ECLI:CZ:US:2019:3.US.3253.19.1
sp. zn. III. ÚS 3253/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. J. P., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4 - Modřany, proti I. a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019 č. j. 25 Co 160/2019-713 a I. a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. ledna 2019 č. j. 0 P 359/2017-669, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a O. N. A. J. K., nezletilé Z. J. K., nezletilého M. J. K. a nezletilého T. J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") označený v záhlaví, a to ve výroku I. v rozsahu týkajícím se potvrzení výše běžného výživného a změny výše a způsobu úhrady dlužného výživného pro nezletilé děti, dále ve výroku II. a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rovněž v záhlaví označený, a to ve výroku I. v rozsahu týkajícím se stanovení výše běžného výživného a výše a způsobu úhrady dlužného výživného a ve výroku II. v rozsahu týkajícím se stanovení výše běžného výživného a způsobu úhrady dlužného výživného. Stěžovatel je názoru, že napadenými výroky bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rodinný život a právo na péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel namítal porušení práv podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení práva rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel současně podal návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu ve výrocích I. a II., a to pouze do části stanovení výše dlužného výživného a způsobu splatnosti jeho úhrady.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že ve věci o úpravu poměrů k nezletilým dětem a o úpravu styku obvodní soud rubrikovaným rozsudkem svěřil nezletilé Z., M. a T. na dobu do a po rozvodu manželství rodičů do péče matky a stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu Z. měsíčně částkou 13 000 Kč, M. měsíčně částkou 12 000 Kč a T. měsíčně částkou 10 000 Kč s účinností od 1. 6. 2017 na dobu do rozvodu a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu na dobu po rozvodu manželství rodičů. Dlužné výživné za období od 1. 6. 2017 do 31. 9. 2019 ve výši 260 000 Kč pro Z., 240 000 Kč pro M. a 200 000 Kč pro T. uložil soud zaplatit stěžovateli nejpozději do 30. 6. 2019 (výrok I.), dále soud zastavil řízení o výchovném prostředí zletilé A. a stěžovateli uložil povinnost přispívat na její výživu měsíčně částkou 15 000 Kč s účinností od 1. 7. 2017. Dlužné výživné za období od 1. 6. 2017 do 31. 1. 2019 ve výši 300 000 Kč uložil soud stěžovateli zaplatit nejpozději do 30. 6. 2019 (výrok II.). Ve výroku III. upravil soud oprávnění stěžovatele stýkat se s nezletilým T., ve výroku IV. zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilých do střídavé péče a ve výroku V. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle obvodního soudu se mu nepodařilo shromáždit a prokázat veškeré příjmy rodičů, neboť jejich životní úroveň je výrazně vyšší než příjmy, které soudu doložili, a při svém rozhodování zohlednil nejen jejich majetkové a příjmové poměry, ale též jejich vysoce nadstandardní životní úroveň. Obvodní soud rovněž neopomenul fakt, že stěžovatel původně matce nabízel, že jí bude přispívat na výživu nezletilých částkou 50 000 Kč měsíčně. Soud vyměřil stěžovateli výživné s účinností od 1. 6. 2017, tj. k datu kdy opustil společnou domácnost do doby rozhodnutí, když v rámci řízení bylo prokázáno, že stěžovatel po celou dobu nepřispíval matce na výživu ničeho s odůvodněním, že jí zanechal dostatek finančních prostředků při jeho odchodu, což však nebylo nijak prokázáno. Pokud stěžovatel dětem něco uhradil, šlo vždy o situace, kdy měl nezletilé ve své péči nebo šlo o nadstandardní platby (dovolené, letenky apod.), event. dárky. Vzhledem k tomu, že A. nabyla v průběhu řízení zletilosti, soud nebyl nadále oprávněn rozhodovat o výchovném prostředí, ve kterém bude zletilá nadále pobývat, proto toto řízení v souladu s §16 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zastavil, neboť důvod pro jeho další vedení odpadl. Výživné obvodní soud určil ve výši uvedené ve výroku jeho rozhodnutí s tím, že matka měla v roce 2017 čistý měsíční průměrný příjem okolo 71 175 Kč, a to ze všech pracovních aktivit, včetně výnosů ze společného majetku, přičemž z toho hradí hypoteční úvěr ve výši 71 000 Kč měsíčně, náklady na bydlení a veškeré potřeby nezletilých, když stěžovatel na výživu nezletilých po celou dobu nepřispíval ničeho. Příjmy, které stěžovatel soudu doložil, činily v roce 2017 částku ve výši okolo 60 000 Kč měsíčně čistého v průměru, z čehož hradí 30 000 Kč měsíčně za pronájem bytu a dále 9 000 Kč měsíčně za pronájem vozidla. Obvodní soud zohlednil i fakt, že stěžovatel původně nabízel matce, že jí bude přispívat na výživu nezletilých částkou 50 000 Kč měsíčně. Při vyměření výše výživného obvodní soud vycházel nejen z majetkových a příjmových poměrů obou rodičů, kdy v průběhu řízení bylo prokázáno, že rodiče vlastní majetek značné hodnoty, který může posloužit k zajištění potřeb nezletilých, ale zohlednil též vysoce nadstandardní životní úroveň obou rodičů, tedy i stěžovatele. Obvodní soud dospěl k závěru, že je v možnostech stěžovatele s ohledem na hodnotu majetku, který mají rodiče ve společném jmění manželů, i s ohledem na jeho majetkové poměry a měsíční spotřebu tuto částku uhradit do 30. 6. 2019.
3. K odvolání podanému stěžovatelem městský soud rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku (I.) o výchově T. a o výživném pro Z., pro M. a pro T. potvrdil, ve výroku o dlužném výživném jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost výživné za období od 1. 6. 2017 do 30. 6. 2019 pro Z. ve výši 273 000 Kč, pro M. ve výši 252 000 Kč a pro T. ve výši 210 000 Kč zaplatit do 30. 11. 2019 (výrok I.), dále městský soud rozsudek obvodního soudu ve výroku (II.) o běžném výživném pro zletilou A. potvrdil, ve výroku o dlužném výživném změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost výživné za období od 1. 6. 2017 do 30. 6. 2019 ve výši 390 000 Kč zaplatit do 30. 11. 2019 (výrok II.), rozsudek obvodního soudu ve výroku III. o úpravě styku stěžovatele s nezletilým T. a v zamítavém výroku (IV.) potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Městský soud považoval rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích (I., II. a III.) za věcně správný a jako takový jej podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), potvrdil. Odvolací námitky stěžovatele týkající se střídavé péče o T. nebyly podle závěru učiněného městským soudem důvodné, proto rozsudek obvodního soudu v napadeném zamítavém výroku o svěření nezletilých do střídavé péče (IV.) rovněž podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Městský soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a konstatoval, že obvodní soud se v rámci řízení a obsáhlého dokazování dostatečně zabýval skutkovým stavem věci a z provedeného dokazování správně uzavřel, že je namístě upravit poměry nezletilých dětí účastníků, když se v mezidobí nejstarší dcera A. stala zletilou. Městský soud se ztotožnil se závěry učiněnými obvodním soudem, že nezletilé Z., M. i T. svěřil do péče matky a upravil styk T. se stěžovatelem. Městský soud pak považoval rozsudek obvodního soudu za zcela správný, i pokud rozhodoval podle §910 až §922 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o stanovení vyživovací povinnosti stěžovatele na nezletilé, jakož i na zletilou A. Městský soud uzavřel, že příjem stěžovatele je minimálně 85 250 Kč měsíčně a stanovená výše výživného je tak zcela odpovídající, a to nejen potřebám nezletilých dětí, ale zejména možnostem a schopnostem stěžovatele, to vše při zohlednění §915 občanského zákoníku, podle něhož životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podstatu ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatele, že ve věci rozhodující soudy nesprávně posoudily výši jeho skutečného příjmu a nezohlednily, že matka nezletilých má mimo jiné příjem z pronájmu bytu ve výši 30 250 Kč, který měl být započítán jako výživné, kterým matce měsíčně přispíval na výživu dětí. Proto mu neměla být výše běžného výživného stanovena v celkové výši 50 000 Kč měsíčně a stejně tak má za to, že nic nedluží ani na výživném, neboť kdyby se soudy nedopustily libovůle a řádně vyhodnotily provedené důkazy a stěžejní námitky stěžovatele, dospěly by k závěru, že stěžovatel takto vysoké běžné výživné, a i dlužné výživné, není v soudy stanovené výši schopen hradit.
5. Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že jsou zčásti nepřezkoumatelná a z části v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, nejsou ani řádně odůvodněna, neboť soudy nerozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a nevyhodnotily jeho námitky, zejména pokud jde o údajné dlužné výživné. Rovněž se ve věci rozhodující soudy nezabývaly jeho stěžejní námitkou, týkající se případného nedoplatku na výživném, u kterého měly být odečteny zejména výnosy ze společného jmění manželů (konkrétně podíl stěžovatele v částce 30 250 Kč měsíčně), které si přisvojovala po celou dobu odluky pouze matka na úkor stěžovatele. Podle tvrzení stěžovatele soudy při posuzování příjmů a majetkových poměrů účastníků porušily právo rovnosti stran a stejná hodnotící kritéria neuplatnily na oba účastníky řízení, ale pouze na stěžovatele, u kterého navíc nevzaly v úvahu ani v řízení prokázanou skutečnost spočívající v jeho nemožnosti disponovat majetkem, který je ve společném jmění manželů. Stěžovatel má za to, že od nedoplatku za výživné vypočteného soudem, je třeba odečíst příjem stěžovatele, který pochází z výnosu ze společného majetku s matkou a se kterým od odluky rodičů - tedy od 1. 6. 2017 - disponovala pouze matka. Podle názoru stěžovatele jde o zcela stejnou situaci, jako kdyby tento příjem získal (předáním od matky) a následně zpět ho matce odevzdal na výživu dětí. Výše nedoplatků na výživném je tak podle tvrzení stěžovatele v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když k odpočtu částky 30 250 Kč měsíčně nedošlo. Stěžovatel rovněž tvrdil, že podle jeho názoru nedoplatek na výživném pro nezletilé děti a pro zletilou A. nejméně do doby její zletilosti vůbec neexistuje, a to z důvodu zůstatků zanechaných stěžovatelem na společných účtech (formálně evidovaných na jméno matky). Přitom je zřejmé, že životní úroveň dětí se po odluce rodičů nezměnila a stejně tak se nezměnily jich odůvodněné potřeby.
6. Podle názoru stěžovatele jsou faktické měsíční příjmy matky trojnásobně vyšší než jeho, přičemž jeho příjmy tvoří pouze mzda a vyplácená vratka půjčky společnosti. Obecné soudy nesprávně přecenily celkové majetkové poměry rodičů, které se nijak nevymykají tzv. vyšší střední třídě, když rodinný život nezahrnoval žádné nadstandardní situace, ani nákladné koníčky dětí či rodičů a nejvyšším výdajem byla pouze splátka hypotéky na rodinný dům. Odvolací soud se pak podle tvrzení stěžovatele dopustil libovůle, neboť postupoval v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, do jeho majetkové sféry bylo zasaženo v rozporu se zákonem, a nikoli na jeho základě a způsobem, který by bylo možno označit za přiměřený.
7. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem učiněným soudy, že se v průběhu března 2019 zajímal u obchodní společnosti Hypoteční banka, a. s., o ukončení úvěru mimořádnou splátkou, přičemž z jejího sdělení vyplývá, že výše mimořádné splátky úvěru představuje 10 164 368,10 Kč a stěžovatel ji chce učinit v souvislosti s prodejem nemovitosti, tedy získáním jiného příjmu. Obvodní soud uzavřel, že je namístě při vyměření výše výživného stěžovateli zohlednit jeho majetkové a příjmové poměry tak, že v řízení bylo prokázáno, že ve společném jmění manželů stěžovatel i matka vlastní majetek značné hodnoty, jež může být použit k zajištění potřeb nezletilých dětí i zletilé A., a zohlednil též vysoce nadstandardní životní úroveň stěžovatele i matky. Městský soud se s uvedeným postupem zcela ztotožnil. Dle názoru stěžovatele jde o spekulaci, jež je projevem libovůle, neboť není založena na řádném vyhodnocení takového důkazu a z něj vyplývajících reálných závěrů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, jejichž výroky napadá, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu Ústavou a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván (a představuje tím nepředvídatelnou libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině běžného zákona.
13. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
14. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí se nejprve zabýval nejvhodnější formou péče a vzhledem ke skutečnosti, že Z. je nyní již 17 let a M. 15 let, když oba vyjádřili soudu svá přání zůstat v péči matky, bez toho, aby byl upravován jejich styk se stěžovatelem dovodil, že kdyby je v tomto věku a v daném případě nutil ke styku se stěžovatelem i přes jejich nesouhlas, mohlo by dojít k ještě závažnějšímu narušení jejich vzájemného vztahu. Ke stejnému názoru dospěl i stěžovatel, který ve svém závěrečném návrhu uvedl, že lze těžko ignorovat přání M., který se s ním nyní vídat nechce. Soud proto rozhodl tak, že Z. a M. svěřil do péče matky s tím, že jejich styk se stěžovatelem neupravil. Pokud jde o T. , obvodní soud zvažoval formu střídavé péče s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a s ohledem na okolnosti daného případu, když nezletilý má se stěžovatelem kvalitní vztah a jsou v pravidelném kontaktu a dospěl k závěru, že střídavá péče by na nezletilého mohla mít negativní dopad a svěřil ho do péče matky a upravil jeho styk se stěžovatelem.
15. Z obsahu napadených rozhodnutí soudů je patrné, že soudy se úpravou poměrů k dětem velmi podrobně zabývaly a provedly obsáhlé dokazování. Namítal-li stěžovatel, že soudy neodečetly od případného nedoplatku na výživném výnosy ze společného jmění manželů (konkrétně podíl stěžovatele v částce 30 250 Kč měsíčně), je pravdou, že v řízení před soudy připomenul, že výnosy ze společného majetku činí minimálně 60 500 Kč měsíčně, kdy podíl stěžovatele činí 30 250 Kč, který zcela zůstává matce na pokrytí výživného, přičemž další náklady měly být matkou čerpány ze společných zůstatků na účtech, kterými disponovala a disponuje. Sám stěžovatel přitom uvedl, že na výživné pro děti nepřispívá ničeho (bod 3. a 5. odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Soudy tedy tato tvrzení stěžovatele zahrnuly do svých úvah o stanovení výše výživného pro děti. Měl-li stěžovatel za to, že uvedená částka 30 250 Kč, kterou z výnosu společného majetku ponechával matce dětí, byla splátkou výživného, pak matka toto tvrzení v řízení nepotvrdila. Bylo na stěžovateli, aby se s matkou dětí jasně dohodl, že určitou část výnosů považuje za splátky výživného. Jestliže žádná taková dohoda neexistuje, nelze vytýkat soudům, že předmětnou částku za splátky výživného nepovažovaly. K tomu matka dětí v řízení před městským soudem uvedla, že stěžovatel výživné na děti počal platit až od dubna roku 2019 poté, kdy podala trestní oznámení pro neplacení výživného. Přitom stěžovatel zaplatil pouze částku ve výši 140 000 Kč na 3 nezletilé děti, zbývající výši dluhu na výživném na všechny děti však neuhradil.
16. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím soudů nastala v právní sféře stěžovatele. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud nepředstavuje další instanci přezkumu rozhodnutí v systému soudnictví, nepřísluší mu zjišťování a hodnocení skutkového stavu a přijatých skutkových závěrů soudů, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí. Ústavní soud se tak skutkovým stavem zabýval výlučně v souvislosti s posouzením existence vad při jeho zjišťování, které by představovaly extrémní vybočení z požadavků kladených na činnost soudů a byly tak v rozporu s principy řádného procesu. V posuzované věci existence takových vad nebyla shledána.
17. Namítá-li stěžovatel porušení svých procesních práv na soudní ochranu, na rovnost účastníků v řízení a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a s ústavními principy. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu ze dne 16. 11. 2010, §90-91 odůvodnění, ve věci Taxquet proti Belgii, č. 926/05, podtrhl, že povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí je klíčovou zárukou proti svévoli, neboť umožňuje účastníkům porozumět, na jakých základech bylo vydáno. Povinnost uvádět důvody rozhodnutí však nelze chápat tak, že by vyžadovala podrobnou odpověď na každý stranami vznesený argument. Požadovaná míra odůvodnění se může lišit v závislosti na konkrétních okolnostech věci a povaze daného rozhodnutí. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže tedy sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
18. V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.
19. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
20. Návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku městského soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 Co 160/2019-713 ve výrocích I. a II., a to pouze do části stanovení výše dlužného výživného a způsobu splatnosti jeho úhrady, se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez prodlení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu