ECLI:CZ:US:2019:3.US.3990.16.1
sp. zn. III. ÚS 3990/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. října 2016 č. j. 12 Co 265/2016-280 a II. výroku rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2015 č. j. 11 C 435/2013-139, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Mgr. Romana Dvorského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rubrikovaným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli celou žalovanou částku 26 681 Kč s příslušenstvím (výrok I), současně však rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V dané věci souzená částka představovala bezdůvodné obohacení vedlejšího účastníka, jemuž nejprve byla v jiném soudním řízení pravomocně přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 26 681 Kč, kterou stěžovatel vedlejšímu účastníkovi zaplatil, ale posléze byl předmětný nákladový výrok rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušen. Okresní soud odůvodnil výrok o nákladech řízení tím, že stěžovatel před podáním žaloby řádně nevyzval vedlejšího účastníka k plnění.
3. K odvolání stěžovatele proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu a k odvolání vedlejšího účastníka proti výroku ve věci samé rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel disponuje ve svém právním odboru odbornými pracovníky, a proto jeho náklady na zastoupení advokátem není možno považovat za účelně vynaložené.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud mechanicky zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž zdůrazňuje, že mu jako ve věci úspěšnému účastníkovi řízení krajský soud - podle jeho názoru zcela svévolně - odmítl prostřednictvím nákladového výroku nahradit jakékoliv náklady řízení, tedy i soudní poplatek a prokazatelně vynaložené náklady. V této souvislosti přitom stěžovatel připomíná, že na základě §17 odst. 7 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), byl povinen předmětnou žalobu podat. Nadto uvádí, že vedlejšího účastníka před podáním žaloby opakovaně vyzýval ke splnění jeho povinnosti, proto nebyl důvod mu náhradu nákladů řízení nepřiznat (že by bylo namístě použít §150 občanského soudního řádu, přitom z napadených rozhodnutí nevyplývá). Podle mínění stěžovatele přitom neobstojí tvrzení krajského soudu, že v dané věci nejde o specializovanou problematiku; o její složitosti totiž podle stěžovatele svědčí nejednoznačnost právní úpravy, ze které není zjevné, který subjekt je aktivně věcně legitimován k podání předmětné žaloby, i celková délka daného soudního řízení. V závěru stěžovatel zdůrazňuje, že soudní spor zbytečně vyvolal vedlejší účastník, jenž se podle mínění stěžovatele řídil přesvědčením shrnutým Jaroslavem Haškem do věty: "To se nám to soudí, když nás to nic nestojí.".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
7. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění o porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
8. Jinými slovy, náhrada nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávního rozměru pouze ve výjimečných případech, především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem libovůle nebo kdy je nákladový výrok soudu zcela nedostatečně odůvodněn. To ale není případ posuzované věci.
9. Současně je třeba zdůraznit, že nemá-li Ústavní soud v posuzované věci plnit funkci řádné opravné instance vůči krajskému soudu, navíc za situace, kdy je v daném kontextu ex lege vyloučen mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání [§238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění], a nemá-li se tak stavět do postavení, jež mu Ústavou nebylo svěřeno, nemůže bez dalšího přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
10. V posuzované věci nelze nadto přehlížet skutečnost, že stěžovatel otevřel taktéž právní otázku, ke které se - k jiné stěžovatelově ústavní stížnosti - již vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1707/15 (dostupném na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz), ve kterém zdůraznil, že stěžovatel je vyšším územním samosprávným celkem, u něhož lze (obdobně jako v případě statutárních měst a jejich městských částí) předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Existence specializovaných orgánů a odborného aparátu k plnění úkolů veřejnoprávní korporace nebo k výkonu pravomocí orgánů veřejné moci je přitom považována za notorietu ve smyslu §121 občanského soudního řádu.
11. Nebude-li proto veřejnoprávní korporací, resp. orgánem veřejné moci v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [viz nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365)]. Ústavní soud však zároveň ve svých rozhodnutích, týkajících se zastupování orgánů veřejné správy advokátem, upozorňoval, že při uplatnění uvedeného právního názoru je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí výkonu působnosti orgánu veřejné správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou nebo dosud neřešenou, vyžadující speciální odborné či jazykové znalosti apod. V takových případech by bylo možno shledat zastoupení orgánu veřejné moci advokátem - při řádném odůvodnění účelnosti vynaložených nákladů - za adekvátní [srov. nálezy ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691), ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 (N 104/57 SbNU 35) nebo ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)]. Ústavní soud však v posuzované věci oproti přesvědčení stěžovatele důvod takové výjimky neshledal.
12. I v posuzované věci se proto Ústavní soud domnívá, že platí již v odkazovaném usnesení uvedené konstatování, dle kterého "nelze než aprobovat závěry krajského soudu v napadeném rozhodnutí, že náklady vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení advokátem ve sporu, jenž typově zcela zapadal do působnosti specializované organizační části stěžovatele a nadto bezpochyby nevykazoval zvýšenou míru obtížnosti, nebyly vynaloženy účelně. Se zastoupením stěžovatele si tak bez pochyby mohl stejně dobře poradit některý z pracovníků stěžovatele na pozici ´právník´, tj. s vysokoškolským právnickým vzděláním, v rámci náplně své pracovní činnosti."
13. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že hypoteticky by snad bylo možno přisvědčit stěžovateli potud, že bylo namístě vrátit mu zaplacený soudní poplatek ve výši 1 330 Kč. Jelikož je však zjevné, že i kdyby v tomto rozsahu obecné soudy vskutku pochybily, nemohlo být do stěžovatelových práv zasaženo natolik intenzivně, aby byla dosažena ústavněprávní rovina věci [o ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy tu nejde] a aby tak byl Ústavní soud povolán k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
14. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny, resp. že se mu porušení v nich zakotvených základních práv nepodařilo prokázat; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu