ECLI:CZ:US:2019:3.US.3684.18.1
sp. zn. III. ÚS 3684/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2018 č. j. 100 Co 174/2018-754, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) E. M., 2) nezletilého J. S. a 3) nezletilého M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 3. 2018 č. j. 42 P 152/2014-559 ve spojení s usnesením okresního soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 42 P 152/2014-585 byli vedlejší účastníci 2) a 3), nezletilé děti (dále též "nezletilí"), svěřeni do péče vedlejší účastnice jako matky nezletilých (dále též "matka") [I. výrok]. Stěžovateli jako otci (dále též "otec") soud uložil povinnost počínaje dnem 1. 6. 2016 přispívat na výživu vedlejšího účastníka 2) částkou 10 000 Kč měsíčně a na výživu vedlejšího účastníka 3) částkou 8 000 Kč měsíčně, splatných předem k rukám matky vždy nejpozději do každého patnáctého dne v měsíci (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto o dlužném výživném pro oba nezletilé. Matce i otci uložil povinnost nahradit České republice - okresnímu soudu, a to každému z nich 50 % nákladů řízení za přiznané znalečné s tím, že výše bude určena v samostatném rozhodnutí, se splatností jednoho měsíce od právní moci usnesení (IV. a V. výrok). Zároveň soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VI. výrok). Usnesením ze dne 18. 4. 2018 č. j. 42 P 152/2014-585 soud určil výši nákladů řízení, které je každý z rodičů povinen uhradit České republice do pokladny okresního soudu, částkou 14 456 Kč.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 8. 2018 č. j. 100 Co 174/2018-754 byl rozsudek okresního soudu v I., II. a III. výroku změněn tak, že se schvaluje dohoda rodičů, podle které se vedlejší účastníci 2) a 3) svěřují do péče matky. Otci byla uložena povinnost počínaje dnem 1. 6. 2016 přispívat na výživu vedlejšího účastníka 2) částkou 10 000 Kč měsíčně a na výživu vedlejšího účastníka 3) částkou 8 000 Kč měsíčně, splatnými ke každému 15. dni v měsíci předem, k rukám matky. Dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném pro oba nezletilé. Dále bylo stanoveno, že otec je oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat od pátku sudého kalendářního týdne od 12.00 hodin do středy v lichém kalendářním týdnu do 7.45 hodin. Současně byl upraven styk v období školních prázdnin (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek okresního soudu ve výrocích IV. a V. změněn tak, že otec je povinen zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradu nákladů řízení státu částku 28 912 Kč (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že řízení ve věci péče soudu o nezletilé je tzv. nesporným řízením, v němž soud o tom, kdo z účastníků nahradí náklady státu, nerozhoduje podle poměru úspěchu a neúspěchu v řízení, ale v návaznosti na procesní návrhy účastníků. Krajský soud s ohledem na výsledek řízení, kdy otec navrhoval, aby oba nezletilí byli svěřeni do jeho výlučné péče a po provedeném dokazování požadoval svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, s čímž matka nesouhlasila, uzavřel, že otec nebyl podle krajským soudem schválené dohody rodičů se svým návrhem úspěšný. Krajský soud proto otci uložil nahradit v celé výši náklady, které vznikly státu vyplacením znalečného z rozpočtových prostředků státu, když u otce neshledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
5. O nákladech řízení před okresním soudem i před krajským soudem rozhodl krajský soud podle §224 odst. 1 a 2 o. s. ř. v souladu s §151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. a podle §23 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, když v řízení před okresním soudem nebyly pro použití věty druhé tohoto ustanovení shledány důvody, a pokud jde o náklady odvolacího řízení, rodiče se práva na jejich náhradu vzdali.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že zejména II. výrok napadeného rozsudku je zmatečný a nepřezkoumatelný. Uvedený výrok zasahuje do práva stěžovatele na soudní ochranu, neboť o znalečném nebylo pravomocně rozhodnuto, avšak krajský soud stěžovateli přesto uložil zaplatit konkrétní částku, nepřihlížeje k tomu, že usnesení o přiznání znalečného není pravomocné a bylo proti němu podáno odvolání, které dosud nebylo vyřízeno. Znalecké posudky znalkyně dodaly s pětiměsíčním zpožděním, nemohou proto žádat stejné znalečné, jakoby znalecký posudek vypracovaly a dodaly včas. Stěžovatel namítá, že věc sama nebyla krajským soudem při krátkém jednání vůbec projednána a stěžovatel nedostal ani možnost se k věci ústně vyjádřit. Překvapivým postupem krajského soudu proto bylo stěžovateli upřeno právo na soudní ochranu.
7. Stěžovatel má za to, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu je, jde-li o výrok o nákladech řízení, rozhodnutím konečným, a nelze se již proti němu bránit řádným či mimořádným opravným prostředkem, měl krajský soud účastníky dle §118a odst. 2 o. s. ř. poučit a vyzvat je k vylíčení rozhodných skutečností, jež jsou relevantní pro úvahy soudu. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451). Stěžovatel uzavírá, že vzhledem k výše uvedenému je nepochybné, že nebyly splněny předpoklady pro to, aby mu byla uložena náhrada nákladů řízení státu, když se svým návrhem domáhal pouze uspořádání rodinných vztahů, které by bez pomoci soudu, vzhledem ke vztahům mezi ním a matkou nezletilých, uspořádat nešly. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud rozhodl ve věci samé tak, že schválil dohodu rodičů. Postupovat v takovém případě podle sankčních ustanovení a uložit celou náhradu nákladů řízení jen jemu, se mu jeví zcela nepřiměřené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
12. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
13. Stěžovatel namítá, že neměl možnost se k rozhodování krajského soudu vyjádřit. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, ve kterém napadl tento rozsudek v celém rozsahu. Mimo jiné brojil i proti rozhodnutí soudu o určení výše nákladů řízení státu a žádal o snížení znalečného znalkyním z důvodu zpoždění dodání posudku o více než pět měsíců. Z uvedeného vyplývá, že prostor k vyjádření tedy stěžovatel v posuzované věci nepochybně měl.
14. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2456/13 neshledal Ústavní soud případným, neboť uvedený nález byl vydán za jiných skutkových okolností, kdy v dané věci odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení státu za řízení v prvním stupni, ačkoli ten nebyl napaden žádným z účastníků řízení, a ani krajským soudem nebyla v průběhu řízení nijak předestřena možnost změny tohoto výroku, tak aby se k ní účastníci mohli vyjádřit, a to i s ohledem na sociální a ekonomické dopady takového rozhodnutí na ně. V nyní posuzované věci stěžovatel sám ve svém odvolání brojil proti prvostupňovému výroku o nákladech řízení státu a svůj náhled na tuto otázku tedy krajskému soudu ve svém odvolání vyjevil.
15. Krajský soud s ohledem na výsledek řízení, kdy stěžovatel navrhoval, aby oba nezletilí byli svěřeni do jeho výlučné péče a po provedeném dokazování požadoval svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, s čímž matka nesouhlasila, uzavřel, že stěžovatel nebyl podle krajským soudem schválené dohody rodičů se svým návrhem úspěšný. Krajský soud proto otci uložil nahradit náklady, které vznikly státu vyplacením znalečného z rozpočtových prostředků státu, v celé výši. Stěžovatelovu námitku, že vypracování znaleckého posudku trvalo znalkyním neúměrně dlouho, čímž se nedůvodně zvýšily náklady na něj, krajský soud neshledal důvodnou. Z vyjádření znalkyně zjistil, že stěžovatel odmítl termíny vyšetření stanovené znalkyněmi asi čtyřikrát, čímž došlo k prodlevě. Podle krajského soudu tedy nedošlo k tak významnému a nepřiměřeně dlouhému zpracování znaleckého posudku, jež by mělo za následek použití §150 o. s. ř. Těmto závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozsudek odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu