ECLI:CZ:US:2019:3.US.3142.18.1
sp. zn. III. ÚS 3142/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Matěje Votroubka, advokáta, sídlem Purkyňova 115, Vysoké Mýto, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2018 sp. zn. 2 To 36/2018 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2017 č. j. 9 T 3/2016-1550, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel je advokátem, který vystupoval jako zmocněnec poškozené v trestním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi, přičemž poškozené bylo v trestním řízení přiznáno právo na poskytování právních služeb zmocněncem (stěžovatelem) bezplatně. Stěžovatel v rámci řízení vyúčtoval náklady právního zastoupení ve výši 749 483 Kč.
2. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla stěžovateli přiznána odměna ve výši 46 476,90 Kč, ve zbytku byl návrh (co do částky 703 006,10 Kč) zamítnut. Stěžovatel požadoval přiznání mimosmluvní odměny ode dne 27. 1. 2015, soud mu však tuto odměnu přiznal až ode dne 2. 5. 2016 (den udělení plné moci poškozenou stěžovateli). Soud dovodil, že před touto dobou nebyl stěžovatel zmocněncem poškozené, neboť plná moc byla před tímto datem udělena advokátce JUDr. Vaňkové, jejímž byl stěžovatel zaměstnancem.
3. Vrchní soud stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu zamítl a shledal jeho rozhodnutí jako věcně správné.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí nerespektují principy demokratického právního státu předvídaného čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, porušují právo na ochranu majetku garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel tvrdí, že v řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
5. Stěžovatel tvrdí, že poškozená si v trestním řízení jako zmocněnce vybrala právě stěžovatele, a to již v lednu 2015. Stěžovatel byl sice v té době zaměstnaným advokátem v advokátní kanceláři JUDr. Vaňkové, ale na veškerých úkonech trestního řízení (vyjma jedné substituce advokátem a advokátním koncipientem) byl účasten vždy osobně stěžovatel. Advokátka JUDr. Eva Vaňková se osobně úkonů trestního řízení neúčastnila, i když na její účet stěžovatel jako její zaměstnanec vykonával advokacii. Formálně však zastupování poškozené musela JUDr. Vaňková převzít, přičemž stěžovatele zmocnila k tomu, aby ji v této věci zastupoval.
6. V rámci stížnosti proti usnesení okresního soudu navrhl stěžovatel provést důkaz výslechem poškozené a vedoucího střediska Probační a mediační služby v Ústí nad Orlicí ve vztahu k okolnostem volby zmocněnce poškozenou. Krajský soud se však důkazy nezabýval. Stěžovatel dále uvádí, že plná moc je jen jednostranným potvrzením, že smluvní zastoupení bylo ujednáno a vzniklo, ovšem pokud bylo v tomto "potvrzení" uvedeno něco nesprávně, pak by se soud měl zabývat tím, co bylo skutečně ujednáno a jaké zastoupení vzniklo.
7. Stěžovatel se dále zabývá nárokem advokátky JUDr. Vaňkové, tvrdí, že poté, co se jako advokát osamostatnil a došlo k udělení plné moci dne 2. května 2016 přímo stěžovateli, mohla nadále existovat pluralita zmocněnců a poškozenou tedy od 2. května 2016 zastupoval spolu s JUDr. Vaňkovou. Polemizuje tak s rozhodnutím soudu (v této věci nenapadeným) týkajícím se vyúčtování nároku JUDr. Vaňkové.
8. Stěžovatel se dále zabývá možným nárokem samotné poškozené, o kterém bylo rozhodnuto v jiném řízení a uvádí, že je možné, že sama poškozená bude nucena podat ústavní stížnost a bylo by tak z důvodu procesní ekonomie vhodné, kdyby se Ústavní soud k otázce nároku poškozené již nyní vyjádřil.
9. Stěžovatel konečně zpochybňuje i rozhodnutí soudu o krácení jeho odměny o 20 % aplikací §12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a tvrdí, že ke krácení odměny nebyl v jeho případě důvod.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je sám advokátem, a tudíž nemusí být právně zastoupen [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a contrario.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud nejprve uvádí, že se nemůže zabývat tou částí argumentace stěžovatele směřující vůči rozhodnutím soudů, která nejsou v této věci stěžovatelem napadena, resp. se ani netýkají jeho nároků, nýbrž nároků advokátky JUDr. Vaňkové a nároků poškozené v trestním řízení.
13. Jediným důvodem, proč soudy stěžovateli z velké části jeho nárok na odměnu neuznaly, byla skutečnost, že stěžovatel právně zastupoval poškozenou až od 2. 5. 2016, nikoli od 27. 1. 2015. Tento závěr soudů není jakkoli problematický, neboť jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel doložil soudu (až po opakované urgenci) plnou moc udělenou mu poškozenou s datem 2. 5. 2016. Jak plyne z napadeného rozhodnutí, poškozená si pro zastupování v trestním řízení zvolila dne 27. 1. 2015 zmocněnkyni JUDr. Vaňkovou, která ve stejném rozsahu zmocnila stěžovatele. Stěžovatel sám připouští, že před 5. 5. 2016 byl zaměstnancem advokátky, která měla od poškozené udělenou plnou moc. Závěr soudů o tom, že stěžovatel poškozenou přímo nezastupoval, a vyúčtování odměny musí provést advokátka JUDr. Vaňková, nikoli stěžovatel na vlastní účet, není jakkoli právně problematický.
14. Ústavní soud nemůže akceptovat právní konstrukci stěžovatele spočívající v tom, že sice je jednomu advokátovi udělena plná moc, ale fakticky je přímým zástupcem (nikoli až substitutem) advokát jiný. Důkazní návrhy, kterých se stěžovatel domáhal (výslech poškozené, výslech vedoucího střediska probační a mediační služby), tak nemohly jakkoli zpochybnit jednoznačný závěr, že plná moc poškozenou nebyla udělena před 2. 5. 2016 stěžovateli, nýbrž JUDr. Vaňkové. Jakkoli by výslechy potvrdily skutečnost, že poškozená jednala přímo se stěžovatelem (což ostatně soudy nijak nezpochybňují), není to pro závěr o právním zastoupení jakkoli rozhodné. Pořád platí, že stěžovatel jednal na účet advokátky, u které byl zaměstnán, která jej zmocnila k dalšímu zastupování a která byla plnou mocí pověřena poškozenou k zastupování v trestní věci. Na tom nic nemění skutečnost, že vše mohl stěžovatel zprostředkovávat.
15. Je sice chybou odvolacího soudu, že stručně nerozvedl důvod pro neprovedení navržených důkazů, z rozhodnutí je však zcela zřejmé, že provedení důkazů by na věci nemohlo nic změnit, jak je shora vyloženo, a tudíž kasační zásah Ústavního soudu by byl zcela zbytečný. Důkazy mohly potvrdit jen to, co žádný ze soudů nepopírá, tj. že poškozená jednala přímo se stěžovatelem a že se fakticky úkonů trestního řízení z velké části sám stěžovatel zúčastnil.
16. Nelze se ztotožnit s představou stěžovatele, že v soudním řízení nemusí udělená plná moc korespondovat se skutečným právním zastoupením, které je nutno dle stěžovatele teprve důkazně zjišťovat. V takovém případě by všechny soudy byly v trvalé nejistotě, kdo je skutečným právním zástupcem účastníků řízení. U advokátů (tj. profesionálů v oboru) je nutno tím spíše předpokládat, že jsou schopni zajistit, aby udělená plná moc odpovídala skutečnému ujednání o zastoupení. Nelze sice vyloučit např. možný překlep na plné moci, chybu v psaní apod., zde však stěžovatel sám uvádí, že až do doby, než se osamostatnil jako advokát a než mu byla udělena plná moc poškozenou (tj. 2. 5. 2016), jednal jako zaměstnanec advokátky, které byla plná moc udělena. Zde tak rozhodně nejde o chybu plné moci, resp. nesprávné "potvrzení" s tím, že skutečné ujednání bylo jiné. Sám stěžovatel ostatně uvádí, že poškozenou sám právně zastupovat před svým osamostatněním nemohl.
17. Každému advokátovi jakožto osobě právně znalé musí být zcela zřejmé, zda je či není právním zástupcem účastníka řízení, či zda vystupuje jako substitut jednající za jiného advokáta, a tudíž mu musí být též zcela zřejmé, kdo a jakým způsobem je oprávněn k vyúčtování právní služby. Stěžovatel tudíž nemůže s úspěchem namítat porušení svých majetkových práv, neboť nemohl disponovat jakýmkoli legitimním očekáváním, že mu bude odměna za zastupování poškozené přiznána v situaci, kdy po určitou dobu nebyl právním zástupcem poškozené, nýbrž substitutem tohoto právního zástupce.
18. K tvrzenému nesprávnému krácení částky nákladů přiznaných za zastupování po 2. 5. 2016 o 20 %, musí Ústavní soud předně uvést, že obecně přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Tím spíše je pak zdrženlivost namístě v situaci, kdy sporná částka nedosahuje ani základní hranici pro bagatelní povahu sporu. Tvrzené zkrácení částky v nyní posuzované věci má právě tuto bagatelní povahu a není způsobilé zasáhnout ústavně zaručená práva stěžovatele.
19. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu