ECLI:CZ:US:2019:3.US.3115.19.1
sp. zn. III. ÚS 3115/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace GREEN PROJECT, s. r. o., sídlem Dobřejovická 194, Průhonice, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 23 Cdo 1320/2019-147, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 17 Co 2/2018-123, 17 Co 250/2018, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. března 2017 č. j. 6 C 139/2016-63, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. května 2018 č. j. 6 C 139/2016-103, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní korporace TorMonT eximpo, s. r. o., sídlem Vejprnická 1048/53, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2017 č. j. 6 C 139/2016-63, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 5. 2018 č. j. 6 C 139/2016-103, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 850 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 11. 2018 č. j. 17 Co 2/2018-123, 17 Co 250/2018 rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť stěžovatelka v něm nevznesla takovou otázku, která by podle Nejvyššího soudu založila jeho přípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka pak ve stručné ústavní stížnosti - prosté v podstatě jakékoliv, natožpak ústavněprávní argumentace - uvádí jedinou námitku, a sice že krajský soud zanedbal svoji povinnost poučit účastníky o tom, že hodlá věc posoudit podle naprosto jiného právního názoru, než byly právní názory uváděné každým z účastníků a který byl rovněž rozdílný s právním názorem okresního soudu. Vyzval-li by soud stěžovatelku k prokázání poctivosti jejího jednání, nezatížil by řízení vadou, v jejímž důsledku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí. Tato vada pak podle stěžovatelky měla založit přípustnost jejího dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 tohoto zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
10. Základní východisko stížnostní argumentace stěžovatelky totiž není správné; již z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že vedlejší účastnice ve vyjádření k odvolání stěžovatelky (jako neúspěšné žalované) uváděla, že stěžovatelka dílo ve skutečnosti převzala, pouze odmítla podepsat předávací protokol, aby se mohla vyhýbat zaplacení ceny za dílo. Takové nepoctivé jednání podle vedlejší účastnice nemělo být pod ochranou zákona. Stěžovatelka zároveň v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by jí toto vyjádření vedlejší účastnice nebylo známo, resp. že by rekapitulace provedená krajským soudem v jeho rozhodnutí byla nesprávná či zkreslující. Pokud krajský soud - v podstatě shodně s okresním soudem - dospěl k závěru, že sice formálně podle zákona a navazující judikatury právo na zaplacení ceny díla vedlejší účastníci nevzniklo, neboť právo na zaplacení ceny vzniká až provedením díla (tedy jeho dokončením a předáním), nicméně z okolností případu dovodil, že stěžovatelka nezahájila přejímací řízení a tím se zaplacení ceny vyhnula, pak takový závěr je zcela akceptovatelný a neodporuje ani judikatuře Nejvyššího soudu vážící provedení díla na jeho dokončení a předání (resp. i převzetí).
11. Stěžovatelka se k žádným dalším okolnostem předání a převzetí díla v ústavní stížnosti nevyjadřuje. Ve věci tak ani není zjistitelná stěžovatelkou tvrzená procesní vada - překvapivý právní názor krajského soudu - neboť tento se ztotožnil s právním názorem vedlejší účastnice a v podstatě také s názorem okresního soudu, byť ten ve svém rozhodnutí s korektivem poctivosti tak široce jako krajský soud nepracuje. Proto ve věci stěžovatelky není přítomna ani taková procesní vada, která podle stěžovatelky měla založit přípustnost jejího dovolání.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu