ECLI:CZ:US:2019:3.US.3701.19.1
sp. zn. III. ÚS 3701/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 1. 2019, č. j. 3 T 153/2018-38, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2019, č. j. 11 To 65/2019-52, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, č. j. 7 Tdo 902/2019-79, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá v návětí uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově (dále jen "nalézací soud") a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") s tím, že jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavnímu soudu z tohoto důvodu navrhl jejich zrušení.
2. Ačkoliv v petitu ústavní stížnosti navrhl stěžovatel jen zrušení napadených rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, obsahově jeho ústavní stížnost směřuje i proti v návětí specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu. I proti jeho obsahu v ústavní stížnosti stěžovatel vznáší argumentaci a na její s. 13 in principio výslovně uvedl, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud proto považoval ústavní stížnost za podanou i proti němu.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
3. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
4. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen dle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v částce 20 000 Kč (100 denních sazeb po 200 Kč) se stanovením náhradního trestu dle §69 odst. 1 trestního zákoníku v délce dvou měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že tento měl dne 22. 9. 2018 v 15:24 hod v obci Ú. řídit po předchozím požití alkoholických nápojů motocykl, přičemž si musel být vědom, že míra jeho ovlivnění alkoholem vylučuje bezpečné ovládání motocyklu, kdy v 15:25 mu byla dechovou zkouškou naměřena hodnota 1,51 promile alkoholu v krvi, v 15:31 1,63 promile alkoholu v krvi a v 16:30 rozborem vzorku krve ještě 1,60 promile alkoholu v krvi (dále jen "předmětný skutek").
5. Stěžovatel svoji vinu nerozporoval, ale bezvýsledně usiloval o to, aby jeho trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno dle §307 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu se proto odvolal, ale odvolací soud svým napadeným usnesením jeho odvolání zamítl. I v odvolání stěžovatel argumentoval pro podmíněné zastavení svého trestního stíhání, ani v tomto případě mu však odvolací soud nevyhověl a toliko uvedl, že podmíněné zastavení trestního stíhání směřuje především na situace, v nichž je třeba urovnat konfliktní vztah mezi pachatelem a poškozeným, a že na podmíněné zastavení trestního stíhání neexistuje právní nárok. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, jež zamítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením s odůvodněním, že neuplatnění postupu podle §307 a násl. trestního řádu neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 trestního řádu. Jen stručně pak uvedl, že se odvolací soud s otázkou neuplatnění institutu podmíněného zastavení trestního stíhání v odůvodnění svého usnesení spolehlivě vypořádal.
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve obsáhle popisuje průběh řízení před obecnými soudy a svou argumentaci v hlavním líčení, odvolacím řízení a dovolacím řízení. Ve spíše rozsahově skromné vlastní ústavněprávní argumentaci nejprve stěžovatel akcentuje, že nezpochybňuje fakultativní charakter podmíněného zastavení trestního stíhání. Obecným soudům však vytýká: 1) nereflektování skutečnosti, že stěžovatel podmíněné zastavení trestního stíhání navrhl; 2) odepření podmíněného zastavení trestního stíhání z nepřiléhavých důvodů; 3) nedostatečné odůvodnění, proč tento institut v jeho případě aplikován nebyl. Jádra obou těchto námitek lze charakterizovat následujícím způsobem:
7. Ad 1) stěžovatel předestírá názor, že by při aplikaci podmíněného zastavení trestního stíhání měl být činěn rozdíl mezi případy, v nichž obviněný tuto aplikaci nenavrhne, a případy, kdy ji navrhne, zejména, učiní-li tak, stejně jako stěžovatel, obsáhlým kvalifikovaným podáním, v němž obšírně odůvodní, proč jsou v jeho případě všechny podmínky podmíněného zastavení trestního stíhání splněny.
8. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro něž podle jeho názoru odvolací soud k aplikaci institutu podmíněného zastavení trestního stíhání vůči němu nepřistoupil. Odvolací soud nespravedlivě vycházel z toho, že stěžovatel má několik záznamů v kartě řidiče, i když šlo o záznamy staršího data a vztahovaly se k nikoliv výrazným překročením rychlosti, ne k jízdě pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek. Uplatnění odklonu je navíc plně v souladu s ústavními principy a mezinárodními závazky, zejména s čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a doporučením Rady Evropy č. R (87) 18 ze dne 17. 9. 1987 o zjednodušení trestního řízení. V souladu se zásadou subsidiarity trestní represe přitom platí, že může-li být věc efektivně vyřešena odklonem, nelze ji řešit přísnějším postihem.
9. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že ačkoliv v hlavním líčení argumentoval ve prospěch podmíněného zastavení svého trestního stíhání a tento postup navrhl, nalézací soud se s tímto jeho návrhem nijak nevypořádal v odůvodnění svého napadeného rozsudku. Tento stav nezhojil ani odvolací soud, neboť ten zjevně nesprávně vykládá účel tohoto institutu, který je dle stěžovatelova mínění plně využitelný i v situacích, kdy je obviněnému kladen za vinu skutek odpovídající trestnému činu, u nějž žádný poškozený nefiguruje, a jinak odkázal toliko na fakultativní povahu tohoto institutu. Obdobně postupoval i Nejvyšší soud, který jen velmi stručně poukázal na údajně přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu, v němž však fakticky nijak nebylo zdůvodněno, proč nebylo stěžovatelovo trestní stíhání podmíněně zastaveno.
10. Stěžovatel v takovém odůvodnění spatřuje nepřípustnou diskriminaci mezi obviněným, kterému je kladen za vinu trestný čin, jímž nebyla způsobena žádná škoda, a obviněným, jemuž je kladen za vinu trestný čin, jímž škoda způsobena byla, a to paradoxně ve prospěch druhého obviněného, který se dopustil z povahy věci závažnějšího trestného činu. Jde tak o loterii spočívající v tom, jaký soudce bude určitou trestní věc řešit a stěžovatel si klade otázku, jak mu má jeho obhájce vysvětlit, že v jiné věci podmíněné zastavení trestního stíhání aplikováno bylo. Dle stěžovatele ani fakultativnost podmíněného zastavení trestního stíhání nemůže být důvodem pro libovůli tak, jak k ní došlo i v jeho případě.
V. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud již měl příležitost se k problematice tzv. odklonů v trestním řízení, mezi něž podmíněné zastavení trestního stíhání jednoznačně patří, vyjádřit. Učinil tak se závěrem, že je věcí obecných soudů, jak vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a jeho právní kvalifikaci budou postupovat, tj. zda podmíněně trestní stíhání zastaví, nebo zda dospějí k závěru, že účel trestního řízení lépe zajistí odsuzující rozsudek (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. I. ÚS 323/06 ze dne 25. 7. 2006 - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž z webových stránek https://nalus.usoud.cz). K jednotlivým stěžovatelovým námitkám pak Ústavní soud stručně uvádí následující:
14. K námitce 1) Ústavní soud připomíná, že sama o sobě absence úvahy o možném použití odklonu v odůvodnění soudního rozhodnutí porušení žádného ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nezakládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 309/04 ze dne 19. 8. 2004), neboť jde o institut nenárokový. Jediný rozdíl v tomto ohledu mezi obviněným, který podmíněné zastavení trestního stíhání výslovně navrhl, a obviněným, který tak neučinil, spočívá v tom, že na každý takový návrh by měl orgán, jemuž je předložen, přiměřeným způsobem reagovat, přičemž pochybení nalézacího soudu v tomto směru může napravit až soud odvolací (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 668/2000 ze dne 18. 12. 2000). V nynější věci tak však odvolací soud učinil, což i sám stěžovatel připouští, byť se s tímto odůvodněním neztotožňuje. Vypořádání se s návrhem na podmíněné zastavení trestního stíhání přitom nevyžaduje takovou kvalitu ani kvantitu jako vypořádání se s obhajobou obviněného či odůvodnění učiněných skutkových závěrů či právní kvalifikace skutku.
15. To je dáno nejen nenárokovostí institutu podmíněného zastavení trestního stíhání, ale rovněž tím, že své úvahy o povaze a závažnosti činu soud v odsuzujícím rozsudku vtěluje do odůvodnění výroku o trestu. Je pak logické, že považuje-li na základě takových úvah za přiměřený určitý druh trestu v konkrétní sazbě, implicité tím dává soud najevo, že za přiměřený nepovažuje postup podle §307 a násl. trestního řádu. Postačí tak proto jen stručné odůvodnění, proč návrhu na podmíněné zastavení trestního stíhání soud nevyhověl, z nějž je zřejmé, že tento návrh nezůstal zcela opomenut. Právě takto postupoval odvolací soud i v nynější věci a dostatečnost jeho odůvodnění vzhledem ke specifické povaze podmíněného zastavení trestního stíhání konstatuje ve shodě s Nejvyšším soudem i Ústavní soud.
16. K námitkám 2) a 3) Ústavní soud uvádí, že stěžovatel sice správně konstatuje, že institut podmíněného zastavení trestního stíhání je fakultativní, tedy na něj není právní nárok, nicméně opomíjí, že není-li na určitý procesní postup právní nárok, tedy tento postup závisí na výsledku kvalifikované diskrece příslušného orgánu činného v trestním řízení, jednoduše se nelze domoci jeho aplikace ani oklikou prostřednictvím umělé právní konstrukce založené na ochraně před diskriminací či požadavku na určitý způsob odůvodnění soudního rozhodnutí (či rozhodnutí státního zástupce). Kdyby Ústavní soud přisvědčil kterékoliv stěžovatelově námitce, de facto by tak vytvořil na vyřízení určitých typů trestních věcí odklonem právní nárok, na který však de lege lata nárok není, byť jen komplikovanější cestou.
17. Stěžovatel rovněž zjevně nedoceňuje, že i kdyby snad Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění či odůvodnění založené na nesprávných okolnostech, takováto vada (již však Ústavní soud v konkrétní věci neshledal) by v žádném případě nezakládala stěžovatelův nárok na podmíněné zastavení jeho trestního stíhání, nýbrž by musela být zhojena toliko preciznějším odůvodněním napadených rozhodnutí.
18. Pokud stěžovatel odkazuje na to, že hodnocení záznamů v jeho kartě řidiče je vůči němu nespravedlivé, pak po Ústavním soudu žádá, aby přezkoumal úvahy odvolacího soudu o trestu. K tomu však Ústavní soud zásadně oprávněn není, viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06.
19. V nynější věci se přitom nevyskytla žádná mimořádná okolnost, pro niž by mohl Ústavní soud konstatovat, že úvaha odvolacího soudu (a potažmo i soudu nalézacího) o trestu trpí nějakým ústavněprávním deficitem. Nalézací soud přistoupil ke stěžovateli při úvahách o ukládání trestu velmi mírně a odvolací soud toliko jeho odůvodnění relativizoval v tom směru, že ve stěžovatelově věci uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím, aplikace odklonu by však byla příliš mírná. Odvolací soud akcentoval přitom nejen existenci záznamů v kartě řidiče (dle odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu 7), z níž vyvodil "určité sklony" stěžovatele k porušování pravidel silničního provozu, ale i výši alkoholemie stěžovatele. Z toho jistě nelze dovodit, jak tvrdí stěžovatel, že by odvolací soud byl vůči stěžovateli zaujatý či že by zjevně přeceňoval význam záznamů v jeho kartě řidiče.
20. Stěžovatel se rovněž mýlí, má-li za to, že uplatnění odklonu v konkrétní trestní věci vyplývá z ústavního pořádku či mezinárodních závazků České republiky. Žádné ústavně zaručené základní lidské právo ani mezinárodní lidskoprávní závazek na vyřízení trestní věci tzv. odklonem v České republice neexistuje.
21. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že podmíněné zastavení trestního stíhání dle §307 a násl. trestního řádu jistě není omezeno toliko na případy, v nichž byla trestným činem způsobena škoda či nemajetková újma nebo v nichž se pachatel na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil. Tato dílčí nepřesnost v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (který nota bene ani neuvedl, že by bylo podmíněné zastavení trestního stíhání rezervováno právě pro takové případy, ale že argumenty podporující alternativní způsoby řízení jsou "zejména" řešení konfliktu mezi obviněným, poškozeným a státem) však není způsobilá porušit kterékoliv stěžovatelovo ústavně zaručené základní lidské právo či svobodu. Jak vyplývá i ze samotné argumentace stěžovatele, tento závěr odvolacího soudu navíc nebyl jediný, který z jeho pohledu vylučoval aplikaci tzv. odklonu. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže ani konkludovat, že by odvolací soud pochybil proto, že by uplatnění podmíněného zastavení trestního stíhání ani nezvažoval proto, že by měl nesprávně za to, že toto je v dané věci vyloučeno absencí poškozeného.
22. Konečně ani s úvahami stěžovatele o diskriminaci obviněných či přímo "loterii" vyplývající ze skutečnosti, že uplatnění odklonu je závislé na úvaze příslušného orgánu činného v trestním řízení učiněné v rámci jeho diskrečního oprávnění, se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Jak totiž bylo uvedeno výše, na vyřízení konkrétní trestní věci odklonem není právní nárok. Závisí tedy, kromě splnění dalších zákonných podmínek, i na tom, zda konkrétní orgán činný v trestním řízení nabude vnitřního přesvědčení o tom, že takové vyřízení v dané věci postačuje. I při hodnocení skutečností relevantních z hlediska použití odklonu se totiž uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů. Tento stav jistě vytváří určitý prostor pro rozdílný postup různých orgánů činných v trestním řízení, tento však nepřekračuje hranice nutného, vyplývající právě z jeho nenárokové povahy.
23. Ostatně nelze opomenout, že tato skutečnost nemusí být z povahy věci vždy jen v neprospěch obviněného. Jelikož k podmíněnému zastavení trestního stíhání je oprávněn státní zástupce v přípravném řízení, soud v hlavním líčení i soud v řízení o odvolání, má každý obviněný, který se domnívá, že v jeho případě jsou zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání splněny, příležitost přesvědčit o vhodnosti a důvodnosti tohoto postupu až tři různé, na sobě nezávislé subjekty, přičemž mu postačuje, aby se s tímto závěrem ztotožnil byť jeden z nich. Pokud ani jeden z těchto tří subjektů nemá za to, že by podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání byly splněny, nemůže to a priori znamenat, že by byl obviněný vystaven ústavně reprobované svévoli, jak tvrdí stěžovatel. Žádný další konkrétní projev svévole však stěžovatel ve své věci netvrdí ani neprokazuje.
VI. Závěr
24. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal v mezích stěžovatelových námitek nic, co by tato rozhodnutí či postup předcházející zatěžovalo vadou neústavnosti. Žádnou takovou flagrantní vadu, která by svědčila o přepjatém formalismu Ústavního soudu, pokud by přes ni ústavní stížnost odmítl jen proto, že ji stěžovatel výslovně nenamítl, neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu