infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.11.2019, sp. zn. III. ÚS 3051/19 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:3.US.3051.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:3.US.3051.19.1
sp. zn. III. ÚS 3051/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. J., zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 sp. zn. 5 Tdo 292/2019, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. 67 To 348/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. července 2018 sp. zn. 39 T 112/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejího lidského práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za nějž jí byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozenému vyčíslenou peněžní částku. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným usnesením odvolání stěžovatelky podané proti uvedenému rozsudku obvodního soudu jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyl proveden ani jeden důkaz spolehlivě vyvracející její obhajobu a důkazy obhajobu podporující soudy nevzaly do úvahy. Soudy podle stěžovatelky rozhodly na základě své libovůle a při ignorování zásady in dubio pro reo. Stěžovatelka v trestním řízení uváděla, že V. F. jí předmětné peněžní prostředky svěřil a následně ústně daroval, aby je použila ve prospěch svůj a své matky. Tuto procesní obranu stěžovatelka podpořila především výpovědí svého syna a dále výpověďmi svědků S. a K. Výpověď syna stěžovatelky obvodní soud označil za nevěrohodnou, přičemž důvod pro její diskvalifikaci měl spočívat pouze v jejich vzájemném příbuzenském vztahu a údajné snaze jí pomoci. Podle stěžovatelky je takové zdůvodnění nevěrohodnosti zcela bezúhonného svědka naprosto nedostatečné a jde de facto o jeho obvinění z křivého svědectví bez jakýchkoliv relevantních důkazů. Obecné soudy se nezabývaly tím, že svědci S. a K. ve svých výpovědích potvrdili úmysl V. F. darovat jí značný majetek. Tyto soudy se nevypořádaly ani s faktem, že stěžovatelka V. F. zachránila v době, kdy se s ním přátelila, značný nemovitý majetek, o který se ho třetí osoby podvodně pokusily připravit. Z provedených důkazů, dovozuje dále stěžovatelka, vyplývají pouze nesporná fakta o peněžních tocích, případně subjektivní pohled svědků na vztahy různých osob, nikoli však závěr, že V. F. jí peníze nedaroval. Podle stěžovatelky uvedená pochybení obecných soudů dosahují ústavněprávní roviny předvídané judikaturou Ústavního soudu, například nálezem ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323). Podle stěžovatelky nelze opomíjet ani skutečnost, že do trestního spisu byl založen datový nosič, obsahující její rozhovory s obhájcem, předsedkyně senátu obvodního soudu se tak s nimi mohla seznámit. Je třeba odmítnout argumentaci obecných soudů, že tyto rozhovory nebyly jako důkaz provedeny a údajně k nim nebylo přihlíženo. Závěrem se stěžovatelka vyslovuje, že již samotná skutečnost, že spis obsahuje její rozhovory s obhájcem, činí celé trestní řízení protiústavním. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. 11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry. 12. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. 13. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. 14. Stěžovatelka vytýká, že do trestního spisu byl založen datový nosič, obsahující její rozhovory s obhájcem, předsedkyně senátu (obvodního soudu) se tak s těmito rozhovory mohla seznámit. Stěžovatelce lze přisvědčit, že došlo k porušení §88 odst. 1 tr. řádu, který policejnímu orgánu ukládá, aby záznam odposlechu mezi obviněným a obhájcem bezodkladně zničil a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužil. Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti netvrdí, že do procesního spisu byly zařazeny přepisy odposlechů (v listinné podobě) mezi ní a jejím obhájcem, které soudci či přísedící četli, nýbrž uvádí, že se ve spisu nacházel datový nosič s těmito odposlechy. Za situace, kdy soudy tyto hovory nepřehrály a neučinily součástí dokazování, přičemž nic nenasvědčuje (stěžovatelka nepředestřela relevantní argumentaci ve prospěch protichůdného závěru) tomu, že se s jejich obsahem členové senátů obvodního soudu nebo městského soudu obeznámili mimo hlavní líčení, resp. veřejné zasedání, nejde o pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. 15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. 16. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. 17. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. 18. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatelka míní přiblížit kritikou, že soudy bezdůvodně neuvěřily její obhajobě a ke svým závěrům dospěly bez jediného spolehlivého důkazu tuto obhajobu vyvracejícího. 19. Stěžovatelka přehlíží, že zejména obvodní soud provedl obsáhlé dokazování, jímž si opatřil celou řadu poznatků o V. F., jeho snadné manipulovatelnosti na straně jedné a jejím chování a nakládání se svěřenými finančními prostředky na straně druhé (srov. body 9. až 14. odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Obvodní soud vycházel též z četných listinných důkazů (včetně výpisů z účtů, vlastnoruční závěti V. F., jeho osobní korespondence apod.; srov. body 11. a 15. a následující odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Rozhodující soudy zjistily, že předmětné peněžní prostředky úmrtím V. F. přešly na jeho jediného dědice, jímž byla poškozená evidovaná právnická osoba Arcibiskupství pražské. Soudy též vzaly v potaz, že stěžovatelka neměla k dispozici jakékoli písemné potvrzení údajného "darování" peněz, což považovaly ve sledovaných souvislostech, kdy stěžovatelka musela vědět, že V. F. - při své známé snadné manipulovatelnosti - jedná nejen pod jejím vlivem, ale též pod vlivem dalších osob, za okolnost dále oslabující věrohodnost její obhajoby. 20. Nejvyšší soud se v ústavní stížností napadeném usnesení vyslovil též k občanskoprávní rovině předmětné věci, kdy korigoval některé nesprávné závěry soudů nižších stupňů. Není důvod nesdílet jeho názor, že tyto nedostatky neměly relevantní vliv na věcnou udržitelnost závěrů zjištění soudů o neexistenci (jakékoli, byť i neplatné) darovací smlouvy. Nejvyšší soud dovodil, že v daném případě se podle stěžovatelky měla měnit původní smlouva o správě cizího majetku ve smlouvu darovací, ovšem původní smlouva byla uzavřena písemně, tedy §1906 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyžadoval pro platnost takové smlouvy též písemnou formu. Byla-li by stěžovatelkou tvrzená (nikoli však soudy zjištěná) darovací smlouva za takové situace uzavřena jen formou ústní, byla by následkem nedostatečné formy darovací smlouvy její absolutní neplatnost podle §582 odst. 1 téhož zákona. 21. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. 22. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za neústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelkou coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí. 23. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. 24. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2019 Josef Fiala v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:3.US.3051.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 3051/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 11. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 9. 2019
Datum zpřístupnění 6. 12. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 7
Soudce zpravodaj Fiala Josef
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §88 odst.1
  • 89/2012 Sb., §1906, §582
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstřík dokazování
svědek/výpověď
důkaz/volné hodnocení
obhájce
odposlech
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-3051-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 109548
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-12-07