ECLI:CZ:US:2019:3.US.297.17.1
sp. zn. III. ÚS 297/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Vodafone Czech Republic a. s., sídlem náměstí Junkových 2808/2, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 7 As 2/2016-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2015 č. j. 3 Af 13/2013-153 a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. prosince 2012 č. j. ČTÚ-136 200/2012-611, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Českého telekomunikačního úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje ostatním provozovatelům veřejných mobilních sítí taktéž službu ukončení hlasového volání ve své síti (dále jen "služba terminace"), kterou poskytuje a účtuje na základě smluv o propojení veřejných komunikačních sítí, jež jsou uzavírány podle §80 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Poplatek za službu terminace se účtuje podle délky trvání ukončovaného hovoru a jde o velkoobchodní platbu mezi operátory za uskutečněné příchozí hovory, za které na maloobchodní úrovni platí volající pouze svému operátorovi.
3. Český telekomunikační úřad (dále též jen "ČTÚ") má podle §51 zákona o elektronických komunikacích povinnost identifikovat ty relevantní trhy s telekomunikačními službami, na nichž dochází k selháním a nedostatečné hospodářské soutěži, a na nich - za splnění zákonných podmínek - má povinnost uplatňovat regulaci ex ante. Relevantní trhy vymezil ČTÚ opatřením obecné povahy ze dne 20. 2. 2008 č. 009/1/02.2008-2, přičemž trh služby terminace v jednotlivých veřejných mobilních sítích je v něm označen jako Trh 7.
4. Dne 22. 9. 2009 vydal ČTÚ Analýzu Trhu 7 (dále jen "Analýza z roku 2009"), podle níž nebyl Trh 7 efektivně konkurenční, neboť na něm působily podniky s významnou tržní silou. Z povahy Trhu 7 také vyplynulo, že každý poskytovatel služby terminace je podnikem s významnou tržní silou, neboť má 100 % tržní podíl ve své síti. Analýza z roku 2009 dále uváděla, že tuto situaci by bylo možno řešit uložením cenové regulace podle §56 a §57 zákona o elektronických komunikacích. Časový rámec Analýzy z roku 2009 byl vymezen na tři roky, neboť se nepředpokládala významná změna ve vývoji na Trhu 7.
5. Na základě Analýzy z roku 2009 ČTÚ rozhodnutím ze dne 23. 3. 2010 stanovil, že stěžovatelka představuje podnik s významnou tržní silou, tedy je podnikem, který má na Trhu 7 takové ekonomické postavení, které mu umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na konkurenci, zákaznících a spotřebitelích, a dne 21. 4. 2010 vydal ČTÚ rozhodnutí o ceně č. CEN/7/04.2010-69 (dále jen "rozhodnutí o ceně z roku 2010"), které na základě §51 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích stanovilo stěžovatelce maximální cenu za službu terminace a její postupné snižování v předem stanovených časových intervalech. Rozhodnutí o ceně z roku 2010 pak změnil ČTÚ rozhodnutím ze dne 3. 7. 2012 č. CEN/7/07.2012-2 (dále jen "rozhodnutí o ceně z roku 2012") tak, že s účinností od 15. 7. 2012 snížil maximální cenu za terminaci na 0,55 Kč/min bez daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"); maximální cena byla stanovena v případě obou rozhodnutí na základě metody fully allocated costs (dále jen "metoda FAC").
6. Dne 16. 8. 2012 zahájil ČTÚ další řízení o změně maximální ceny za službu terminace a současně informoval stěžovatelku, že na základě vyhodnocení účinků předchozích rozhodnutí má v úmyslu v souladu s §51 odst. 5 a 8 zákona o elektronických komunikacích změnit rozhodnutí o ceně z roku 2010, ve znění rozhodnutí o ceně z roku 2012. V návrhu rozhodnutí, které stěžovatelce zaslal, ČTÚ uvedl, že postupuje na základě Analýzy z roku 2009. Pro výpočet ceny za službu terminace však ČTÚ použil novou metodu, a to metodu pure forward-looking long-run incremental costs (dále jen "metoda pure LRIC").
7. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ČTÚ uložil stěžovatelce povinnost sjednávat ceny za službu terminace u nových smluv tak, aby v období od 1. 1. 2013 nebyla překročena maximální cena 0,41 Kč/min bez DPH a v období od 1. 7. 2013 maximální cena 0,27 Kč/min bez DPH, a aby pro stávající propojovací smlouvy stěžovatelka sjednala a uplatňovala maximální cenu 0,41 Kč/min bez DPH nejpozději od prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, kdy nyní napadené rozhodnutí o ceně nabylo právní moci. V napadeném rozhodnutí o ceně přitom ČTÚ odkázal na doporučení Evropské komise ze dne 7. 5. 2009 o regulaci sazeb za ukončení volání v pevných a mobilních sítích v Evropské unii (dále jen "Doporučení Komise"), které jako metodu pro výpočet cen za službu terminace uvádí metodu pure LRIC, na jejímž základě by měly být maximální ceny za službu terminace stanoveny do 31. 12. 2012.
8. Proti napadenému rozhodnutí ČTÚ podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem zamítl. Městský soud předně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí o ceně je srozumitelné a přezkoumatelné a v souladu s §102 odst. 8 správního řádu z něj jasně vyplývá, jaké byly důvody pro změnu stávajících povinností. Podle městského soudu byl ČTÚ s ohledem na §51 odst. 8 a §122 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích oprávněn v případě, že na relevantním trhu již existovaly povinnosti podle §51 citovaného zákona, vydat rozhodnutí o zachování, změně nebo zrušení těchto povinností. ČTÚ v napadeném rozhodnutí o ceně uvedl důvody, pro které bylo třeba změnit stávající povinnosti a stanovit novou regulovanou cenu, a mimo jiné poukázal na Doporučení Komise, ke kterému byl podle městského soudu na základě §108 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích a čl. 19 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (dále jen "rámcová směrnice") povinen přihlédnout. K námitce týkající se potřebnosti vypracování nové analýzy Trhu 7 městský soud odkázal na §51 odst. 2, §51 odst. 5, §56 odst. 3 a §57 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, přičemž zdůraznil, že na základě Analýzy z roku 2009 bylo zjištěno, že Trh 7 je zcela nekonkurenční. Podle mínění městského soudu tak na takovém trhu nebylo možno předpokládat změnu konkurenční úrovně, a tudíž nebylo třeba ani provádět nové analýzy v kratších intervalech. Jediným limitem pro postup ČTÚ byla podle městského soudu skutečnost, že nově stanovená maximální cena za terminaci musela být nákladová ve smyslu §56 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích, což ČTÚ podle názoru městského soudu dodržel.
9. Městský soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v napadeném rozhodnutí o ceně chybělo odůvodnění ohledně nákladovosti maximální ceny, neboť podle městského soudu ČTÚ použil pro výpočet maximální ceny metodu pure LRIC, směrodatnou podle Doporučení Komise. Městský soud přitom uvedl, že předmětná metoda je nákladová již ze své podstaty, jelikož umožňuje přesně vyčíslit náklady, které by efektivní operátor neměl, kdyby službu terminace neposkytoval. Podstatou metody pure LRIC tak podle městského soudu je identifikovat právě náklady související pouze s poskytováním služby terminace. Skutečnost, že při podnikatelské činnosti vznikají další sdružené a režijní náklady, které musí operátor alokovat mezi vícero nabízených služeb, podle městského soudu nečiní metodu pure LRIC, resp. stanovenou maximální cenu podnákladovou. Použití metody pure LRIC na výpočet nákladů služby terminace bylo proto podle názoru městského soudu plně v souladu s §56 odst. 4 a §55 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, když současně zdůraznil, že výši maximální ceny je třeba považovat za přiměřenou.
10. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, neboť se plně ztotožnil se závěrem městského soudu, že nebyly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí ČTÚ.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou protiústavní, protože nedovoleně zasahují do samotné podstaty základního práva podnikat, respektive toto základní právo ústavně nesouladným způsobem omezují. Českým telekomunikačním úřadem stanovená maximální cena za službu terminace je o osmdesát procent nižší, než skutečné náklady na její poskytnutí. Návratnost nákladů je tak jasně vyloučena, což ostatně ČTÚ ani nepopírá, a tím je podle stěžovatelky zasaženo právo podnikat, jak je - právě v souvislosti s problematickou cenové regulace - vymezil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 24/99 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.). Nadto se stěžovatelka domnívá, že i kdyby nebylo rozhodnutí ČTÚ posouzeno jako zásah do minimálního standardu práva podnikat, bylo by i tak protiústavní, protože a) nerespektuje zákonné podmínky pro vydání cenového rozhodnutí a b) nesleduje žádný legitimní cíl.
12. V konkrétní rovině stěžovatelka namítá, že ČTÚ nemohl v napadeném rozhodnutí vycházet z Analýzy z roku 2009, protože ta byla - v rozporu s §51 odst. 8 ve spojení s §51 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích - v té době již tři měsíce neaktuální. Současně podle stěžovatelky platí, že podle §55 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích musí být maximální cena plynoucí z cenového rozhodnutí přinejmenším nákladová, tedy ve smyslu §55 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích musí zahrnovat i přiměřený zisk a musí odrážet i nutnost investic do nových sítí.
13. Stěžovatelka dále namítá, že i když je metoda pure LRIC metodou nákladovou, neznamená to, že je rovněž "automaticky" nákladovou metodou v tom smyslu, že pokrývá skutečně vzniklé (resp. vynaložené) náklady konkrétního podnikatele. Stěžovatelka navíc ve svých podáních upozornila na řadu elementárních chyb, jež výpočty ČTÚ obsahují, městský soud však tuto skutečnost ve svém rozhodnutí vůbec nezohlednil a v rozporu s realitou existující na konkrétním relevantním trhu uzavřel, že skutečné náklady nejsou v dané věci podstatné. Městský soud nadto podle stěžovatelky nesprávně zaměňuje "přiměřený zisk" podle §55 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích za pojem "ušlý zisk", přestože zjevně jde o dvě zcela odlišné právní kategorie; rozhodnutí městského soudu je proto podle názoru stěžovatelky nepřezkoumatelné, neboť není zjevné, na jaký druh zisku městský soud ve svém rozhodnutí poukazuje.
14. Napadenému rozhodnutí ČTÚ mimo výše uvedené stěžovatelka vytýká, že se nezabývá proporcionalitou stanovené maximální ceny. Podle mínění stěžovatelky je tedy zjevné, že se ČTÚ vůbec nezabýval tím, zda stanovení nové maximální ceny sleduje legitimní cíl, a ČTÚ rovněž rezignoval na posouzení reálných dopadů nové maximální ceny na stěžovatelčino podnikání; ČTÚ tak logicky nemohl ani posoudit případnou rovnováhu mezi veřejným zájmem na cenové regulaci a zásahem do základních práv a svobod stěžovatelky podle čl. 26 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.
15. Stěžovatelka se proto domnívá, že napadené rozhodnutí ČTÚ nesplňuje požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedené v §6 odst. 4 písm. b) zákona o elektronických komunikacích, neboť z něj v prvé řadě přesvědčivě nevyplývá, proč je zvolená metoda pure LRIC vzhledem k podmínkám na Trhu 7 vhodnější metodou než řadu let předtím používaná metoda FAC. Jelikož je současně podle stěžovatelky napadené rozhodnutí primárně odůvodněno existencí a obsahem Doporučení Komise, stěžovatelka namítá, že Doporučení Komise není právně závazné, a v této souvislosti navíc vyjadřuje přesvědčení, že takové doporučení nemůže nahradit správní uvážení ČTÚ.
16. Stěžovatelka má z uvedených důvodů za to, že jí napadenými rozhodnutími bylo upřeno právo požívat plody a užitky svého vlastnictví - mobilní sítě, když návratnost jí vložených nákladů je - v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.) a ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.) - vyloučena. Maximální cena stanovená napadeným rozhodnutím ČTÚ je proto podle stěžovatelky jednoznačně protiústavní. S rekapitulovanými skutečnostmi se však napadená rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu vůbec nevypořádala, když v nich není nikterak zdůvodněno, proč je nová maximální cena přiměřená a proporcionální, a proč stěžovatelčiny námitky týkající se chyb modelu (metody) použitého ČTÚ pro stanovení maximální ceny nejsou důvodné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
19. Jakkoli obsáhlým podáním posuzovaná ústavní stížnost je, je zjevné, že její ústavněprávní podstatu představuje toliko jediné stěžovatelčino tvrzení, podle kterého napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci porušují její právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, respektive podle kterého se obecné soudy s touto její stěžejní námitkou v odůvodněních svých rozhodnutí řádně nevypořádaly. V tomto ohledu však stěžovatelce nelze z dále pojednaných důvodů nikterak přisvědčit.
20. Stěžovatelka totiž předkládá v ústavní stížnosti takový výklad čl. 26 odst. 1 (ve spojení s čl. 11 odst. 1) Listiny, podle nějž je cenová regulace ústavně souladná pouze za předpokladu, že daný podnikatel má zajištěnu nejen plnou návratnost vložených investic, ale taktéž - alespoň - přiměřený zisk. Takové právo však žádné ze stěžovatelkou dovolávaných ustanovení ústavního pořádku nezaručuje, a ani stěžovatelkou uvedená rozhodnutí Ústavního soudu nelze tímto způsobem vykládat. Je přitom třeba zdůraznit, že stěžovatelkou citované závěry (sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a Pl. ÚS 8/02) vyslovil Ústavní soud v kontextu tzv. regulovaného nájemného, jehož podstata - zjednodušeně řečeno - odráží skutečnost, že pronajímatel, jenž nevstoupil dobrovolně do nájemního vztahu, byl nucen přijímat nájemné ve výši, jež nepokryje ani běžné náklady na údržbu předmětné nemovitosti. Z dále uvedených důvodů proto stěžovatelkou dovolávané závěry přiléhavě nedopadají na posuzovanou věc. Obdobný závěr je pak třeba učinit v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99, ve kterém Ústavní soud hodnotil ústavnost tehdejší právní úpravy regulující výši úhrad jednotlivých úkonů hrazených z veřejného zdravotního pojištění; ani v případě tohoto nálezu proto není stěžovatelčin odkaz jakkoli přiléhavý.
21. Obecné závěry, které přijal Ústavní soud ve stěžovatelkou citovaných pasážích jí odkazovaných nálezů, lze vykládat v tom smyslu, že státem (resp. jeho - byť i nezávislými - orgány) přijatá cenová regulace, nesmí daného podnikatele - navíc toliko v kontextu tzv. nepravé retroaktivity - postihovat tak, aby byla zcela znemožněna návratnost jeho přechozích investic. To však prizmatem skutkových okolností posuzované věci neznamená, že taková návratnost je každému podnikatelskému subjektu zaručena na všech relevantních trzích, indikovaných pro potřeby ochrany hospodářské soutěže, resp. na všech segmentech trhu, na kterých takový podnikatel (jeho podnik či závod) působí. Zdůrazňuje-li stěžovatelka (aniž to ovšem v ústavní stížnosti čímkoli dokládá), že v rámci Trhu 7 není v důsledku napadeného rozhodnutí ČTÚ pokryto 80 % jejích vstupních nákladů, je třeba zdůraznit, že tento argument je z hlediska tvrzeného porušení čl. 26 odst. 1 (ve spojení s čl. 11 odst. 1) Listiny sám o sobě procesně zcela bez významu. Ústavněprávní roviny by totiž tato námitka dosáhla až za předpokladu, že by stěžovatelka tvrdila a prokazovala, že a) právě v důsledku cenové regulace je zcela znemožněna celková návratnost všech jejích investic, tedy nikoliv pouze na Trhu 7, a že b) veškeré její vstupní investice je třeba objektivně považovat za účelně vynaložené; nelze totiž (mimo jiné) přehlížet skutečnost, že ústavní stížností napadená rozhodnutí vycházejí ze - stěžovatelkou v ústavní stížnosti nerozporovaného - předpokladu, že na Trhu 7 neexistuje efektivní konkurenční prostředí a že ne všechny stěžovatelkou vynaložené náklady je namístě považovat za nutné a účelné. Jinými slovy řečeno, pakliže stěžovatelka ČTÚ vytýká, že nedůvodně označil výši jejích skutečných nákladů za nepodstatnou, je třeba připomenout, že výše skutečných nákladů by byla vskutku podstatná toliko za předpokladu, že by stěžovatelka byla s to doložit, že veškeré tyto náklady vynaložila účelně, tedy že by takto vysoké náklady vynaložila rovněž v plně tržním prostředí Trhu 7. Namítá-li přitom stěžovatelka, že cenová regulace, ke které ČTÚ přikročil, nesleduje legitimní cíl, postačí připomenout, že jejím nezpochybnitelným legitimním cílem je právě regulatorní narovnání netržního prostředí na Trhu 7, jež by bez této regulace poškozovalo jiné soutěžitele, ale v prvé řadě "koncové zákazníky", tedy spotřebitele.
22. Pakliže stěžovatelka namítá, že ČTÚ nemohl vycházet z Analýzy z roku 2009, postačí plně odkázat na body [45] a [46] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterých je tato námitka vyčerpávajícím způsobem vypořádána. Obdobně namítá-li stěžovatelka, že metodu pure LRIC není v daném kontextu možno považovat za nákladovou metodu, jež by splňovala požadavky §55 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, je třeba zdůraznit, že této otázce věnoval Nejvyšší správní soud mimořádnou pozornost v bodech [66] až [71] odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž Ústavní soud na tam uvedených závěrech neshledává žádné ústavněprávní nedostatky, naopak se s nimi ztotožňuje.
23. Přisvědčit konečně nelze (a to i v návaznosti na posledně uvedené) ani stěžovatelčině námitce, že Doporučení Komise není právně závazné a že ČTÚ jeho obsahem nemohl nahradit potřebné správní uvážení. Nejvyšší správní soud totiž v bodu [57] odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 9. 2016, Koninklijke KPN NV a další proti Autoriteit Consument en Markt, C-28/15, podle kterého "je v zásadě třeba řídit se pokyny uvedenými v Doporučení Komise", přičemž je možno se od něj odchýlit pouze v případě, že zvolená metoda nevyhovuje daným okolnostem konkrétního případu. Vůči tomuto závěru přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou relevantní oponenturu nepředkládá.
24. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že důvodnost ústavní stížnosti nemůže založit rovněž stěžovatelčino tvrzení, že dílčí části výpočtů ČTÚ jsou chybné, neboť z výše uvedených důvodů nemůže mít ani toto případně doložené tvrzení bez dalšího za následek porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení ústavního pořádku.
25. Ústavní soud uzavírá konstatováním, že napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci bez jakýchkoli důvodných pochybností neobsahují ústavně nepřijatelné závěry, resp. že v nich přijaté závěry lze vzhledem ke všem podstatným okolnostem věci považovat za ústavně souladné. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu