ECLI:CZ:US:2019:3.US.4328.18.1
sp. zn. III. ÚS 4328/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Bartáka, zastoupeného Mgr. Emilem Doleželem, advokátem sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018 č. j. 23 Cdo 3006/2018-349, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2018 č. j. 70 Co 59/2018-313 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. března 2017 č. j. 41 C 425/2015-140, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a MUDr. Michaely Bartákové, a Ing. Jaroslava Kozlíčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se společně s vedlejší účastnicí domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 2 965 294,71 Kč. Žalovaná částka představuje smluvní pokutu za období od 15. 11. 2011 do 16. 11. 2015, sjednanou ve smlouvě o dílo ze dne 3. 2. 2006 (dále jen "smlouva o dílo"), kterou se vedlejší účastník zavázal zhotovit přístavbu rodinného domu stěžovatele a vedlejší účastnice. Vedlejší účastník se ve smlouvě o dílo zavázal, že dílo dokončí a předá nejpozději do července 2007. V rozporu s tímto závazkem však dílo podle stěžovatele nedokončil a nezabezpečenou stavbu opustil. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to, že ačkoliv byl žalovaný v prodlení s dokončením díla již od 1. 8. 2007, stěžovatel s vedlejší účastnicí odstoupili od smlouvy o dílo až dne 18. 3. 2016, tedy po 9 letech, což podle obvodního soudu ukazuje na jejich spekulativní postoj vůči vedlejšímu účastníkovi. Obvodní soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta, kterou stěžovatel a vedlejší účastnice požadují po takto dlouhé době, již postrádá svůj zajišťovací charakter a vzhledem k tomu, že již přesáhla sjednanou cenu díla, vzniká zřejmá nerovnováha právního postavení ve prospěch stěžovatele a vedlejší účastnice, aniž by tato nerovnováha měla svoje právní opodstatnění. Podle obvodního soudu stěžovatel a vedlejší účastnice pouze zneužívají ujednání o smluvní pokutě na úkor vedlejšího účastníka.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako odvolací soud rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil, nicméně konstatoval, že rozsudek obvodního soudu vykazuje vady, neboť se obvodní soud nezabýval námitkou promlčení, vznesenou vedlejším účastníkem. Městský soud dospěl k závěru, že uplatněné právo na zaplacení smluvní pokuty je promlčeno. Jestliže dílo mělo být dokončeno do července 2007, ocitl se vedlejší účastník dne 1. 8. 2007 v prodlení a od tohoto dne počala běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na dokončení díla v délce 4 let, která skončila dne 31. 7. 2011. Od 1. 8. 2011 byl již nárok stěžovatele a vedlejší účastnice na dokončení díla promlčen. Po promlčení práva zajišťovaného smluvní pokutou již podle městského soudu nelze soudně přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu po uplynutí promlčecí doby a odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2480/2007. Městský soud přitom neshledal žádný důvod, proč by mělo být uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání stěžovatele a vedlejší účastnice bylo odmítnuto v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné. Nejvyšší soud ve svém usnesení konstatoval, že závěr městského soudu o tom, že uplatněné právo na zaplacení smluvní pokuty je promlčeno, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, mimo jiné i s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2480/2007. Jde-li o otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť městský soud se v právním názoru o zcela výjimečném použití korektivu dobrých mravů dotýkajícího se obecného principu právní jistoty, k čemuž v dané věci nebyl pádný důvod, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž neodchýlil.
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že nelze považovat za správné řešení, že běh promlčecí lhůty se odvíjí od zániku hlavního závazku a městským soudem aplikované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2480/2007 je nesprávné, resp. jeho věc by měla být právně posouzena jinak. Smluvní pokuta by se jinak podle stěžovatele stala zcela akcesorickým závazkem, ačkoliv jde o samostatné majetkové právo. V případě smluvní pokuty jako zajišťovacího institutu by se měl podle stěžovatele promlčovat každý jednotlivý nárok na smluvní pokutu v obecné promlčecí lhůtě. Stěžovatel dále především namítá, že v řízení uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že za velmi právně komplikované situace - stavební úřad nařídil odstranění opěrné zdi na stavbě, což nebylo technicky proveditelné a dílo rovněž vykazovalo vady - sice stěžovatel a vedlejší účastnice nepodali žalobu na dokončení díla včas, nicméně vedlejší účastník průběžně deklaroval, že je ochoten dílo dokončit, nicméně fakticky plnil toliko minimálně, a naopak zřejmě již se záměrem stavbu nedokončit, což ovšem stěžovatel nemohl alespoň po určitou dobu jasně rozpoznat. Z hlediska dobrých mravů stěžovateli podle jeho názoru nelze vyčítat, že předstírání záměru dokončení díla uvěřili, a z toho hlediska se pak jeví námitka promlčení jako rozporná s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205), rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz].
Námitka stěžovatele, že v případě nároku na smluvní pokutu se běh promlčecí lhůty neodvíjí od zániku hlavního závazku, představuje toliko polemiku s právním názorem obecných soudů, a to v rovině běžného zákona. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem provedeným městským soudem a Nejvyšším soudem, který vyplývá z předchozí judikatury dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2480/2007 a ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2637/2008) a předkládá vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudu či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však není důvodem pro meritorní projednání návrhu v ústavním soudnictví, neboť použití a výklad norem podústavního práva jsou doménou obecných soudů, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení součástí ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv a svobod, jak bylo nastíněno výše. Na závěru soudů, že promlčelo-li se právo zajištěné smluvní pokutou, nemůže věřitel úspěšně uplatnit právo na zaplacení smluvní pokuty (namítl-li dlužník v soudním řízení promlčení), které vzniklo po promlčení zajištěného práva, neshledává Ústavní soud nic neústavního.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v řízení uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Účelem promlčení je především odstranění nejistoty v existenci dlouhotrvajících právních vztahů, v nichž oprávněný neprojevuje zájem o realizaci svých práv. Institut promlčení je založen na právní zásadě vigilantibus iura scripta sunt, tedy že právo přeje bdělým. V tomto ohledu jsou pro uplatnění jednotlivých práv dány lhůty, které se jeví jako dostatečné pro uplatnění onoho konkrétního práva. Prolomení této zásady je tak silným zásahem do právní jistoty subjektů, že aby k němu mohlo dojít, musí být okolnosti rozhodné pro vyslovení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v tak výjimečné intenzitě, aby tento zásah do právní jistoty ospravedlnily. Tato výjimečnost by byla dána tehdy, kdy by šlo o zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčení ničím nezavinil a zánik nároku v důsledku promlčení by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. K otázce uplatnění námitky rozporu promlčení s dobrými mravy se vyjádřil zejména městský soud, který dospěl k závěru o souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Vyšel ze zjištění, že nebylo prokázáno pochybení žalovaného, které by svědčilo o porušení jeho povinností při provádění stavby, přičemž stěžovatel [ani vedlejší účastnice] netvrdil, že by mu něco bránilo v tom, aby svou žalobu podal včas. Ústavní soud proto ani v souvislosti s touto námitkou stěžovatele neshledal důvod pro svůj zásah do nezávislého rozhodování obecných soudů, neboť v závěrech obecných soudů ohledně toho, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neshledal prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svojí povahou a intenzitou schopno porušit stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu