS 2979/18 se stěžovatel ohradil proti závěru městského soudu, že svojí žádostí o vrácení soudního poplatku za dovolání záměrně prodlužoval vedené soudní řízení. Uvedl, že podání žádosti představovalo vyčerpání všech prostředků k ochraně jeho práva, a bez jejího podání by byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Dle jeho názoru k žádnému, natož pak záměrnému, prodlužování nedošlo, neboť o jeho návrhu bylo rozhodnuto během jednoho měsíce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti obou ústavních stížností.
8. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva, zejména tím, že v rozhodování obecných soudů byl v procesu interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení obsažen prvek libovůle (svévole) [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jejichž součástí jsou i soudní poplatky, a jeho významu pro zachování práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Připomíná proto, že při posuzování této problematiky (odpovídající procesní nároky či povinnosti) postupuje velmi zdrženlivě, neboť přestože se samotný spor o náhradu nákladů řízení může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv. Ústavní soud je sice oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) či usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)].
10. Vztáhnuv shora uvedené principy na posuzovaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených Listinou přisvědčit, neboť napadená rozhodnutí takovými vadami netrpí.
11. Zákon č. 296/2017 Sb., v čl. V., bodu 6., zrušil v §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, na základě kterého bylo řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, dosud osvobozené od placení soudního poplatku, nově zpoplatněno.
12. Obvodní soud proto nepochybil, vyzval-li stěžovatele k zaplacení soudních poplatků za odvolání a dovolání, a zamítl-li návrhy na jejich vrácení. Napadená rozhodnutí nelze považovat za protiústavní, neboť se opírala o zákon, podle kterého po 30. 9. 2017 stěžovateli již žádná výjimka pro osvobození od placení soudního poplatku v daném typu řízení nesvědčila. Podal-li stěžovatel odvolání dne 10. 11. 2017 a dovolání dne 20. 5. 2018, šlo o řízení, která byla zahájená po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb.
13. Stěžovatelem zastávaný výklad přechodného ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., podle kterého se původní osvobození od placení soudních poplatků v předmětném typu řízení vztahuje na celé řízení, tj. i na odvolací a dovolací řízení, která se považují za fáze jednoho jediného řízení, neobstojí. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi považuje za ústavně konformní výklad obecných soudů opírající se o §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který zakládá vznik poplatkové povinnosti a který je interpretován tak, že za řízení je považováno "řízení o žalobě", "řízení o odvolání" či "řízení o dovolání". Pojmově je zde "řízení" vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje; citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) - c)]. Z uvedeného vyplývá, že návrhy na zahájení řízení o opravných prostředcích zákonná právní úprava pod pojem "návrh na zahájení řízení" nepodřazuje, což je patrné i z jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích (např. §6a odst. 3, §7 odst. 2, §9 odst. 1, §10 odst. 3). I podle Ústavního soudu je z kontextu citovaných ustanovení zřejmý úmysl zákonodárce rozlišit mezi návrhem na zahájení řízení (jímž se začíná řízení u soudu prvního stupně) a opravnými prostředky (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/14 ze dne 21. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2075/15 ze dne 22. 10. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2639/18 ze dne 18. 9. 2018).
14. Výklad pojmu "řízení" v přechodném ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. je tak třeba interpretovat v souladu s výkladem téhož pojmu v čl. 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. A proto jinými slovy vyjádřeno, na procesní úkon stěžovatele (odvolání, dovolání), jehož právní účinek nastal po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo třeba vztáhnout nově zavedenou poplatkovou povinnost.
15. Poukazy stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. 12. 2012 (N 205/67 SbNU 615) a nález sp. zn. II. ÚS 4026/17 ze dne 10. 4. 2018, byly zcela nepřípadné. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 Ústavní soud reagoval na situaci, kdy přechodné ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. stanovilo postup obecného soudu při vracení zaplaceného soudního poplatku po zpětvzetí žaloby před prvním jednáním, nicméně speciální pravidla pro vrácení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností tento předpis neobsahoval. Ústavní soud zde vycházel z principu intertemporality, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování; tento postulát se plně uplatnil pro rozhodování o meritu věci. Nosné rozhodovací důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 nebyly v posuzované věci aplikovatelné, neboť odvolací řízení bylo zahájeno po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a přechodné ustanovení v části třetí zákona č. 296/2017 Sb. se neuplatnilo. Nálezem sp. zn. II. ÚS 4026/17 Ústavní soud vytkl obecným soudům, že u návrhu, u kterého vznikla poplatková povinnost podáním soudu, tolerovaly jeho nesprávnou výši a soudní poplatek nepředvídatelně doměřily až v konečném rozhodnutí, to vše v situaci, kdy soud schválil smír účastníků řízení, kteří se zároveň dohodli i o nákladech řízení. Ústavní soud v nálezu hodnotil zcela nepředvídatelné a nikterak dopředu nesignalizované rozhodnutí soudu jako zjevný rozpor s racionalitou jednání účastníků řízení a změnou "pravidel hry", z nichž při svých úvahách a jednotlivých procesních krocích vycházeli. Nosné rozhodovací důvody nálezu sp. zn. II. ÚS 4026/17 nejsou v posuzované věci rovněž zavazující, neboť stěžovatel žádný smír s jiným účastníkem neuzavíral (se kterým se dohodl na pravidlech hry) a žádný doplatek mu nebyl doměřen.
16. Lze tak uzavřít, že stěžovatelova argumentace je jen pokračováním nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které Ústavní soud i přes odkazovaná ustanovení Listiny nemohl přisvědčit. Napadená rozhodnutí neporušila žádná z ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť obecné soudy aplikovaly a interpretovaly příslušná ustanovení podústavního práva způsobem, který Ústavní soud nepovažoval za vybočující z jeho znění a smyslu, a tedy - ve svých důsledcích - ani za neústavní.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu