ECLI:CZ:US:2019:3.US.413.18.1
sp. zn. III. ÚS 413/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 30 Cdo 2544/2017-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2016 č. j. 15 Co 35/2016-85, a o návrhu s ní spojeném na zrušení čl. V bodu 6. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 18 a čl. 35 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil čl. V bod 6. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.").
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení byl nárok stěžovatele jako žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši částky 6 521,73 EUR za období od 25. 6. 2007 do 2. 1. 2014 a dále částky ve výši 2,741 EUR denně za období od 3. 1. 2014 do 22. 9. 2015, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 170/2007.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2015 č. j. 23 C 6/2014-49 konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 170/2007 bylo porušeno právo stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 6 521,73 EUR za období od 25. 6. 2007 do 2. 1. 2014 a částky ve výši 2,741 EUR denně za období od 3. 1. 2014 do 22. 9. 2015 (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III.). Obvodní soud při svém rozhodování přihlédl k celkové délce řízení, která činila do pravomocného skončení řízení 5 let a 7 měsíců, dále k tomu, že v současné době ve věci probíhá dovolací řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost, dále přihlédl k tomu, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") též rozhodoval o odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku a ustanovení právního zástupce. Řízení vykazovalo s ohledem na skutkovou stránku věci (o vydání sbírky básní stěžovatele in eventum náhrada újmy ve výši 50 000 Kč) a s tím souvisejícího dokazování vyšší míru složitosti skutkové i procesní. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel se na délce řízení částečně podílel. Pokud jde o postup soudů ve věci, obvodní soud konstatoval, že v řízení došlo k nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 způsobené vyžadováním si spisů od orgánů činných v trestním řízení v době od 8. 9. 2009 do 7. 6. 2010, kdy bylo ve věci nařízeno jednání na den 28. 7. 2010, a dále k nečinnosti soudů způsobené opakovaným zapůjčením spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 od podání vyjádření k dovolání dne 15. 11. 2013 do 2. 4. 2014, kdy byla přeposlána žaloba pro zmatečnost protistraně a z téhož důvodu i od vrácení spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 6 v období od 17. 4. 2014 do 1. 8. 2014, kdy byl naposledy urgován Okresní soud v Šumperku o zapůjčení trestního spisu. I když z objektivních důvodů věc dosud nebyla předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o podaném dovolání stěžovatele došlém obvodnímu soudu dne 21. 10. 2013. Ve zbytku byl postup Obvodního soudu pro Prahu 6 i městského soudu plynulý. Obvodní soud dovodil, že význam řízení pro stěžovatele byl standardní. Obvodní soud vzal v úvahu všechna výše uvedená kritéria a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť celková délka řízení nebyla s ohledem na shora uvedené závěry přiměřená. I když zde byla jistá skutková i procesní složitost, řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a stěžovatel sám měl částečný podíl na délce řízení a byť byl význam řízení pro stěžovatele shledán standardním, délka řízení činila do pravomocného skončení věci 6 let a 7 měsíců, přičemž o podaných mimořádných prostředcích stěžovatele nebylo dosud rozhodnuto, což složitosti a skutkové a právní náročnosti věci neodpovídá. Obvodní soud konstatoval, že se na délce řízení soudy podílely, neboť dovolání stěžovatele nebylo cca dva roky předloženo k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, i když z objektivních důvodů, tj. vyžadování si přílohových spisů. Tato nečinnost však zapříčinila, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení, neboť řízení jako celek neodpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat a v důsledku toho došlo ke vzniku nemajetkové újmy stěžovatele. Obvodní soud dovodil, že s ohledem na veškeré argumenty v rozsudku uvedené, na standardní význam řízení pro stěžovatele, absenci negativního emočního dopadu délky řízení na stěžovatele a "povahu" tvrzené újmy mu vzniklé, obvodní soud dospěl k závěru, že v daném případě nelze než shledat intenzitu nemajetkové újmy pro stěžovatele jako nevýznamnou, malou až nepatrnou. Výše konstatovaný nesprávný úřední postup v řízení nemohl u stěžovatele navodit takový stav nejistoty, k jejíž kompenzaci by nepostačovalo konstatování porušení práva, které považoval za adekvátní utrpěné újmě.
5. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 15 Co 35/2016-85 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a dodal, že stejně jako obvodní soud vycházel ze stavu posuzovaného řízení ke dni svého rozhodování [§154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], kdy dosud nebylo skončeno dovolací řízení a posuzované řízení tak trvá již 8 let a 10 měsíců. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 170/2007 v přiměřené lhůtě zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádné konkrétní právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích při jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.), a to spolu s předpoklady jejich přípustnosti (§237 a §241 odst. 2 a 3 o. s. ř.). K dalším námitkám stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že za situace, kdy stěžovateli bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je zřejmé, že napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že stěžovatel neprokázal vznik nemajetkové újmy. Napadeným rozhodnutím není nijak zpochybněno ani stěžovatelem poukazované pravidlo, že v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se zásadně poskytuje zadostiučinění v penězích. Městský soud s odkazem na odůvodnění rozsudku obvodního soudu totiž uvedl, které konkrétní okolnosti jej ve svém souhrnu vedly k závěru o přiměřené formě zadostiučinění konstatováním porušení práva. Použití jednotlivých kritérií podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. přitom není stěžovatelem zpochybněno (tedy vymezením konkrétní právní otázky spolu s předpoklady přípustnosti) a ani Nejvyššímu soudu se nejeví jako nepřiměřené. Konečně ani posouzení účelu zadostiučinění, který má mít podle stěžovatele ve vztahu ke státu preventivní a sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Nejvyšší soud dále uvedl, že dovolání napadající rozsudek městského soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání rovněž v uvedeném rozsahu pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím jeho dovolání Nejvyšším soudem z důvodu jeho nepřípustnosti, protože "není v pravomoci Nejvyššího soudu vedlejší účastnici stanovit formu nebo výši přiměřeného zadostiučinění". To je podle vyjádření Nejvyššího soudu úkolem soudu prvního stupně a přezkum těchto úvah úkolem soudu odvolacího. Stěžovatel nicméně upozorňuje, že ani jeden z těchto soudů při svém rozhodování nereflektoval relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ELSP"). Stěžovatel se dále domnívá, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jeho Úmluvou zaručených práv, a to práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. Stěžovatel upozorňuje, že v rozhodnutí senátu páté sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02 ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti České republice je v odst. 48 uvedeno: "Pokud vnitrostátní právní řád upravuje možnost podat žalobu na stát, musí být taková žaloba účinným, vhodným a dostupným prostředkem k uložení sankce za nepřiměřenou délku soudního řízení." S ohledem na uvedené rozhodnutí stěžovatel dovozuje, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo podle čl. 13 Úmluvy.
8. Stěžovatel dále poukazuje na to, že článkem V bodem 6. zákona č. 296/2017 Sb., byl zrušen §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, čímž došlo ke zrušení osvobození od soudního poplatku, a tím byl porušen čl. 35 odst. 1 Úmluvy, neboť došlo ke znemožnění dostupnosti účinného právního prostředku nápravy. Stěžovatel poukazuje na to, že ELSP v rozsudku velkého senátu ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, vedené pod č. 64890/01, v odst. 37 uvádí, že "Pravidlo zakotvené v článku 35 odst. 1 je založeno na předpokladu obsaženém v článku 13 (s nímž má úzký vztah), že vnitrostátní právní řád nabízí účinný právní prostředek nápravy tvrzeného porušení". Stěžovatel považuje zrušení osvobození od soudního poplatku za projev znemožnění dostupnosti účinného právního prostředku nápravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
13. Po posouzení předmětné věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy vzaly v úvahu všechny ve věci významné skutečnosti a závěr obecných soudů, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 170/2007 v přiměřené lhůtě, které soudy považovaly za adekvátní utrpěné újmě, shledal Ústavní soud ústavně souladným.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Z přiloženého dovolání stěžovatele Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v něm namítal, že městský soud ve svém rozsudku nesprávně posoudil právní otázku zásadního významu týkající se výkladu §13 odst. 2 se spojení s kritérii stanovenými v §31a zákona č. 82/1998 Sb., a to ohledně posouzení přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy na straně stěžovatele způsobené nepřiměřenou délkou řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 vedeném pod sp. zn. 21 C 170/2007. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Rovněž závěr Nejvyššího soudu, že dovolání napadající rozsudek městského soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat, považuje Ústavní soud rovněž za ústavně souladný.
15. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
17. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení čl. V bodu 6. zákona č. 296/2017 Sb. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání spolu s ní podaného návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [viz shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351), ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2162/13 či ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 4008/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho použití bylo v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Nadto v předmětné věci nebylo uvedené ustanovení v napadených rozhodnutích použito.
18. Návrh na zrušení čl. V bodu 6. zákona č. 296/2017 Sb. Ústavní soud proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu