ECLI:CZ:US:2019:3.US.3719.19.1
sp. zn. III. ÚS 3719/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KUSAG, s. r. o., sídlem Seifertova 1815/43, Jihlava, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 3 To 172/2019-930 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. září 2019 č. j. 40 T 5/2018-915, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a T. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv na ochranu vlastnictví, na spravedlivý proces a na rovné postavení účastníků soudního řízení podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), návrhu na přiznání nákladů právního zastoupení zmocněncem ze dne 27. 8. 2019 a stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v trestním řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 40 T 5/2018 v procesním postavení poškozené uplatnila prostřednictvím svého zmocněnce náhradu nákladů právního zastoupení zmocněncem ve výši 194 730,61 Kč. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením přiznal stěžovatelce náklady vzniklé zvolením zmocněnce ve výši 40 189,39 Kč.
3. Proti nepřiznání nákladů vzniklých zvolením zmocněnce v celé uplatňované výši se stěžovatelka bránila u vrchního soudu stížností podanou prostřednictvím svého zmocněnce, ta však byla ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. K porušení stěžovatelkou namítaných práv mělo podle jejích tvrzení dojít ústavní stížností napadenými rozhodnutími v důsledku nesprávného určení odměny zmocněnce za jeden úkon právní služby, když místo uplatněné odměny v částce 22 460 Kč byla soudem přiznána částka 5 000 Kč za úkon. Stěžovatelka postup soudů při rozhodování o výši nároku na náhradu odměny zmocněnce považuje za projev libovůle v soudním rozhodování a brojí proti použití §12a odst. 2 advokátního tarifu per analogiam, v důsledku něhož byla výše odměny omezena částkou 5 000 Kč, čímž mělo dojít k porušení jejích základních práv. Zdůrazňuje, že uvedené krácení odměny zmocněnce je možné pouze v situaci, kdy zmocněnec byl ustanoven soudem, a nikoli při zastupování na základě plné moci.
5. Ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu o náhradě nákladů zmocněnce představuje podle stěžovatelky naplnění ústavněprávní záruky ochrany majetku, resp. legitimního očekávání jeho ochrany či náhrady. Podle stěžovatelky nepřísluší soudu podle §154 odst. 1 trestního řádu posuzovat, zda přibrání zmocněnce vyžadovala složitost řízení nebo uplatnění nároku poškozeného, a byla-li náhrada škody v trestním řízení aspoň částečně přiznána, má poškozený nárok na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce vždy. V této souvislosti vytýká nezohlednění usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4913/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), na něž stěžovatelka v řízení před obecnými soudy poukazovala.
6. Stěžovatelka se neztotožňuje s argumentací obecných soudů o nepřiměřenosti výše odměny stanovené podle §10 odst. 5 advokátního tarifu jako důvodu pro zkrácení přiznané náhrady a upozorňuje na nespravedlivost spjatou se vznikem rozdílu ve skutečně vynaložených nákladech na přibrání zmocněnce a výší náhrady, ke které je povinen odsouzený.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudů při rozhodování o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů poškozeného vzniklých zvolením zmocněnce, když odměna vypočtená podle §10 odst. 5 advokátního tarifu byla rozhodujícími soudy zkrácena za použití §12a advokátního tarifu per analogiam.
11. Ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavně chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadené rozhodnutí je souladné se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž byla rozhodnutí obecných soudů v podobné věci aprobována. Problematika uplatňování analogie k §12a odst. 2 advokátního tarifu, umožňujícího krácení odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení ustanoveného soudem i v situaci, kdy zmocněnec poskytoval právní služby na základě udělené plné moci, byla již v minulosti předmětem rozhodování Ústavního soudu. Ústavní soud takovéto použití analogie aproboval jako přípustné a v nyní posuzované věci neshledal důvod se od této rozhodovací praxe odchýlit. Argumentace souladnosti takového postupu při rozhodování obecných soudů o odměně zmocněnce je obsažena ve vícero rozhodnutích Ústavního soudu, a proto na ně v podrobnostech Ústavní soud odkazuje - např. usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17 a ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1404/18.
12. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v §154 trestního řádu, podle něhož platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, a to včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že povinnost náhrady se vztahuje toliko na náklady účelně vynaložené, tj. nemusí jít o všechny náklady, které poškozenému vznikly. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat účelnost nákladů vynaložených stěžovatelkou v trestním řízení a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů v uvedeném směru.
13. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného prvostupňového rozhodnutí je ve věci stěžovatelky patrné, že krajský soud v rámci uvážení poskytnutého mu zákonnou dikcí §154 trestního řádu se účelností nákladů vynaložených stěžovatelkou jako poškozenou v trestním řízení v souvislosti se zvolením zmocněnce zabýval a své závěry o neúčelnosti části uplatněných nákladů dostatečně zdůvodnil s poukazem na konkrétní okolnosti případu.
14. K tvrzením stěžovatelky, že soudu rozhodujícímu o náhradě nákladů poškozeného podle §154 trestního řádu "nepřísluší posuzovat, zda složitost řízení nebo uplatnění nároku poškozeného přibrání zmocněnce vyžadovala", Ústavní soud neshledal, že by obecnými soudy bylo zpochybňováno právo poškozeného zmocněnce si zvolit, a ani to, jestli mu má nebo nemá býti náhrada nákladů zmocněnce přiznána, nýbrž toliko to, v jaké výši má být přiznána, tj. v jaké výši považovaly vynaložené náklady za účelné.
15. K námitce nezohlednění usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4913/12 Ústavní soud uvádí, že jeho závěry na věc stěžovatelky nedopadají. V jejím případě soudy nepřistoupily k analogickému použití §151 trestního řádu pro výpočet náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, kterému Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí nepřisvědčuje. Ve věci stěžovatelky nebyl zpochybněn samotný mechanismus výpočtu odměny zmocněnce, ale souladnost vypočtené odměny s požadavkem účelnosti po zohlednění konkrétních okolností případu.
16. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval (mimo jiné) i otázkou přípustnosti použití §12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce. Dovodil přitom, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho použití v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty podle §10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možné. Je totiž třeba vzít v úvahu, že povinnost uhradit takové nepřiměřeně vysoké náklady odporuje požadavku účelnosti (§154 odst. 1 trestního řádu) a tím, komu je uložena, je osoba odsouzeného pachatele trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě neproporcionálně umocněn (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3103/17).
17. Ústavní stížností napadená usnesení soudů jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu a žádná z námitek uplatněných stěžovatelkou nesvědčí pro to, že by byť potenciálně mohla představovat porušení některého z jejích ústavně zaručených základních práv či svobod.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu