ECLI:CZ:US:2019:3.US.3112.18.1
sp. zn. III. ÚS 3112/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Andrije Fljakoviče a Lesyji Fljakovičové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem, sídlem Pejevové 3129/20, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 33 Cdo 1959/2018-192, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti M & M reality holding a.s., sídlem Krakovská 1675/2, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 95/2013, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že ústavní stížnost vychází z řízení týkajícího se smluvní pokuty požadované vedlejší účastnicí v souvislosti s nerealizováním prodeje bytu, který si stěžovatelé rezervovali. Obvodní soud uložil rozsudkem ze dne 27. 3. 2017 č. j. 16 C 95/2013-130 stěžovatelům (žalovaným) společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici 100 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení 68 806 Kč. Městský soud v Praze pak tento rozsudek svým rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 č. j. 12 Co 360/2017-174 jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 pod č. j. 33 Cdo 1959/2018-192 bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že předpoklady přípustnosti dovolání vymezili dostatečně, neboť uvedli, v čem odvolací soud záležitost nesprávně právně posoudil, přičemž příslušná otázka v kontextu dané materie nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Konkrétně poukázali na právní vady a úroveň smlouvy a jejího uzavírání ve smyslu specifického případu cizinců, jež dobře neovládají obecný český jazyk, natož mluvu odbornou. Jak v řízení před obecnými soudy namítali, ne úplně porozuměli ustanovením rezervační smlouvy, k jejímuž studování ani nebyl čas, a po následném důkladnějším osvojení si smluvní dokumentace shledali podstatné právní závady, zvláště pak absenci informace o právním zatížení nemovitosti (ke dni uzavření rezervační smlouvy bylo katastrálním úřadem u předmětné bytové jednotky evidováno zástavní právo smluvní pro peněžní ústav a zástavní právo exekutorské) a o takto zatíženou nemovitost neměli zájem. Od rezervační smlouvy tak odstoupili a mají ji za neplatnou.
5. Stěžovatelé v této souvislosti upozorňují, že §241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá předpokladem přípustnosti dovolání. Tento údaj tedy může být v dovolání formulován v jakékoli jeho části a může mít jakoukoli podobu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek spatřuje. Při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně (nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16, ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16, ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 či ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17).
6. Dále stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud rozhodl o jejich dovolání v nesprávném složení, neboť odmítnutí dovolání učinil předseda senátu dle §243f odst. 2 o. s. ř., ačkoliv o přípustnosti dovolání měl v souladu s §243c odst. 2 o. s. ř. rozhodnout senát. Tímto postupem dovolacího soudu došlo k porušení základního práva dovolatelů na zákonného soudce. Zde stěžovatelé odkazují na bod 31 odůvodnění nálezu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po prostudování spisu obvodního soudu a po uvážení námitek vznesených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Úlohou Nejvyššího soudu bylo posoudit, zda v podaném dovolání byla, v míře odpovídající takovýmto nárokům, vymezena otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Pokud v předmětné argumentaci stěžovatelů řádné vymezené příslušné otázky neshledal, Ústavní soud (jenž se seznámil se zněním podaného dovolání na č. l. 180 a 181 spisu obvodního soudu) nezjistil, že by takovýto závěr měl povahu libovůle v rozhodování obecného soudu, která by měla být důvodem k jeho zásahu.
12. Co se týče námitky porušení práva na zákonného soudce, lze odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dle kterého je rozdíl mezi posouzením, zda podané dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti, včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, a posouzením, zda je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním případě skutečně splněn. V prvním případě Nejvyšší soud posuzuje podání z hlediska jeho obsahových náležitostí a dle §243f odst. 2 o. s. ř. tak může (ale nemusí) učinit předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu (obdobně jako podle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhoduje o odmítnutí ústavní stížnosti v určitých případech soudce zpravodaj). Teprve následně, obsahuje-li dovolání veškeré náležitosti, přistupuje Nejvyšší soud k posouzení samotné jeho přípustnosti (viz podrobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 25 Cdo 4974/2016-408, proti kterému byla podána ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 1427/17). S ohledem na uvedené lze proto dospět k závěru, že právo na zákonného soudce nebylo porušeno tím, že o odmítnutí dovolání pro jeho vady rozhodl předseda senátu.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu