ECLI:CZ:US:2019:3.US.3776.19.1
sp. zn. III. ÚS 3776/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jaroslavy Šustrové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. 21 Cdo 2384/2019-546, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2018 č. j. 91 Co 187/2018-402 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února 2018 č. j. 26 C 160/2016-300, a s ní spojeným návrhem na zrušení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Marcely Marešové, Ph.D., MBA, insolvenční správkyně, sídlem Vodičkova 700/32, Praha 1 - Nové Město, obchodní korporace NAXOS, a. s., sídlem Holečkova 103/31, Praha 5 - Smíchov, a Jany Slípkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní lidská práva a svobody zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 odst. 3 písm. a) a b), čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách").
2. Z ústavní stížnosti a z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby soud určil, že veřejná dobrovolná dražba konkrétních nemovitých věcí provedená dne 25. 2. 2016 je neplatná. Obvodní soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2018 č. j. 26 C 160/2016-300 žalobu zamítl pro nedostatek stěžovatelčiny aktivní věcné legitimace, neboť v dané věci stěžovatelka nebyla osobou vymezenou v §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatelka byla vlastnicí dražených věcí, vůči ní je vedeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn její úpadek a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením, a to konkrétně zpeněžením majetkové podstaty stěžovatelky. Ke zpeněžení majetkové podstaty došlo ve veřejné dražbě dne 25. 2. 2016, která byla k návrhu první vedlejší účastnice pořádána druhou vedlejší účastnicí a nemovitosti vydražila třetí vedlejší účastnice. V závěru odůvodnění obvodní soud také odkázal na závěry Ústavního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace vlastníka dražených věcí formulované v nálezu (pozn. správně má být "usnesení") ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1283/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
3. Na základě stěžovatelčina odvolání přezkoumal správnost rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který odvolání shledal nedůvodným, a proto rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. 91 Co 187/2018-402 napadený rozsudek potvrdil. Městský soud se ztotožnil s právními závěry obvodního soudu, zdůraznil, že výčet osob uvedený v §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách je taxativní a také se odvolal na rozhodnutí (správně označené jako "usnesení") Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1283/11.
4. Stěžovatelka podala proti oběma rozsudkům dovolání a paralelně též ústavní stížnost. Ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 4340/18 odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
5. Posléze Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2019 č. j. 21 Cdo 2384/2019-546 řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti a dovolání proti rozsudku městského soudu odmítl shledav, že rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (v otázce aktivní věcné legitimace k podání žaloby na neplatnost veřejné dobrovolné dražby), přičemž není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že by k podání žaloby nebyla aktivně legitimována, tvrdí, že soudy vyložily příslušná ustanovení zákona příliš restriktivně, když - volně parafrázováno - jsou podle stěžovatelky součástí justiční a insolvenční mafie. Na doložení svých tvrzení odkazuje na řadu soudních rozhodnutí, zejména Ústavního soudu, cituje texty právních předpisů a svých procesních úkonů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
11. Z předložených rozhodnutí obecných soudů plyne jednoznačný závěr, že tyto soudy vyložily §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách naprosto v souladu s jeho obsahem (viz též odkazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1283/11), neboť dispoziční oprávnění dlužníka (zde stěžovatelky) k jeho majetku jsou během insolvenčního řízení výrazně omezena, což je zcela logické, neboť je zde zájem na co možná největším uspokojení věřitelů. O způsobu zpeněžení majetku stěžovatelky rozhoduje zejména věřitelský výbor a zajištění věřitelé, jejich pokyny je pak insolvenční správce v zásadě vázán. Z toho důvodu se stěžovatelka jako dlužnice v úpadku s povoleným oddlužením, nemůže samostatně domáhat vyslovení případné neplatnosti dražby. Má-li stěžovatelka za to, že byla v rámci insolvenčního řízení jakkoliv poškozena, může se obrátit na insolvenční soud a domáhat se ochrany v rámci jeho dohledové činnosti.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu