ECLI:CZ:US:2019:3.US.3446.19.1
sp. zn. III. ÚS 3446/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Helcla, zastoupeného JUDr. Martinou Čejkovou, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 828/23, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2019 č. j. 2 As 164/2018-40, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2018 č. j. 75 A 23/2016-44, rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 19. července 2016 č. j. 2734/DS/2016 a rozhodnutí Městského úřadu Litvínov ze dne 6. dubna 2016 č. j. OSE/14801/2016-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje a Městského úřadu Litvínov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský úřad Litvínov rozhodnutím ze dne 6. 4. 2016 č. j. OSE/14801/2016-17 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se stěžovatel dopustil tím, že z nedbalosti dne 18. 1. 2016 v 15.50 hodin jako řidič vozidla tovární značky Audi nerespektoval svislou dopravní značku zákaz zastavení a nedovoleně zastavil s osobním vozidlem v Mostecké ulici v Litvínově u vlakového a autobusového nádraží, aby umožnil nezjištěnému muži přijít k vozidlu a nastoupit do něj. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč.
3. Stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí o přestupku zamítl Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 19. 7. 2016 č. j. 2734/DS/2016 a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
4. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 4. 2018 č. j. 75 A 23/2016-44. Krajský soud vyhodnotil, že správní orgány se vypořádaly se stěžovatelovou obranou, že v působnosti dopravní značky zákaz zastavení mohl zastavit, neboť měl technickou závadu na vozidle. Krajský soud za určující a věrohodné považoval výpovědi městských strážníků, z nichž vyplynuly následující skutečnosti. Strážníci si všimli stěžovatelova stojícího vozidla a zastavili za ním se zapnutými výstražnými modrými majáky. Dle strážníka Dryáka při kontaktu s policisty jako důvod zastavení stěžovatel uvedl nabrání známého. Strážník Sinkule se domníval, že žalobce zastavil, aby nabral známého. Dle výpovědi policistů poté, co byl stěžovatel informován, že by se dal přestupek vyřešit v blokovém řízení uložením pokuty 100 Kč, předal 100 Kč v mincích policistům. Strážník Dryák následně šel vypsat pokutový blok do služebního vozidla. Při vypisování bloku stěžovatel i jeho spolujezdec celou dobu seděli ve vozidle. Po vypsání pokutového bloku policista přistoupil opět k okénku řidiče a požádal o podpis pokutového bloku, což stěžovatel odmítl. Strážník Dryák stěžovateli vysvětlil, že mu nemůže nepodepsaný blok předat a musí jej odevzdat svému nadřízenému. Krajský soud vyhodnotil, že argumentace stěžovatele zastavením pro technickou závadu na vozidle byla vyvrácena samotným jednáním stěžovatele, který z vozidla nevystoupil a neoznačil místo výstražným trojúhelníkem, jak mu ukládá §26 odst. 3 zákona o silničním provozu. Za dané situace se stěžovatelova argumentace jevila jako účelová, neboť pokutový blok je vypisován až v případě souhlasu přestupce s projednáním přestupku v blokovém řízení. V opačném případě je nelogické přistupovat k vypisování pokutového bloku, když by blokové řízení nemohlo být řádně ukončeno.
5. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2019 č. j. 2 As 164/2018-40 zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Dle Nejvyššího správního soudu se krajský úřad i krajský soud zabývaly otázkou, nakolik zjištěný skutkový stav odpovídá stěžovatelem namítanému jednání v krajní nouzi. Jak krajský soud, tak krajský úřad uvedly, proč považují stěžovatelovy námitky proti zjištěnému skutkovému stavu za liché. Ačkoli stěžovatel nesouhlasil s výpovědí strážníků, že motor byl celou dobu v chodu, nepopřel, že opakovaně zapínal a vypínal motor, o němž tvrdil, že měl závadu na mazání. Z vozidla stěžovatel vůbec nevystoupil, aby předešel možným následkům tvrzené závady na mazání či aby umístil výstražný trojúhelník. O závadě stěžovatel strážníky nezpravil. Po jednání se strážníky z místa odjel. Jako správné Nejvyšší správní soud vyhodnotil závěry krajského soudu k zjištěnému průběhu skutkového děje a o účelovosti stěžovatelovy obrany.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel již od počátku řízení poukazoval na to, že vozidlo v daném místě zastavil z důvodu technické závady, neboť při jízdě došlo k rozsvícení bezpečnostní kontrolky poklesu hladiny oleje. Měl obavu z možné poruchy vozidla a ohrožení bezpečnosti provozu, které by mohla jeho další jízda způsobit. Všechny orgány vycházely jen z výpovědi zasahujících policistů a situaci na místě vyložily v jeho neprospěch, ačkoli ji dle svého přesvědčení logicky vysvětlil.
7. V řízení o přestupku existovaly pouze dva relevantní důkazy - výpověď stěžovatele a výpověď policistů. Jako relevantní důkazy však správní orgány označily i dílčí skutečnosti jako např. vypsaný pokutový blok, inkasovaná stokoruna, nastoupení osoby do stěžovatelova vozidla, nedolití oleje, neumístění výstražného trojúhelníku na vozovku. Šlo o skutečnosti, které dle svého mínění stěžovatel vysvětlil, a v řízení tedy šlo o situaci označovanou jako "tvrzení proti tvrzení". Správní orgán prvého stupně však přihlédl jen k výpovědím policistů. Ani jeden ze správních orgánů či soudů se nevypořádal s možností, že i strážníci mohou vypovídat účelově. I policisté mají důvod vypovídat nepravdivě, např. v obavě z postihu za nesprávně provedený zásah. Stěžovatel namítl, že věrohodnost svědků nebyla náležitě posouzena.
8. Správní orgán druhého stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nenabídl žádný důkaz ke své obhajobě. Dle stěžovatele je úkolem správního orgánu prokázat spáchání přestupku nade vši pochybnost. Správní orgány o existenci svědka věděly, ale nepředvolaly jej samy od sebe. Správním rozhodnutím stěžovatel vytknul, že jsou založena na spekulacích (např. tvrzení, jak by se chovali policisté, kdyby stěžovatel doléval olej). Souhlas stěžovatele správní orgány i krajský soud dovodily ze skutečnosti, že jeden z policistů vypsal pokutový blok, což dle stěžovatele samo o sobě není důkazem souhlasu s pokutou. Stěžovatel se domnívá, že se ve správním řízení nepodařilo prokázat, že by spáchal přestupek, za který mu byla uložena pokuta.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
11. Stěžovatel v řízení předestřel tvrzení o skutkovém průběhu událostí, které je rozporné s výpovědí zasahujících policistů. V takové situaci se stěžovatel dovolával závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853).
12. V odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 byl zdůrazněn požadavek hodnocení věrohodnosti svědka, na který je třeba klást zvláštní důraz zejména v situaci, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují a vznikne situace označovaná jako "tvrzení proti tvrzení", za kterou Ústavní soud označil i stav, kdy proti výpovědi obviněného stály čtyři výpovědi policistů a revizora (body 28., 29. a 32. odůvodnění zmíněného nálezu). Ve věci, jíž se týkal nález sp. zn. I. ÚS 520/16 Obvodní soud pro Prahu 6 vyšel z výpovědí policistů a revizora, a nikoli z odchylné výpovědi obviněného, protože čtyři svědci narozdíl od obviněného vypovídali pod hrozbou trestní sankce v případě křivé výpovědi a jejich verzi obvodní soud označil za pravděpodobnější (bod 33. zmíněného nálezu), což Ústavní soud považoval za nedostatečné posouzení věrohodnosti svědků (bod 34. odůvodnění nálezu). Dále v odkazované věci Ústavní soud vyhodnotil, že vzhledem ke konkrétnímu způsobu, jakým se obvodní soud vypořádal s rozpory ve výpovědích svědků, šlo o povrchní hodnocení jejich věrohodnosti (bod 35. odůvodnění).
13. Jak uvedl Ústavní soud v bodě 35. zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16, v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné pravomoci vykonávány.
14. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by se správní orgány či soudy dopustily protiústavnosti při hodnocení, zda byla prokázána vina stěžovatele za spáchání přestupku. Správní orgány a správní soudy nevycházely z výpovědi policistů z toho důvodu, že by šlo o policisty, ale z toho důvodu, že po podrobném zkoumání vyhodnotily jejich výpovědi jako věrohodné, na rozdíl od stěžovatelových tvrzení. Vše přitom porovnávaly s dalšími okolnostmi, které ve věci vyšly najevo.
15. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 v žádném případě nevyplývá, že by výpověď policisty či policistů nemohla sloužit jako stěžejní důkaz o vině obviněného (ať z přestupku či trestného činu). Z daného nálezu, lapidárně řečeno, vyplývá požadavek na důsledné hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi (svědeckých výpovědí), zejména jde-li o situaci označovanou jako "tvrzení proti tvrzení". Této povinnosti v posuzované věci správní orgány a správní soudy beze zbytku dostály. Na rozdíl od věci, jíž se týkal nález sp. zn. I. ÚS 520/16, kde byla nedostatečně hodnocena věrohodnost jednotlivých výpovědí, se v posuzované věci správní orgány a správní soudy dostatečně zabývaly věrohodností svědeckých výpovědí jak policistů, tak stěžovatele, což je zásadní rozdíl od věci, jíž se týkal odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 520/16.
16. Správní orgány a správní soudy v prvé řadě poukázaly na skutečnost, že proti stěžovatelovu tvrzení stály dvě svědecké výpovědi. Ve výpovědích policistů přitom neshledaly rozpory (stěžovatelovu námitku o rozporech ve výpovědi policistů vyvrátil krajský soud v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku). Ústavní soud konstatuje, že z hodnocení výpovědí policistů provedeného správními orgány a správními soudy je patrné, že se dané výpovědi vzájemně potvrzují, doplňují a skýtají ucelený obrázek o průběhu skutkového děje. Správními orgány a soudy zjištěný skutkový stav lze stručně shrnout následovně. Stěžovatel zastavil své vozidlo v místě, kde to bylo zakázáno. Do stěžovatelova vozidla přistoupil další muž. Celé situace si všimli strážnici, kteří služebním vozem zastavili za vozem stěžovatele a zapnuli výstražné modré majáky. Při jednání se srážníky se stěžovatel nezmínil, že by důvodem zastavení byl technický stav vozidla (stav oleje či mazání). Strážníci stěžovateli nabídli, že věc lze vyřešit blokovou pokutou ve výši 100 Kč. Částka 100 Kč byla předána strážníkům, kteří ve služebním vozidle 10 minut vypisovali pokutový blok, přičemž stěžovatel byl i se spolujezdcem po celou dobou ve svém vozidle. Následně stěžovatel odmítl podepsat pokutový blok, strážnici proto nemohli bez jeho podpisu blokové řízení ukončit. Ponechali si vyplněný pokutový blok i 100 Kč. Stěžovatel následně z místa odjel.
17. Jak poznamenal krajský soud (bod 62. odůvodnění jeho rozsudku) i Nejvyšší správní soud (bod 15 odůvodnění jeho rozsudku), takto zjištěný skutkový stav z výpovědi strážníků je podepřen též vyplněným, ale stěžovatelem nepodepsaným pokutovým blokem. Vyplnění pokutového bloku má totiž smysl jen tehdy, je-li přestupek náležitě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten zaplatit pokutu. Vyplnění pokutového bloku tak odpovídá tomu, že zprvu stěžovatel proti vyřešení věci v blokovém řízení neprotestoval, a tomu, že policistům bylo předáno 100 Kč. Ústavní soud konstatuje, že soudy tímto způsobem poukázaly na logickou provázanost výpovědí policistů s dalšími důkazy.
18. Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv v tom, že jako nevěrohodná byla vyhodnocena jeho verze skutkového děje. Dle stěžovatele bylo důvodem zastavení vozidla rozsvícení kontrolky oleje, nikoli to, aby umožnil nastoupit svému známému do vozidla. Do jeho vozidla však po zastavení nastoupil jeho známý. Dále stěžovatel tvrdil, že strážníkům okamžitě a bez rozmyslu odpověděl, že má na voze konkrétní technický problém, a dále tvrdil, že se po celou dobu vyjadřoval stejně, tj. že s přestupkem nesouhlasí. I přesto však bylo policistům předáno 100 Kč na pokutu v blokovém řízení. Dle stěžovatele měl tuto částku předat policistům jeho známý, nikoli stěžovatel. Dle stěžovatelem tvrzené verze tak s přestupkem od počátku nesouhlasil, přesto jeho známý předával policistům 100 Kč na blokovou pokutu. I přestože stěžovatel tvrdil, že od počátku s přestupkem nesouhlasil a že 100 Kč neplatil on, ale jeho známý, nakonec namítal, že správně měl být policisty vyzván, zda je ochoten dodatečně podepsat pokutový blok na již zaplacenou pokutu. Ačkoli stěžovatel tvrdí, že důvodem pro zastavení vozidla bylo rozsvícení kontrolky oleje, v průběhu doby, kdy policisté ve služebním voze vyplňovali pokutový blok (což mělo být 10 minut), z vozidla vůbec nevystoupil a olej se na místě nepokusil zkontrolovat ani dolít. To odůvodnil vedle obav ze strážníků tím, že nechtěl narušovat blokové řízení a odmítal dělat něco, co by mohlo vypadat jako teatrální gesto. Stěžovatel tak za divadelní gesto považoval provedení úkonu (kontroly či dolití oleje), kvůli němuž dle svých tvrzení vůbec zastavil vozidlo.
19. Skutková verze tvrzená stěžovatelem tak předpokládá současně jednak značnou náhodu (nastoupení známého do vozidla právě v době, kdy stěžovatel dle svých tvrzení zastavil pro technický stav vozidla) a jednak celou řadu jen těžko slučitelných okolností (tvrzení o stěžovatelově nesouhlasu s přestupkem od samého počátku, a přesto zaplacení 100 Kč navíc ještě stěžovatelovým známým; skutečnost, že se stěžovatel v době, kdy policisté vyplňovali pokutový blok, ani nepokusil olej zkontrolovat či dolít, neboť vůbec nevystoupil z vozidla; skutečnost, že za divadelní gesto následně považoval úkon, pro který vůbec vozidlo zastavil za situace, kdy tvrdil, že o technickém stavu vozidla policistům řekl). Za popsané situace Ústavní soud nespatřuje žádnou neústavnost v tom, že správní orgány i správní soudy stěžovatelovo tvrzení o skutkovém ději hodnotily jako nevěrohodné a účelové.
20. S ohledem na výše uvedené je nedůvodná námitka, že se správní orgány a správní soudy nezabývaly stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi a nepřihlédly k nim. Jak správní orgány, tak správní soudy totiž stěžovateli objasnily, proč jeho tvrzení vyhodnotily jako nevěrohodná.
21. Stěžovatel spatřoval porušení svých práv též v tom, že správní orgány samy od sebe nepředvolali muže, který ke stěžovateli nastoupil do vozu. Jak poznamenal Nejvyšší správní soud (bod 18 odůvodnění jeho rozsudku), na přímý dotaz správního orgánu stěžovatel odpověděl, že nevidí důvod předvolat za svědka svého známého, který k němu přistoupil do vozu. Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nespatřuje, neboť na základě shromážděných důkazů byly správní orgány a správní soudy schopny zjistit skutkový stav a objasnit, proč stěžovatelovo tvrzení považují za nevěrohodné a proč naopak za věrohodné vyhodnotily výpovědi policistů podpořené dalšími důkazy. Pro výslech svého známého sám stěžovatel před správním orgánem neviděl důvod.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu