infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.07.2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:3.US.4163.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:3.US.4163.18.1
sp. zn. III. ÚS 4163/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018 č. j. 28 Cdo 133/2018-552 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2017 č. j. 11 Co 129/2017-505, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a 4 Ústavy, i její práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 12. 2016 č. j. 38 C 143/2015-458 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s ve výroku uvedenou dohodou o vydání jiných než zemědělských nemovitostí a věcí, neboť dospěl k závěru, že k možné majetkové křivdě ve sféře stěžovatelky nedošlo v rozhodném období od 25. 2. 1945 do 1. 1. 1990 ani způsobem uvedeným v §5 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Soud vzal za prokázané, že v době okupace Československé republiky byl předmětný majetek Řádu německých rytířů zabrán ve prospěch Německé říše a byl ve vlastnictví osob podle německého práva. V období po druhé světové válce dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."), který všechny majetkové převody v době okupace prohlásil za neplatné, nedošlo k obnovení vlastnického práva Řádu německých rytířů, naopak na něj byla tímto dekretem uvalena nucená správa. Ačkoliv se stěžovatelka domáhala bezprostředně po druhé světové válce v červenci 1945 vrácení svého majetku, československý stát její žádosti nevyhověl a majetek jí dobrovolně nevrátil, ačkoliv tak učinit mohl, a posléze jej konfiskoval výměrem Okresního národního výboru v Bruntále podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."). Tímto jednáním tedy nemohlo dle okresního soudu dojít k majetkové křivdě stěžovatelky v rozhodném období od 25. 2. 1945 do 1. 1. 1990, neboť v té době již prokazatelně vlastníkem předmětné nemovitosti nebyla, nadto vyhovění jejímu požadavku na vydání konkretizovaných věcí brání výluka podle §8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 22. 8. 2017 č. j. 11 Co 129/2017-505 ve věci samé potvrdil, když se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry okresního soudu. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 133/2018-552 zamítl. Dovolání stěžovatelky měl Nejvyšší soud za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť otázka výkladu §5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, respektive co lze rozumět křivdou podle citovaného ustanovení, nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Nejvyšší soud konstatoval, že byť se rozhodnutí soudů obou stupňů rozsáhle věnují otázce konfiskace sporného majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., odkazujíce současně na výlukový důvod v §8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nevyhovují nároku stěžovatelky primárně z důvodu nesplnění základních předpokladů vyžadovaných tímto zákonem, když k tvrzené křivdě nedošlo v rozhodném období ani žádným ze způsobů vyjmenovaných v §5 tohoto zákona. Argumentuje-li stěžovatelka, že jí byla způsobena křivda nikoliv konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb., nýbrž tím, že jí nebyl navrácen majetek, ačkoli měla v poválečném období nárok na jeho restituci podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), a odkazuje v tomto směru především na závěry judikatury k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), Nejvyšší soud považuje prostý přenos závěrů judikatury do věcí řešených v režimu jiného restitučního předpisu, v němž není obdobné pravidlo obsaženo, za problematický, poněvadž by v jeho důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit [k tomu Nejvyšší soud odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97 ze dne 29. 9. 1999 dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Vymezení rozhodného období, jakož i stanovení rozsahu a způsobu aplikace restitučního předpisu, je přitom politickým rozhodnutím zákonodárce. Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud již v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (jenž stejně jako zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává), několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly "automaticky" zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., neboť náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně. Stejně tak i stěžovatelkou prosazované použití §5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi předpokládá zahájení správního či soudního řízení. Není proto možné přisvědčit stěžovatelce spatřující křivdu ve smyslu posledně jmenovaného ustanovení v rezignaci státu na pozitivní reakci na její oficiální či neformální přípisy adresované státním institucím, nevedly-li k zahájení řízení, když na majetkovou křivdu ve smyslu §5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších předpisů, jež by stát řádně neukončil. Navíc ve věci stěžovatelky stát nezůstal nečinný, nýbrž ještě před rozhodným datem, jehož rozšiřování nad rámec stanovený právním předpisem by se zjevně příčilo úmyslu zákonodárce zmírnit křivdy nastanuvší na církevním majetku až po zmiňovaném datu (§1 zákona zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), aktivně projevil záměr si sporný majetek ponechat. Bylo-li tudíž vlastnické právo stěžovatelky nějakým nedemokratickým způsobem dotčeno, stalo se tak evidentně v době před 25. 2. 1948 (což projednávanou věc odlišuje od případů zneužití dekretů presidenta republiky komunistickým režimem v rozhodném období k zabrání majetku jemu nepohodlným osobám). V době po řečeném datu stěžovatelce již, dle prokázaných faktů, vlastnické právo svědčit nemohlo. Domáhá-li se stěžovatelka ochrany svých práv prospívajících jí podle zákona č. 128/1946 Sb., jež ovšem včas náležitě neuplatnila, opomíjí, že ani existovala-li by, nezakládají restituční nárok podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jenž chrání vlastnické právo oprávněných osob porušené pouze některým z předvídaných způsobů v rozhodném období. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že nikdy své vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyla, neboť rozpuštění Řádu německých rytířů a konfiskace řádového majetku říšským komisařem pro sudetoněmecké oblasti dne 27. 2. 1939 jsou neplatné jako majetkové převody v době nesvobody, k nimž docházelo v důsledku politické perzekuce [§1 dekretu č. 5/1945 Sb., dále ústavní dekret presidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, či vyhláška ministra spravedlnosti č. 19/1947 Ú.l., kterou se uveřejňuje seznam některých neplatných právních předpisů, jež provedly anebo umožnily zásahy do majetku Československé republiky a osob vydaných národní, rasové nebo politické persekuci (dále jen "vyhláška č. 19/1947")]. Stěžovatelka se proto v červenci roku 1945 domáhala jejich vrácení správní cestou, a to formou žádostí adresovaných Zemskému národnímu výboru v Brně a v Moravské Ostravě, Vysokému předsednictvu vlády, Ministerstvu školství a národní osvěty a prezidentu republiky. Tato zahájená správní řízení nebyla do dnešního dne ukončena. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s názorem soudů, že jí byla způsobena majetková újma před rozhodným obdobím, tj. před 25. 2. 1948. Stěžovatelka se totiž bránila proti vydání konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Bruntále č. j. 9336/2-VIII-6. z roku 1946, jejíž součástí měl být konfiskační výměr, odvoláním ze dne 16. 1. 1947. Pokud tedy bylo prokázáno, že bylo podáno odvolání, tak nemohly obecné soudy dospět k závěru, že existují nepřímé důkazy o existenci pravomocného konfiskačního výměru. V nálezu sp. zn. II. ÚS 405/98 ze dne 20. 10. 1999 (N 146/16 SbNU 87) či v usnesení sp. zn. I. ÚS 1474/09 ze dne 16. 3. 2011 přitom Ústavní soud konstatoval, že teprve pravomocným konfiskačním výměrem byla konfiskace majetku dovršena. Obecné soudy dle stěžovatelky nerespektovaly ani nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), podle kterého pokud došlo k vydání pravomocného konfiskačního rozhodnutí v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, byť bylo vydáno na základě dekretu presidenta republiky, je soud povinen se zabývat zkoumáním, zda toto správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Stěžovatelka připomíná, že Nejvyšší správní soud nálezem (který okresní soud a krajský soud zpochybnily a jehož existenci prokazuje několik nepřímých důkazů) ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, tj. v rozhodném období, rozhodl o tom, že k převzetí majetku Řádu německých rytířů může dojít pouze po pravomocném skončení řízení o podaných odvoláních stěžovatelky proti konfiskačním aktům, navíc Nejvyšší správní soud se stěžovatelkou jednal jako s vlastníkem a vyslovil závěr o její aktivní věcné legitimaci. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a tvrdí, že se obecné soudy dopustily svévole, když se text zákona snaží ve vztahu ke stěžovatelce vykládat mimo jeho rámec a účel a mimo dosud platnou a nezměněnou judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelka upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005 sp. zn. 28 Cdo 367/2004, podle kterého je třeba brát v potaz, že lhůty podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. k uplatnění nároků spadaly až do období nesvobody, a že nelze přičítat k tíži restituentů, že po uplynutí časového odstupu čtyřiceti let se obtížně prokazují rozhodné skutečnosti vztahující se k vlastnictví. Závěrem stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že se záměrně odmítl zabývat všemi jejími dovolacími námitkami a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a zavdává právní nejistotu do budoucna v jiných obdobných soudních řízeních evidovaných právnických osob založených církvemi. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď, v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. 10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatelky nenastal. 11. V řízení před soudy bylo prokázáno, že výnosem ze dne 27. 2. 1939, vydaným na základě nařízení o rozpuštění a začlenění organizací v sudetoneměckých oblastech ze dne 22. 10. 1938, který byl později zrušen vyhláškou č. 19/1947, došlo ohledně dotčeného majetku k zápisu vlastnického práva v pozemkových knihách ve prospěch německých organizací a majetek stěžovatelky v Lázních Karlova Studánka byl dne 16. 5. 1940 vložen pro léčebnou správu Lázní Karlova Studánka, posléze dne 9. 3. 1941 pro obchodní společnost Lázně Karlova Studánka s. r. o., dne 2. 6. 1944 pro Národně socialistickou dělnickou stranu (dále jen "NSDAP") a dne 18. 10. 1944 pro Říšskou lázeňskou správu v Sudetech, oblastní samosprávu. V pozemkových knihách pak další zápis obnovení vlastnického práva stěžovatelky není. Stěžovatelka prostřednictvím velmistra Roberta Schältzky požadovala v červenci roku 1945 vrácení majetku žádostmi adresovanými Zemskému národnímu výboru v Brně a v Moravské Ostravě, Ministerstvu školství a národní osvěty, předsednictvu vlády a prezidentovi republiky, těmto žádostem nebylo žádným způsobem vyhověno, a dne 24. 4. 1946 byla v pozemkové knize poznamenána národní správa podle §15 písm. a) dekretu č. 5/1945 Sb. Citovaný dekret v §1 odst. 1 uvádí, že jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkoprávní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, byla-li uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce, v §2 stanoví, že způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, bude upraven zvláštním dekretem presidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem. Zákonem, který upravoval možnosti uplatnění vlastnického práva na základě tohoto dekretu, byl zákon č. 128/1946 Sb. O navrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. však stěžovatelka nepožádala. Podle §2 odst. 1 téhož dekretu se majetek osob státně nespolehlivých (§4 - §6) na území Československé republiky dává pod národní správu. Vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 3424/1948 Ú. l., o určení konfiskovaného lázeňského majetku lázní Karlova Studánka v obcích Suchá Rudná, Ludvíkov a Malá Morávka (dále jen "vyhláška č. 3424/1948"), bylo konstatováno, že přírodní léčivé zdroje v katastrálním území Suchá Rudná a lázeňský majetek byly výměry Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 15. 1. 1947 č. j. 23 Br-34 konfiskovány bez náhrady podle §1 odst. 1 bod 1 a 2 dekretu č. 108/1945 Sb. (majetek, který byl ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace nebo ke dni účinnosti dekretu ve vlastnictví Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organisací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem) a určují se za lázeňský majetek, který od 1. 1. 1948 spravuje podnik Československé státní lázně a zřídla. 12. Za uvedené skutkové situace shledává Ústavní soud ústavně souladný soudy učiněný závěr, že vznikla-li stěžovatelce křivda, tak nikoli v rozhodném období od 25. 2. 1948. Nic na tom nemění skutečnost, že k převzetí lázní do státní správy došlo až zápisem dne 10. 8. 1948 na základě zákona č. 125/1948 Sb., o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní a o začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku. Citovaný zákon v části III. hovoří o konfiskovaném nepřátelském lázeňském majetku, kterým byl dle vyhlášky č. 3424/1948 také dotčený majetek Řádu německých rytířů. Uvedená vyhláška však tento majetek nikoli znárodňovala, pouze v §1 konstatovala, že tam (katastrálním územím a číslem pozemkových parcel) jmenované přírodní léčivé zdroje, které byly ve vlastnictví říšského místodržícího a NSDAP, a "jež byly právoplatnými výměry okresního národního výboru v Bruntále ze dne 15. 1. 1947, č. j. 23 Br-34 konfiskovány bez náhrady podle §1, odst. 1, č. 12 dekretu presidenta republiky ze dne 25. 10. 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy pro Československou republiku, se určují za lázeňský majetek" s tím, že tento majetek přejímá a spravuje podnik Československé státní lázně a zřídla počínaje dnem 1. 1. 1948 (§2 citované vyhlášky). Ze znění vyhlášky č. 3424/1948 okresní soud dovodil, že při konfiskaci majetku vycházel Okresní národní výbor v Bruntále z posledního zápisu v pozemkové knize, kdy byl majetek Lázní Karlova Studánka zapsán dne 2. 6. 1944 pro NSDAP a 18. 10. 1944 pro Říšsko-lázeňskou správu v Sudetech, přičemž další zápisy v pozemkové knize neuvádějí, že by došlo k opětovnému zápisu na Řád německých rytířů, ale naopak je zde dne 24. 4. 1946 poznamenána státní správa. 13. Tvrdí-li stěžovatelka, že podala proti konfiskačním výměrům odvolání, a tudíž nemohly nabýt právní moci, nelze než odkázat na zjištění okresního soudu, že stěžovatelka předložila listiny prokazující, že se proti řadě výměrů a konfiskačních vyhlášek odvolávala, neplyne z nich však, že by některé konkrétní odvolání, byť nepřímo, zmiňovalo předmětný výměr Okresního národního výboru v Bruntále. Stejně tak krajský soud konstatoval, že tvrzení stěžovatelky o odvolání podaném proti výměru Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 15. 1. 1947 č. j. 23 Br-34 nemá oporu v provedených důkazech, z nichž vyplývá, že odvolání bylo podáno proti jiné konfiskační vyhlášce. Krajský soud dodal, že přezkoumání citovaného konfiskačního výměru mu ve světle stěžovatelkou zmiňované judikatury Ústavního soudu nepřísluší, neboť k jeho vydání došlo ještě před rozhodným obdobím. Není tedy pravdou, že se obecné soudy svévolně odmítly zabývat skutečností, zda vydáním konfiskačních dekretů nedošlo ke zneužití dekretů prezidenta republiky. Krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že Ústavní soud přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v řízení o restitučních nárocích, tedy pouze tehdy, došlo-li k vydání konfiskačního rozhodnutí v rozhodném období. Tak tomu ve věci stěžovatelky nebylo, když ke konfiskaci předmětného majetku došlo, jak bylo uvedeno shora, již konfiskačním výměrem Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 15. 1. 1947. Jak ústavně souladným způsobem uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku, právě skutečnost, že k případnému dotčení vlastnického práva stěžovatelky došlo evidentně v době před 25. 2. 1948, posuzovanou věc odlišuje od případů zneužití dekretů presidenta republiky státními orgány nedemokratického režimu v rozhodném období k zabrání majetku nepohodlným osobám, jak o něm hovoří stěžovatelkou uváděná judikatura Ústavního soudu. 14. Jde-li o argumentaci stěžovatelky dovozující oprávněnost jejího nároku přímo z dekretu č. 5/1945 Sb., jak ji posoudil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2000 sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, je nutno uvést, jak již učinil v napadeném rozsudku Nejvyšší soud, že zákon č. 87/1991 Sb. na rozdíl od zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi výslovně v §3 odst. 2 označil za oprávněnou též fyzickou osobu, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona. Lze přitom přisvědčit názoru stěžovatelky, že restituci požadovaného majetku nelze podmiňovat uplatněním nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. [nález sp. zn. II. ÚS 3/98 ze dne 9. 12. 1998 (N 152/12 SbNU 399)]. To však obecné soudy neučinily, pouze konstatovaly, že osoby soukromého práva nenabyly "automaticky" zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., který prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Zákon č. 128/1946 Sb. v §9 stanoví, že nárok na vrácení majetku, který by měl být vrácen podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., lze proti národní správě zavedené na takový majetek uplatnit u soudu, pokud orgán, jenž národní správu zavedl, žádost o vrácení majetku zcela nebo zčásti zamítne nebo když rozhodnutí o takové žádosti nedoručí žadateli do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána. I při vědomí závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že judikatura Ústavního soudu k zákonu č. 87/1991 Sb. je bez dalšího uplatnitelná v jí tvrzeném rozsahu na tzv. církevní restituce. Bylo na zákonodárci, aby rozhodl, jakým způsobem vymezí okruh oprávněných osob (§3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) a skutečností vedoucích k majetkovým křivdám (§5 téhož zákona). Uvedené vyplývá i ze stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/2013 (bod 187), ve kterém se k této otázce (oprávněných osob) uvádí, že nadále platí dříve vyslovené [nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 25. 1. 2006 (N 22/40 SbNU 169)], že "[Ú]stavní soud není příslušný k posouzení, do jaké míry je rozsah restitucí vymezený zákonodárcem dokonalý nebo úplný, pouze zdůrazňuje, že právě tento rozsah je ústavním pořádkem České republiky svěřen výlučně zákonodárci, a nikoliv Ústavnímu soudu". 15. Ústavní soud uzavírá, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěru obecných soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před nimi uplatnila, a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu i okresního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, včetně námitky stěžovatelky týkající se nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, z jehož obsahu dovodily, že se týká jiných konfiskačních výměrů. 16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2019 Josef Fiala v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:3.US.4163.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 4163/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 7. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 12. 2018
Datum zpřístupnění 12. 8. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
MINISTERSTVO / MINISTR - kultury
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 108/1945 Sb.
  • 125/1948 Sb.
  • 128/1946 Sb., §10
  • 229/1991 Sb.
  • 3424/1948 Sb.
  • 428/2012 Sb., §5, §8, §10
  • 5/1945 Sb.
  • 87/1991 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/propadnutí majetku (konfiskace)
Věcný rejstřík nemovitost
konfiskace majetku
rehabilitace
vlastnické právo
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-4163-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 108050
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-08-17