ECLI:CZ:US:2019:3.US.3833.19.1
sp. zn. III. ÚS 3833/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jánoše, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem, sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019 č. j. 24 Cdo 1089/2019-82, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2018 č. j. 38 Co 28/2018-59 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. října 2017 č. j. 5 C 78/2017-36, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Zdeňka Jánoše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel jako žalobce uzavřel se svým bratrem jako žalovaným (v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem) darovací smlouvu k nemovitým věcem v napadených rozhodnutích specifikovaných s tím, že mělo jít o "zastřenou koupi" z důvodů daňových a bratr mu měl posléze zaplatit kupní cenu. Když to vedlejší účastník odmítl, zahájil stěžovatel řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí a v němž byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 10. 2017 č. j. 5 C 78/2017-36 zamítnuta jak stěžovatelova žaloba na zrušení darovací smlouvy, tak žaloba, že stěžovatel je rovnodílným spoluvlastníkem předmětných nemovitých věcí. V odůvodnění okresní soud shrnul, že předmětná darovací smlouva je platným právním jednáním.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2018 č. j. 38 Co 28/2018-59 potvrdil meritorní výroky rozsudku okresního soudu, neboť se zcela ztotožnil s jeho závěry. K odůvodnění ještě doplnil, že stěžovateli by nebylo možno vyhovět již s poukazem na §579 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť by na něj bylo nutno hledět jako na osobu, jež způsobila neplatnost právního jednání, tudíž nemá právo namítnout jeho neplatnost či uplatnit pro sebe výhodu.
4. Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019 č. j. 24 Cdo 1089/2019-82 pro nepřípustnost odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podstata stěžovatelovy stížnostní argumentace směřuje zejména k tomu, že mezi účastníky řízení uzavřená darovací smlouva neexistuje (což stěžovatel argumentačně ve svém důsledku odlišuje od absolutní neplatnosti) pro nedostatek vůle zejména na straně stěžovatele. Tím by odpadl nabývací titul - tedy darovací smlouva - stěžovatelova bratra k nemovitým věcem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Aniž by Ústavní soud hodnotil etický rozměr žaloby stěžovatele a jím vyvolaného řízení, napadená rozhodnutí obstojí na základě zjištění, že darovací smlouva splňuje všechny náležitosti a je platná (byla uzavřena dokonce formou notářského zápisu, stěžovatel žádné jiné nedostatky kromě vad své vůle netvrdí); v této souvislosti lze plně odkázat na závěry okresního soudu (viz odůvodnění jeho rozsudku na str. 3 a 4). Brojí-li stěžovatel proti závěru krajského soudu ohledně použití §579 odst. 1 občanského zákoníku, bylo by možné mu dát za pravdu, protože v něm obsažené pravidlo nelze použít u zdánlivého právního jednání, avšak jde o argumentaci mimoběžnou, protože obecné soudy se sjednotily na závěru o existenci platné darovací smlouvy.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu