ECLI:CZ:US:2019:3.US.44.19.1
sp. zn. III. ÚS 44/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Herzána, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Poděbradova 751, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. KSUL 85 INS 5629/2015, 29 NSČR 188/2016-A-49, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2015 č. j. KSUL 85 INS 5629/2015, 2 VSPH 1527/2015-A-35 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. července 2015 č. j. KSUL 85 INS 5629/2015-A-19, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na projednání věci v přítomnosti účastníka zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 7. 2015 č. j. KSUL 85 INS 5629/2015-A-19 rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů (obchodních společností AgroZZN, a. s. a Primagra, a. s.) tak, že mj. ve výroku I. zjistil úpadek stěžovatele (dlužníka), insolvenční správkyní stěžovatele ustanovil Ing. Gabrielu Burzovou (výrok II.) a prohlásil konkurs na majetek stěžovatele (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 11. 2015 č. j. KSUL 85 INS 5629/2015, 2 VSPH 1527/2015-A-35, potvrdil usnesení krajského soudu ve výrocích I. a III. Vrchní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že krajský soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. K tomu zdůraznil, že stěžovatel v žádosti o odročení jednání ze dne 30. 6. 2015 neuvedl žádný relevantní důvod, jenž by mu v účasti bránil, když žádost o poskytnutí lhůty k opatření či předložení důkazů či k přípravě na jednání takovým důvodem není. Poskytnutí lhůty k vyjádření či k předložení důkazů mohl (a měl) stěžovatel navrhovat právě na jednání, k němuž se však nedostavil. Vrchní soud následně ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že stěžovatel je v úpadku ve formě insolvence, neboť po dobu delší třiceti dnů neplní své splatné závazky vůči více věřitelům, přičemž existenci těchto závazků relevantně nezpochybnil a rovněž neprokázal, že by měl dostatek disponibilních prostředků k úhradě svých závazků.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2018 č. j. KSUL 85 INS 5629/2015, 29 NSČR 188/2016-A-49 odmítl. K první ze stěžovatelem předestřených otázek, kterou vytýkal vrchnímu soudu, že k tomu, aby mohl dojít ke správnému právnímu posouzení věci, by musel zjistit, zda stěžovatelova námitka, že není v platební neschopnosti a je schopen hradit své závazky, je důvodná, a to bez zřetele k domněnce platební neschopnosti, Nejvyšší soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. 29 NSČR 38/2010). Prostřednictvím druhé otázky, kterou stěžovatel uplatnil, že vrchní soud nesprávně posoudil jeho odvolací námitku, podle níž krajský soud věc projednal a rozhodl při jednání v jeho nepřítomnosti, ačkoli z důležitých důvodů ve smyslu §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), požádal o odročení odvolacího jednání, pak stěžovatel uplatnil v dovolacím řízení nezpůsobilý dovolací důvod, tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., přičemž k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně popisuje stav věci ke dni podání ústavní stížnosti. Východiskem jeho úvah je, že k prvotnímu pochybení došlo již tím, že soudy neakceptovaly jeho žádost o odročení jednání, přestože uvedl relevantní důvod (spočívající v poskytnutí dostatečné lhůty na přípravu k jednání), čímž porušily jeho právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že o jeho dovolání nerozhodl meritorně, čímž porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Zdůrazňuje, že vymezil v dovolání dvě otázky zásadního právního významu, avšak Nejvyšší soud s nimi nikterak nepolemizoval a bez dalšího jeho dovolání odmítl. Podle názoru stěžovatele nemohl Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout, neboť si musel být vědom, že mu tímto postupem odepře právo na soudní ochranu, když lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost stěžovateli uplynuly. Na podporu své argumentace poukazuje na různé nálezy Ústavního soudu [např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211) nebo nález ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 34/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Vyslovuje přesvědčení, že se svého práva domáhal stanoveným způsobem, resp. způsobem, který byl v souladu s poučením vrchního soudu. Dále namítá nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu, neboť se nevypořádal s jeho námitkami a argumentací. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem v původním řízení, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí v prvé řadě proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká nepřezkoumatelnost, jakož i skutečnost, že se jeho námitkami nezabýval meritorně. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu bylo ohledně první dovolací otázky vymezené stěžovatelem v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a ke druhé dovolací otázce stěžovatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod, když namítal zmatečnostní vadu.
9. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti, popř. důvodnosti, dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. V této souvislosti je třeba upozornit na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Žádné takové pochybení v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
10. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůraznil, že rozhodnutí vrchního soudu bylo v souladu s předchozí judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 38/2010), podle níž dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. Jak se však podává z odůvodnění usnesení vrchního soudu (viz str. 6), stěžovatel při jednání, během něhož vrchní soud provedl doplnění dokazování (přihláškami pohledávek) a v němž byla prokázána existence pohledávek věřitelů vůči stěžovateli, tuto jejich existenci relevantně nezpochybnil, ani nevyvrátil domněnku, že nebyl schopen je splnit a rovněž neprokázal, že by měl dostatek disponibilních prostředků k úhradě svých závazků. Z tohoto pohledu bylo dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu skutečně v souladu s Nejvyšším soudem citovaným rozhodnutím, přičemž proti těmto závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního pohledu žádné výhrady. Namítal-li stěžovatel v dovolání, že vrchní soud vyšel z nedostatečných skutkových zjištění, šlo o výtky týkající se skutkového stavu, které však rovněž nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
11. Druhá stěžovatelem nastolená otázka, v níž uplatňoval zmatečnostní vadu, rovněž nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nebylo-li totiž stěžovatelovo dovolání přípustné (když jeho první dovolací otázka byla vyřešena vrchním soudem v souladu s dosavadní judikaturou), nemohl Nejvyšší soud ani přihlížet ke zmatečnostním vadám. To ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti sám připouští, když uvádí, že nepolemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že opravným prostředkem proti odnětí přístupu účastníka řízení k soudu je žaloba pro zmatečnost. Za dané situace Ústavní soud nespatřuje v postupu Nejvyššího soudu porušení práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud sice stručně, ale jasně a srozumitelně, a z pohledu práva na soudní ochranu dostatečně odůvodnil svoje úvahy, které jej vedly k odmítnutí dovolání.
12. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3106/13 v souvislosti s posouzením obsahu jeho dovolání nepovažuje Ústavní soud za přiléhavý. V citovaném nálezu byl Ústavním soudem kritizován restriktivní postoj obecných soudů při vyhodnocování nejasných podání vedoucí k odepření věcného přezkumu. Ve stávající věci ovšem dovolání stěžovatele nebylo vůbec nejasné. Stěžovatel, již zastoupen advokátem, v něm přesně označil, co požaduje, čeho se domáhá a vymezil i dovolací důvody, přičemž jedním z nich byla zmatečnostní vada. Skutečnost, že tímto stěžovatel vystihl jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., nezpůsobuje sama o sobě nejasnost podání.
13. Je zjevné, že prvotní tvrzené pochybení, od něhož stěžovatel následně odvíjí svoje námitky včetně dovolacích námitek, nastalo na samém počátku řízení, kdy krajský soud nevyhověl jeho návrhu na odročení jednání. K nápravě takového pochybení (odnětí možnosti jednat před soudem) nicméně primárně slouží žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 3 o. s. ř.), jíž však stěžovatel nevyužil. Rovněž nelze přehlédnout, že stěžovatel měl možnost svoje námitky proti insolvenčnímu návrhu věřitelů uplatnit v odvolacím řízení před vrchním soudem, což také učinil.
14. K rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu pak ústavní stížnost téměř žádnou argumentaci neobsahuje (s výjimkou námitky existence zmatečnostní vady), a proto se jimi Ústavní soud blíže nezabýval a odkazuje na jejich odůvodnění. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že tzv. zmatečnostní námitky uplatněné v ústavní stížnosti je třeba považovat za nepřípustné (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť k jejich vyřešení slouží, jak již bylo uvedeno výše, žaloba pro zmatečnost. Vyčerpání tohoto prostředku nápravy je přitom nezbytné, a tak by tomu bylo dokonce i v případech, kdy námitky již byly věcně projednány v řízení o jiných opravných prostředcích [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06 ze dne 17. 5. 2006 (U 7/41 SbNU 609)].
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu