ECLI:CZ:US:2019:3.US.3876.18.1
sp. zn. III. ÚS 3876/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou, sídlem Kvítková 124/11, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. října 2018 sp. zn. 6 To 243/2018 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Zlín, ze dne 31. srpna 2018 č. j. KRPZ-10907-124/TČ-2018-150081-OKA, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Zlín, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Zlín (dále jen "policejní orgán") ze dne 16. 5. 2018 č. j. KRPZ-10907-72/TČ-2018-150081-OKA, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), ze dne 14. 6. 2018 sp. zn. 6 To 132/2018, bylo ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stadiu pokusu, rozhodnuto podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o zajištění věci, a to v rozhodnutí blíže specifikovaného pozemku, nacházejícího se ve společném jmění stěžovatele a M. F.
3. Dne 23. 8. 2018 stěžovatel požádal policejní orgán o zrušení zajištění věci podle §79f tr. řádu. Dozorující státní zástupce udělil policejnímu orgánu dne 30. 8. 2018 pod č. j. 3 KZN 1012/2018-91 dle §79f odst. 3 tr. řádu předchozí souhlas k vydání rozhodnutí o této žádosti.
4. Policejní orgán žádost stěžovatele napadeným usnesením podle §79f odst. 2 tr. řádu zamítl, neboť shledal, že důvody pro zajištění věci trvají.
5. Stížnost stěžovatele krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyložil a aplikoval §79a odst. 1 a §79f tr. řádu, přičemž měl použít §12 odst. 2 tr. zákona a z něj vyplývající zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio. Polemizuje se závěry, že podmínky pro použití §79a odst. 1 tr. řádu byly splněny a dosud trvají, a že zajištěnou nemovitost lze považovat za nástroj trestné činnosti. Napadená rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná, což odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry krajského soudu a policejního orgánu dle jeho názoru představují exces k doposud zjištěným skutečnostem, týkajícím se prokázání podezření ze spáchání trestné činnosti. Má za to, že předmět celého sporu mezi ním a M. F. má těžiště toliko v civilním hmotném právu, a proto by měl být řešen výhradně v civilním soudním řízení. S poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu proto tvrdí, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Tvrdí, že od vydání rozhodnutí o zajištění věci nebyl kromě odborného vyjádření týkajícího se půjčky od otce na podporu závěru o zesilování podezření zajištěn žádný další důkaz. Namítá též, že policejní orgán neúměrně prodlužuje současné stadium trestního řízení, přičemž dle jeho názoru policejní orgán neučinil veškeré potřebné úkony k prověření fiktivnosti půjčky uzavřené mezi stěžovatelem a R. P. Vzhledem k fázi prověřování, kdy mu nebylo sděleno obvinění, tak představuje zajištění věci nepřípustný zásah do jeho ústavních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. V dané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že zajištění věci podle §79a tr. řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
9. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovateli jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08 nebo ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3779/12, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 1457/13 (N 31/72 SbNU 365) nebo nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
11. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) či nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)].
12. Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor.
13. Spatřuje-li stěžovatel porušení svých ústavních práv v samotném rozhodnutí o zajištění věci, pro něž dle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky, když tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustil, a že věc měla být řešena občanskoprávní cestou, stejné námitky vznesl v ústavní stížnosti proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o zajištění předmětného pozemku, a proti potvrzujícímu usnesení krajského soudu. Uvedenou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2881/18 odmítl jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, že výhrady o nesplnění podmínek pro zajištění věci podle §79a tr. řádu nejsou důvodné, neboť policejní orgán dostatečně podrobně vyložil souvislosti, z nichž vyplývá důvodné podezření, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve stadiu pokusu, kterého se měl dopustit tím, že v průběhu rozvodového řízení uskutečnil bez vědomí manželky výběry z bankovního účtu v celkové výši 18 384 784 Kč, přičemž tyto finanční prostředky spadají do nevypořádaného společného jmění manželů, a tyto výběry zdůvodnil tím, že vybrané prostředky použil na úhradu závazku z půjčky od svého otce ve výši 9 000 000 Kč, na nespecifikovanou platbu "konkurzní mafii" a k úhradě další půjčky od sestřenice R. P. Úvahy a závěry orgánů činných v trestním řízení označil Ústavní soud za prosté excesu, racionální a obhajitelné, včetně dostatečně silného důvodu ukazujícího na to, že exekučním prodejem nemovitosti může fakticky dojít k dokonání trestného činu v podobě "vyvedení" finančních prostředků z nevypořádaného společného jmění manželů. Obsahově totožné námitky stěžovatele směřující proti zákonnému podkladu pro zajištění věci, včetně tvrzení o porušení zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio, proto obstát nemohou.
14. V nyní posuzované věci se Ústavní soud soustředil na ověření splnění podmínek pro další trvání uvedeného zajišťovacího institutu. Dospěl přitom k závěru, že zajištění předmětného pozemku je stále důvodné a přiměřené i z časového hlediska. V okolnostech tohoto konkrétního případu se věc stěžovatele zřetelně odlišuje od případů, v nichž Ústavní soud z důvodu neúměrné délky trvání zajištění (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu [srov. např. nálezy ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)].
15. Z odůvodnění usnesení policejního orgánu, s nímž se krajský soud ztotožnil, jsou dostatečně zřejmé důvody, pro něž orgány činné v trestním řízení považovaly za potřebné další trvání zajištění předmětného pozemku. Policejní orgán popsal kroky, které doposud učinil k prověření podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že provedl další šetření ohledně tvrzeného dluhu stěžovatele vůči svému otci i R. P., pokusil se zajistit originál směnky vlastní, o kterou stěžovatel opírá půjčku poskytnutou R. P., k případnému znaleckému zkoumání se mu ji však zatím zajistit nepodařilo, byť k tomu byla jmenovaná vyzvána, přičemž informace o tom, že se nachází v exekučním spise, se ukázala nepravdivou. V rámci prověřování pak policejní orgán nechal vypracovat odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, a to ke smlouvě o půjčce uzavřené s otcem stěžovatele, přičemž ze závěrů odborného vyjádření shledal vysoce pravděpodobným, že smlouva o půjčce z roku 2005 je antidatována a byla podepsána současně s potvrzením o úhradě dluhu až v roce 2014. Shledal-li krajský soud, že tato zjištění důvodně prohlubují podezření ze spáchání prověřované trestné činnosti, z ústavněprávního hlediska je jeho závěr akceptovatelný. Rozhodně tak nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že by policejní orgán nedůvodně prodlužoval současné stadium trestního řízení a nečinil potřebné kroky k objasnění trestné činnosti.
16. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, neboť závěry v nich vyslovené z ústavního hlediska obstojí. Z preventivního a zatímního charakteru zajišťovacích institutů vyplývá, že na "zjištěné skutečnosti", které dle zákona odůvodňují jejich použití, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Pro naplnění zákonných podmínek použití zajišťovacích opatření postačí, budou-li skutková zjištění založena na vyšším stupni pravděpodobnosti [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Taková skutková zjištění z odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývají.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu