ECLI:CZ:US:2019:3.US.3288.18.1
sp. zn. III. ÚS 3288/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ADMIRAL GLOBAL BETTING a. s., sídlem Komořany 146, zastoupené Mgr. Monikou Hlaváčovou, advokátkou, sídlem Horní 10, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. srpna 2018 č. j. 9 Afs 169/2017-35, a návrhu na zrušení §18 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 217/2005 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhuje, aby Ústavní soud zrušil §18 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 217/2005 Sb. (dále jen "zákon o spotřebních daních").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Celní úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "celní úřad") svými rozhodnutími ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31135/2015-530000-32.3, č. j. 31146/2015-530000-32.3, č. j. 31168/2015-530000-32.3, č. j. 31208/2015-530000-32.3, č. j. 31315/2015-530000-32.3, č. j. 31316/2015-530000-32.3, č. j. 31317/2015-530000-32.3, č. j. 31318/2015-530000-32.3, č. j. 31319/2015-530000-32.3, č. j. 31320/2015-530000-32.3, č. j. 31321/2015-530000-32.3 a č. j. 31322/2015-530000-32.3 zastavil řízení zahájená dne 25. 8. 2014, resp. 27. 8. 2014 podáním dodatečných daňových přiznání na snížení spotřební daně z vína a meziproduktů (dále jen "DDP") z důvodu zmeškání zákonné lhůty pro jejich podání dle §18 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Těmi stěžovatelka chtěla snížit svoji daňovou povinnost oproti daňové povinnosti tvrzené v jejích daňových přiznáních za zdaňovací období od 30. 4. 2013 do 17. 11. 2013, tedy za zdaňovací období duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen a listopad 2013. Dle celního úřadu zákonná lhůta dle §18 odst. 3 zákona o spotřebních daních pro podání dodatečných daňových přiznání na snížení daně v délce šesti měsíců začala běžet dnem, kdy uplynula lhůta pro podání daňových přiznání za příslušná zdaňovací období. Posledním dnem lhůty pro podání řádného daňového přiznání za zdaňovací období listopad 2013 byl den 27. 12. 2013, lhůta pro podání DDP tudíž uplynula u tohoto posledního zdaňovacího období dne 30. 6. 2014, a řízení o DDP ze dne 25. 8. 2014, resp. 27. 8. 2014 ohledně všech zdaňovacích období tak bylo pro opožděnost zastaveno.
3. Vedlejší účastník následně stěžovatelčino odvolání rozhodnutími ze dne 28. 4. 2015 č. j. 22548/2015-900000-304.1, č. j. 22548-2/2015-900000-304.1, č. j. 22548-3/2015-900000-304.1, č. j. 22548-4/2015-900000-304.1, č. j. 22548-5/2015-900000-304.1, č. j. 22548-6/2015-900000-304.1, č. j. 22548-7/2015-900000-304.1, č. j. 22548-8/2015-900000-304.1, č. j. 22548-9/2015-900000-304.1, č. j. 22548-10/2015-900000-304.1, č. j. 22548-11/2015-900000-304.1 a č. j. 22548-12/2015-900000-304.1 zamítl.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 5. 2017 č. j. 29 Af 51/2015-57 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti uvedeným rozhodnutím vedlejšího účastníka.
5. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018 č. j. 9 Afs 169/2017-35 byla stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud, stejně jako předtím krajský soud, považoval za správné, že správní orgány vycházely ze zákonné lhůty šesti měsíců uvedené v §18 odst. 3 zákona o spotřebních daních počínající dnem následujícím po dni, ke kterému měla být podána řádná daňová přiznání.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že její DDP měla být považována za včasná. Vysvětluje, že dne 13. 4. 2014 podala řádná přiznání, a to opožděně víc jak šest měsíců od uplynutí lhůty pro jejich podání; vykázala v nich přitom spotřební daň z vína a meziproduktů odpovídající šumivému vínu v sazbě 2 340 Kč/hl. Následně však obdržela doklady svědčící o tom, že nejde o šumivé víno, nýbrž o víno uzavřené šroubovitým uzávěrem, s přetlakem pod 3 bary, neobsahující líh, tedy o tiché víno v sazbě 0 Kč/hl. DDP podala bezodkladně ještě týž den po obdržení těchto dokladů. Domnívá se, že v takovémto případě by měla být lhůta k podání DDP přiznání počítána od data skutečného podání opožděně podaných daňových přiznání, a nikoliv ode dne, kdy měla být podána. V opačném případě je připravována o časový prostor k opravě původního daňového přiznání, bylo-li vadné. Nadto dříve konat nemohla, neboť neměla k dispozici zmíněné doklady. Výklad zaujatý správními orgány a obecnými soudy je výkladem jazykovým, ačkoliv je na místě se řídit spíše výkladem logickým, vycházejícím ze smyslu zákona, a lépe šetřícím ústavně zaručená základní práva a svobody osob.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatelka toliko předkládá odlišný právní názor, než ve věci zaujaly správní orgány a obecné soudy. To však samo o sobě o porušení jejích ústavně zaručených práv nijak svědčit nemůže. Předmětná zákonná úprava přitom stanoví, že DDP na snížení daně nebo na zvýšení uplatněného nároku na vrácení daně "může plátce uplatnit nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, jehož se dodatečné daňové přiznání týká", tedy jde o ustanovení formulované vskutku jednoznačně. I když pak v obecné rovině platí, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení k významu právní normy, Ústavní soud neshledává žádné indicie, že by se postup orgánů v posuzované věci příčil logice a smyslu dané úpravy, jak tvrdí stěžovatelka. Bylo by spíše naopak s podivem, kdyby lhůty plátců k plnění povinností stanovených jim daňovými zákony mohly být jimi jednostranně prodlužovány dle toho, jak moc opožděně podají daňové přiznání, či kdy od jiného soukromého subjektu obdrží nějaké dokumenty. Pokud snad stěžovatelka měla mylnou informaci o druhu daného vína, respektive obdržela dokumenty dokládající jeho vlastnosti pozdě, mohla by možná svoji pozornost zaměřit vůči subjektu, který ji v těchto směrech špatně či opožděně informoval; v každém případě se však nejeví, že by danou problematickou situaci nějak způsobily orgány státu.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
11. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh s ní spojený [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu