ECLI:CZ:US:2019:3.US.467.18.1
sp. zn. III. ÚS 467/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Šestaka, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 3 Azs 319/2017-15, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Nymburk, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017 č. j. 3 Azs 319/2017-15 byla porušena stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017 č. j. 3 Azs 319/2017-15 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, (dále jen "policie") ze dne 5. 9. 2017 č. j. KRPS-278765-15/ČJ-2017-010025 byl stěžovatel zajištěn za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pobytu cizinců") na dobu šedesáti dnů ode dne omezení osobní svobody.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 10. 2017 č. j. 44 A 40/2017-29 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí policie.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017 č. j. 3 Azs 319/2017-15 bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku krajského soudu, a to s odkazem na tehdy platný §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na základě skutečnosti, že zajištění stěžovatele bylo ke dni 18. 10. 2017, tedy před vydáním rozhodnutí soudu o kasační stížnosti, ukončeno.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že zastavení řízení o kasační stížnosti podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců bylo zjevně problematické s ohledem na čl. 15 odst. 2 a 3 směrnice č. 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie, protože nemalým způsobem omezuje právo na soudní přezkum zajištění cizince. V tomto směru již byla Nejvyšším správním soudem podána předběžná otázka k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ve věci sp. zn. 10 Azs 252/2017. Přesto v současném řízení byl tento aspekt věci Nejvyšším správním soudem pominut. Skutečnost, že se Nejvyšší správní soud s potřebou, aby se k dané problematice vyslovil Soudní dvůr, nevypořádal, stěžovatel vnímá jako porušení svého práva na soudní ochranu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vyjádření k věci
7. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žádný z nich však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti ní nevyužil.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
8. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu spis sp. zn. 44 A 40/2017. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
9. Ustanovení §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců stanovilo v době rozhodování obecných soudů následující: "V případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně."
10. Toto ustanovení však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (N 189/91 SbNU 329; 16/2019 Sb.). V něm Ústavní soud konstatoval, že motivem vedoucím zákonodárce k přijetí tohoto ustanovení, tedy presumovaným legitimním cílem, mělo zjevně být zjednodušení řízení, resp. snížení zátěže obecných soudů při správním přezkumu. Důvodným však shledal tvrzení tehdejších navrhovatelů o porušení práva na soudní ochranu nerespektováním garance zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, podle níž nelze z pravomoci soudu vyloučit přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. I když soudní přezkum správního rozhodnutí o detenci probíhal, nebylo jej v důsledku zastavení řízení možno dokončit.
11. Zároveň shledal, že vedle již zmíněného zásahu do práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy je dotčeno též samotné právo na přístup k soudu. To je zajištěno, v intencích čl. 36 odst. 1 Listiny, celou soustavou procesních garancí plynoucích z ústavního práva na soudní ochranu; právo na přístup k soudu stojí na jejím počátku. Nepřípustné omezení přístupu k soudu zde opět brání meritornímu projednání věci. Přístup k soudu se uskutečňuje předložením věci soudu a po řádném průběhu řízení rozhodnutím o věci samé. Dochází-li však v průběhu řízení k jeho zastavení, pak - jakkoli se tak děje na základě natolik významné skutečnosti, jakou je ukončení detence - není ani právo na konečné rozhodnutí o věci naplněno.
12. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyzdvihl, že omezení (zbavení) osobní svobody je principiálně natolik citelným zásahem do tělesné a duševní integrity (srov. čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Listiny), že přezkum zákonnosti takového omezení musí být, a to i z hlediska společenské kontroly tohoto druhu zásahů do základních práv a svobod, v úplnosti proveden. Nezbytně musí být též zachována možnost osoby držené v detenci požadovat, v případě soudního rozhodnutí o nezákonnosti omezení osobní svobody, odškodnění proti státu. Zastavení řízení dle daného ustanovení je však v tomto směru překážkou. Nemá-li soud možnost v důsledku zastavení řízení meritorně přezkoumat zákonnost detence žadatele, je žadateli upřeno právo domoci se proti státu případného odškodnění za nezákonné zbavení či omezení osobní svobody, neboť nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (též o omezení osobní svobody) je v intencích §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podmíněn tím, že takové pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem; rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 41/17 ustanovení §172 odst. 6 zrušil, když shledal jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy, jakož i s právem na přezkum zákonnosti zbavení svobody a s právem na odškodnění podle čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
14. Výše uvedené má nezbytné důsledky pro nyní projednávanou věc, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno právě na základě ustanovení, které bylo nálezem sp. zn. Pl. ÚS 41/17 zrušeno. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, pro který tehdy (v abstraktním přezkumu) dané ustanovení zákona o pobytu cizinců shledal neústavním, zjevně existuje (v konkrétní podobě) i ve stěžovatelově případě. Stěžovateli nebylo umožněno dokončit řízení o přezkoumávání rozhodnutí týkajícího se základních práv a svobod, byl připraven o plný přístup k soudu, a to v případě natolik citelného zásahu do právního postavení osoby, jako je zbavení osobní svobody.
15. Ústavní soud shledává, že rozhodnutí soudu, kterým bylo zastaveno řízení o přezkumu zajištění cizince na základě §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ve znění před jeho zrušením nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/17, je v rozporu s právem tohoto cizince na soudní ochranu zaručeným v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit.
16. Co se týče stěžovatelovy námitky, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s potřebou, aby se k předmětné problematice vyslovil Soudní dvůr, Ústavní soud se jí už blíže nezabýval, když důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí jsou i bez toho dány.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek §44 téhož zákona), vyhověl.