ECLI:CZ:US:2019:3.US.3574.18.1
sp. zn. III. ÚS 3574/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., advokáta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018 č. j. 69 Co 241/2018-848 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. března 2018 č. j. 0 P 282/2014-767, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Š. H. a nezletilého V. N., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozsudků
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozsudků obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jmenoval vedlejšího účastníka poručníkem nezletilého vedlejšího účastníka (výrok I). Dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost předložit soudu soupis jmění nezletilého vedlejšího účastníka a v určených termínech podávat zprávy o jeho osobě a o jeho vývoji a předložit účty ze správy jeho jmění (výrok II). Výrokem III obvodní soud zprostil stěžovatele funkce poručníka. Nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že z důvodů přetrvávajících konfliktů mezi pěstounem (vedlejší účastník) a poručníkem (stěžovatel), vyloučení potenciálních vlivů na nezletilého vedlejšího účastníka v budoucnosti, dosavadní řádné péči pěstouna a vhodného sjednocení funkce poručníka a pěstouna, které je v souladu se zájmy nezletilého vedlejšího účastníka, zprostil stěžovatele funkce pěstouna a jmenoval do ní vedlejšího účastníka.
4. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatele odvolal z funkce poručníka, jmenoval vedlejšího účastníka poručníkem nezletilého vedlejšího účastníka, jmenoval stěžovatele opatrovníkem pro správu jmění nezletilého vedlejšího účastníka a pověřil jej správou veškerého jmění nezletilého vedlejšího účastníka vyjma sirotčího důchodu, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost předložit soudu soupis jmění nezletilého vedlejšího účastníka a v určených termínech podávat zprávy o jeho osobě a o jeho vývoji a předložit účty ze správy jeho jmění, uložil stěžovateli, aby ve stanovených termínech podal soudu zprávy a předložil účty ze správy jmění, které spravuje (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
5. V odůvodnění svého rozsudku městský soud po provedeném dokazování uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem ke zjištěným okolnostem je na místě a v zájmu nezletilého vedlejšího účastníka, aby osoba pěstouna a poručníka byla sjednocena. Městský soud konstatoval, že je nutné předcházet možným zásahům do psychiky nezletilého vedlejšího účastníka a zajistit mu stabilní prostředí. Městský soud dále uvedl, že stěžovatel vykonával funkci poručníka bez zjištěných závad, proto jej podle §937 odst. 2 zákona č. 89/2002 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), nelze této funkce zprostit, jak učinil obvodní soud, ale je nutné jej odvolat. Proto rozsudek soudu prvního stupně v této části změnil. Městský soud se dále vyjádřil ke stěžovatelem napadenému důkazu výslechem znalce provedenému obvodním soudem a konstatoval, že všechna procesní práva stěžovatele byla dodržena.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví specifikované rozsudky porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení záruky rovnosti účastníků řízení a práva na soudní ochranu, které jsou zaručeny čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Dále uvádí, že obecné soudy porušily jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatel dále uvádí, že ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů bylo zasaženo do základních práv a svobod nezletilého vedlejšího účastníka. Konkrétně namítá porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).
8. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy vynesly nedostatečně odůvodněné a svévolné rozsudky. Podle jeho názoru obecné soudy stranily vedlejšímu účastníkovi a nezohlednily potřeby nezletilého vedlejšího účastníka. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy ignorovaly jím navržené důkazy. Domnívá se, že obvodní soud neprovedl téměř žádné dokazování a městský soud dokazování prováděl nahodile. Podle stěžovatele v tomto případě jde o typický případ tzv. souhrnného důkazního zjištění. Namítá navíc, že nedostal příležitost vyjádřit se ke znaleckému posudku. Stran provedeného dokazování je stěžovatel toho názoru, že rozhodnutí městského soudu je v extrémním rozporu se skutečným obsahem spisu a obecné soudy hodnotily provedené důkazy expresivně. Podle stěžovatele také z ústavních stížností napadených rozsudků obecných soudů vyplývá, jak budou rozhodovat ve věci péče a styku s nezletilým vedlejším účastníkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, v části dotýkající se základních práv a svobod stěžovatele oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je advokát nemusí být podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen jiným advokátem, jak plyne ze stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz) a ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Stěžovatel také namítá zásah do základních práv a svobod nezletilého účastníka. V tomto případě však postrádá dostatek aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti, neboť zákon o Ústavním soudu nedává stěžovatelům možnost podat ústavní stížnost za někoho jiného. V této části je proto nezbytné podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta.
12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části dotýkající se tvrzeného zásahu do jeho základních práv a svobod zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej nelze považovat za další přezkumnou instanci v systému obecného soudnictví. Není ani soudem odvolacím či dovolacím a nemá pravomoc svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem, svěřeným mu Ústavou, je přezkoumávat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na individuální případ je v pravomoci obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
14. Ústavní soud v ústavní stížností napadených rozsudcích obvodního soudu a městského soudu neshledal vady vytýkané stěžovatelem, které by mohly dosáhnout takové intenzity, že by poškodily jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky.
15. Oba rozsudky jsou dostatečně odůvodněné a jejich právní závěry korespondují se skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatel uvádí, že rozsudek obvodního soudu je nedostatečně odůvodněný a založený na nedostatečném dokazování, pak tato jím vytýkaná vada je zhojena v rozsudku městského soudu, který provedl další dokazování, a také své závěry dostatečně odůvodnil. Tvrzení stěžovatele o nahodilosti dokazování z rozhodnutí není patrné a svědčí spíše o jeho nesouhlasu se závěry obecných soudů, než o jejich objektivních vadách. V rozsudcích nebylo zjištěno ani tzv. souhrnné zjištění [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 94/98 ze dne 27. 4. 1999 (N 62/14 SbNU 57)], neboť soudy se vyjádřily ke každému jednotlivému důkazu. Totéž platí ohledně tvrzení o neprovedených důkazech či ignorování stěžovatelem tvrzených skutečností. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádný konkrétní důkaz ani tvrzení neuvádí a tak je tomu i v případě zaslaného doplnění odvolání poručníka ze dne 29. 5. 208 proti rozsudku č. j. 0 P 282/2014-767 ze dne 14. 3. 2018. Obecné námitky směřující k nedostatečnému odůvodnění, svévolnosti rozhodnutí či opominutým důkazům nemohou být dostatečnou oporou pro kasační zásah Ústavního soudu.
17. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozsudky předjímají další rozhodnutí ve věci péče a styku o nezletilého vedlejšího účastníka. Takový závěr však z napadených rozhodnutí Ústavní soud neučinil. Rozsudky nijak nenaznačují další rozhodování v souvisejících řízeních a tato vytýkaná vada v nich nijak patrná není.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl - zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu