infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.12.2019, sp. zn. III. ÚS 3057/19 [ usnesení / SUCHÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:3.US.3057.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:3.US.3057.19.1
sp. zn. III. ÚS 3057/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Janem Sýkorou, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2019 č. j. 7 To 324/2019-43 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. července 2019 č. j. 7 PP 95/2019-15, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že předmětem obou rozhodnutí bylo posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 5. 2014 č. j. 34 T 25/2013-245, když podle tohoto rozsudku se měl stěžovatel dopustit zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaného a dílem nedokonaného podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Pravomocným rozsudkem bylo stěžovateli uloženo, aby uhradil poškozené obchodní společnosti Grupo Antolin Bohemia a. s. na náhradě škody částku ve výši 1 171 650 Kč. 3. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 7. 2019 č. j. 7 PP 95/2019-15 bylo rozhodnuto, že podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Okresní soud uvedl, že při svém rozhodování vzal zřetel především na ochranu společnosti před pachateli trestných činů a dospěl k závěru, že riziko případné recidivy trestné činnosti, tedy možného selhání odsouzeného, je pro společnost příliš vysoké. 4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 8. 2019 č. j. 7 To 324/2019-43 bylo rozhodnuto, že stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu se podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítá. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel nesplňuje zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění, a sice prognózu vedení řádného života do budoucna. Krajský soud přisvědčil stěžovateli, že jeho předchozí kriminální kariéra je pouze jedním z hledisek, na základě kterých lze dovozovat prognózu vedení řádného života do budoucna, nicméně hlediskem velmi významným. Stěžovatel byl již v minulosti podmíněně propuštěn z výkonu trestu, a i když před delší dobou, nevyužil této šance a i přesto, že se osvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění, vrátil se k závadovému způsobu života a znovu se dopustil trestné činnosti majetkového charakteru, v níž je speciálním recidivistou. Krajský soud uvedl, že stěžovatel sice není ve výkonu trestu zaměstnán, ale neprojevil vůbec žádnou snahu o náhradu škody, když alespoň minimální splátky by při snaze odsouzeného mohly být hrazeny. Krajský soud uzavřel, že okresní soud posoudil velmi důsledně všechna zákonná hlediska pro podmíněné propuštění a nepochybil, když žádost stěžovatele zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že okresní soud své rozhodnutí opřel pouze o jeho trestní minulost a o skutečnost, že stěžovatel již jednou nevyužil dobrodiní soudů ohledně podmíněného propuštění z výkonu trestu. Okresní soud přitom odkázal na jednání stěžovatele v roce 1998, tedy před 21 lety, přičemž krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil. 6. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) a namítá, že soudy vyloučily možnost jeho podmíněného propuštění pouze na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění jeho případné následné proměny a nápravy, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a dalších relevantních aktuálních informací k jeho osobě. Přitom z usnesení okresního soudu se podává, že stěžovatel se polepšil, vykonává trest odnětí svobody řádně, chová se ve věznici slušně, nevyvolá žádné konfliktní situace, ve věznici pracuje, zapojuje se do prací potřebných pro každodenní provoz věznice a plní si veškeré další povinnosti stanovené mu v rámci výkonu trestu. Stěžovatel dokonce soudu předložil pracovní smlouvu, kdy měl pro případ podmíněného propuštění zajištěnou práci. Stěžovatel dovozuje, že soudy v rozporu s odkazovaným nálezem Ústavního soudu fakticky zpřísnily trestní postih stěžovatele, a to bez jakékoli opory v zákoně. Stěžovatel dále připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) konstatoval, že ve vztahu k prognóze řádného vedení života na svobodě po podmíněném propuštění z výkonu trestu nelze logickým výkladem zákonného textu dospět k jinému závěru, než k takovému, že předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. Ústavní soud v tomto nálezu kritizoval obecné soudy, že tento zákonný požadavek nerespektovaly a neexistenci jeho splnění dovozovaly z minulého chování odsouzeného. Usnesení obou soudů jsou podle stěžovatele postavena výlučně na blíže nespecifikovaném riziku recidivy. Chování stěžovatele od doby zahájení výkonu trestu obecné soudy odsunuly do pozadí. Stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody obecnými soudy. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily předpoklad pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovený v §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to očekávání, že stěžovatel povede po propuštění z výkonu trestu řádný život. 11. Ústavní soud předně odkazuje na svoji již ustálenou judikaturu, z níž plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 a řada dalších, veřejně dostupných v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná], když Ústava ani Listina právo na podmíněné propuštění nezaručují [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů. 12. Podstatou úvah obecných soudů při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je především možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12, ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 248/15 nebo ze dne 21. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17). 13. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je plně v kompetenci obecných soudů. 14. Dospěje-li soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. 15. V posuzovaném případě soudy své pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, založily nejen na samotné jeho trestní minulosti, ale i na dalších skutečnostech. Soudy přihlédly k tomu, že stěžovateli již byla v minulosti poskytnuta příležitost vést řádný život, a to jak uložením trestů, které přímo nesouvisely s omezením jeho osobní svobody, tak posléze i uložením trestů nepodmíněných. Navíc stěžovatel již jednou byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v roce 1998. Přes toto poskytnuté dobrodiní soudu však trvale nezačal žít řádným životem, a přesto, že se osvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění, opět se vrátil k závadovému způsobu života provázeného majetkovou trestnou činností závažnější povahy. Soudy přihlédly i k postoji stěžovatele k náhradě způsobené škody obchodní společnosti Grupo Antolin Bohemia, a. s., ze které nebylo nic uhrazeno. Dále soudy zohlednily skutečnost, že stěžovatel byl do výkonu trestu v České republice dodán, a proto nelze uzavřít, že by včas nastoupil v České republice mu uložený trest odnětí svobody. Soudy přitom nepřehlédly skutečnost, že stěžovatel je věznicí kladně hodnocen. 16. Soudy rozhodující o žádosti stěžovatele tedy nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele, ale jako základní překážku pro nabytí přesvědčení o tom, že stěžovatel po podmíněném propuštění povede řádný život, spatřovaly jeho selhání po minulém propuštění z výkonu trestu. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní nedostatek. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10, sp. zn. I. ÚS 2201/16 a sp. zn. II. ÚS 2503/16 proto neshledal Ústavní soud přiléhavými. 17. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. 18. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. prosince 2019 Josef Fiala v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:3.US.3057.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 3057/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 12. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 9. 2019
Datum zpřístupnění 23. 1. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Karlovy Vary
Soudce zpravodaj Suchánek Radovan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 8 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/2009 Sb., §88 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb /výkon trestu
Věcný rejstřík trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-3057-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 110114
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-01-26