ECLI:CZ:US:2019:3.US.2976.19.1
sp. zn. III. ÚS 2976/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem, sídlem Majakovského 1517/10, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019 sp. zn. 8 Tdo 754/2018, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2017 sp. zn. 2 To 20/2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2016 sp. zn. 10 T 12/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), [v bodech 1C) až 1F)], a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a) a c) tr. zákoníku [v bodě 4)], a odsoudil ho podle §211 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud rozhodl též o vině a trestu u spoluobviněných.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací rubrikovaným rozsudkem stěžovatelovo odvolání podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné (bod VI.). Vrchní soud rozhodl rovněž o odvoláních spoluobviněných a státního zástupce (podaného proti výrokům vztahujícím se ke spoluobviněným).
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl. Dovolání spoluobviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že po celou dobu pracoval jako osobní řidič, a tudíž nelze dovozovat jeho zavinění pouze z toho, že vykonával činnosti obvyklé pro práci osobního řidiče. Vytýká, že krajský soud své závěry o jeho vině opíral o výpovědi spoluobviněných P. Z. a I. B. (str. 91 odůvodnění jeho rozsudku). Spoluobviněný P. Z. však ve výpovědích ze dne 11. 12. 2013 a 3. 9. 2015 označil za jednatele společnosti X, osobu od stěžovatele odlišnou, naopak jeho samotného v souladu se skutečností opakovaně zmiňoval jako řidiče. Soudy učiněná skutková zjištění nevyplynula ani z výpovědi spoluobviněné I. B.
6. Dále stěžovatel uvádí, že ze skutkové věty rozsudku krajského soudu nevyplývá důvod jeho jednání, ani zda měl úmysl organizovat činnost jiných, a proto jsou závěry o jeho zavinění jen obecně konstatované a postrádají bližší konkretizaci. Takové neodůvodněné závěry bez vazby na obsah provedených důkazů činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Podle stěžovatele soudy vycházely toliko z toho, že obvinění P. Z. a I. B. byli již v podané obžalobě označeni za spolupracující obviněné podle §178a odst. 1 písm. a) tr. řádu, z čehož dovodily pravdivost a věrohodnost jejich výpovědí. Z těchto důvodů stěžovatel shledává mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry extrémní nesoulad, neboť nebyly řádně zdůvodněny závěry o účastenství k zločinu úvěrového podvodu a odůvodnění trpí vadami, které nebyly odstraněny ani odvolacím soudem. Především se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a dostatečně podle §2 odst. 6 tr. řádu provedené důkazy nevyhodnotily. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel své výhrady zaměřil proti věrohodnosti výpovědí P. Z. a I. B., avšak ve skutečnosti stěžovatel nezpochybňoval jejich věrohodnost, ale namítal, že z těchto výpovědí závěry soudů o jeho vině vůbec nevyplývají; naopak se z nich podává, že nabídku zapojení do fiktivního obchodu neučinil stěžovatel, ale jiná osoba. Stěžovatel dovozuje, že napadená rozhodnutí jsou zatížena natolik extrémními vadami, že nemohou obstát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.
13. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Jestliže stěžovatel uplatňuje výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
16. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy své závěry založily na výpovědích P. Z. a I. B., z nichž však nevyplývá, že se inkriminovaného jednání dopustil, přičemž soudy opomenuly ta tvrzení zmiňovaných spoluobviněných, která podporují jeho obhajobu. Takové excesy však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastaly.
18. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
19. Soudy nevybočily z mezí ústavněprávně přijatelné argumentace, jestliže všechny důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování.
20. Krajský soud své skutkové závěry neopíral výhradně o svědectví spoluobviněných P. Z. a I. B. (která podle stěžovatele dezinterpretoval), ale vycházel i z dalších důkazů, které podle soudů závěry o jeho vině podporují, a to např. z výpovědi spoluobviněného P. T. a obviněných J. S. a P. K., jimž odpovídá též výpověď I. B. o podrobnostech fungování a vzájemné spolupráce mezi obviněnými. Podle krajského soudu tato zjištění vzájemně navazují i na listinné důkazy, z nichž role a zapojení stěžovatele do projednávaných skutků je zřejmá. Povaze jeho aktivit soudy přičetly "zásadní míru". Spočívala-li stěžovatelova procesní obrana v tvrzení, že plnil jen roli řidiče, šlo dle soudů pouze o jeho vlastní interpretaci, neodpovídající výsledkům provedeného dokazování. Krajský soud dovodil, že zmíněné důkazy a závěry z nich plynoucí dokládá i obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí, kde hovořící zmiňují míru zapojení stěžovatele do společné trestné činnosti.
21. Vrchní soud těmto závěrům krajského soudu přisvědčil a doplnil, že skutečná míra zapojení stěžovatele v celém řetězci skutků byla významná, neboť fakticky zajišťoval ve vzájemné shodě s dalšími obviněnými a zejména organizátory osoby, které osobně vstupovaly do jednání s bankami, a instruoval je ohledně toho, co mají říkat a jak se mají při jednání v bance chovat, doprovázel obviněného P. Z. na jednání do bank, kde za jeho přítomnosti vybíral peníze z bankovního účtu obchodní společnosti X, "přenášel" na základě pokynů obviněného V. P. peníze z jedné banky do druhé, vystavoval faktury na společnost X, atd. (str. 48 až 50 rozsudku vrchního soudu). Tím organizoval činnost některých ostatních spoluobviněných, zejména těch, kteří měli v celkové hierarchii menší či podřízenou roli.
22. Není důvod zpochybňovat zjištění, že soudy se jednotlivými výpověďmi zabývaly v kontextu provedených listinných důkazů, provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a e-mailové korespondence, přičemž neopomněly k námitkám stěžovatele vzít v úvahu i případnou motivaci spoluobviněných k nepravdivým tvrzením, avšak důvody pro jejich nevěrohodnost s ohledem na obsah dalších provedených důkazů neshledaly.
23. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
24. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
25. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
26. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu