ECLI:CZ:US:2019:3.US.535.18.1
sp. zn. III. ÚS 535/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SUNGWOO HITECH s r.o., sídlem Na Rovince 895, Ostrava, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 33 Cdo 172/2016-257, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. srpna 2015 č. j. 51 Co 220/2014-216 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. května 2014 č. j. 38 C 385/2012-134, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic a. s., sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svého základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovného postavení v právech podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i zákazu libovůle podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v civilním řízení domáhala vůči vedlejší účastnici zaplacení částky 4 023 753 Kč spolu s příslušenstvím a současně nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 13. 10. 2011 č. j. ČTU - 10362/2009-638/XI. Vyř.-Boj, které bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. 10. 2012 č. j. ČTU-136014/2011-603. Předmětem sporu byly nároky plynoucí ze Smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací č. 2006/2389/2004 uzavřené mezi stěžovatelkou a právní předchůdkyní vedlejší účastnice dne 30. 1. 2006, když stěžovatelka se bránila proti povinnosti zaplatit cenu služeb, které si neobjednala a nerealizovala, přičemž spor se týkal zahraničních telefonních hovorů, které měly být uskutečněny v důsledku hackerského útoku. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") při použití §64 odst. 1, 7 až 9 a §129 odst. 1 a 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění účinném do 30. 6. 2010, žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem v celém rozsahu zamítl ("neboť správní orgán rozhodl o sporu správně") a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 8. 2015 č. j. 51 Co 220/2014-216 potvrdil rozsudek okresního soudu a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 č. j. 33 Cdo 172/2016-257 jako nedůvodné zamítl a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení stěžovatelkou namítaných práv mělo podle jejích tvrzení dojít v důsledku přijetí závěrů dovolacího soudu zatížených libovůlí, čímž jí měla být odepřena soudní ochrana. Stěžovatelka brojí i proti nevyváženému hodnocení relevantních okolností při posuzování možnosti prevence škodní události, tj. možnosti detekovat volání a na vzniklou situaci reagovat dříve, než tomu bylo v daném případě. Úvahy dovolacího soudu tak dle tvrzení stěžovatelky "extrémně vybočují z hodnotícího rámce, který lze očekávat".
6. Snahu dovolacího soudu pečlivě se zabývat různými aspekty projednávané záležitosti stěžovatelka považuje za formální a brojí proti jeho stěžovatelkou tvrzené snaze hodnotit důkazy, které sám neprovedl, čímž mělo dojít k narušení rovného postavení účastníků řízení. Skutečnost, že soud se nezabýval otázkou, proč praxe vedlejšího účastníka v rámci preventivního detekování nebezpečí při provozu služeb elektronické komunikace nezahrnovala i kontrolu mimo běžné pracovní doby, tj. nepřetržitě, stěžovatelka považuje za výklad §94 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích se znaky libovůle, jenž popírá její legitimní očekávání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutími soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka brojí proti hodnocení zjištěného skutkového stavu obecnými soudy a zejména projevuje nesouhlas s výkladem povinnosti provozovatele telekomunikačních služeb včas detekovat a upozornit uživatele na podezřelá spojení, jak byla podána dovolacím soudem, což považuje za projev libovůle. Ústavní soud ale takovéto vady v rozhodování soudů ve věci neshledal. Naopak Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání postupoval pečlivě, své rozhodnutí důsledně a přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud v postupu dovolacího soudu neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si zásah Ústavního soudu.
11. Stěžovatelka namítá porušení svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Okolnost, že stěžovatelka se s rozhodnutími obecných soudů vydanými v původním řízení neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné na internetu na http://nalus.usoud.cz). Přesvědčení stěžovatelky o porušení jejího práva na soudní ochranu je odůvodňováno polemikou o tom, kdo odpovídá za zneužití její pobočkové ústředny, potažmo kdo má snášet cenu vyúčtovaných služeb za uskutečněná spojení, přičemž samotnou skutečnost, že soudem přijaté závěry neodpovídají představám žalobkyně, nelze označit za libovůli a dovozovat z ní porušení práva na soudní ochranu nebo dalších stěžovatelkou namítaných práv.
12. K stěžovatelkou tvrzenému porušení jejího práva podle čl. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení neobsahuje subjektivní právo. Jde o vyjádření principu, pozitivního závazku státu k ochraně ústavní hodnoty rovnosti lidí (nikoli právnických osob) v důstojnosti a právech. Namítané porušení čl. 37 odst. 3 Listiny v ústavní stížnosti není konkretizováno, porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, tj. zákaz opakovaného trestání za stejné jednání (ne bis in idem), je z povahy věci vyloučeno. Dále je namítáno porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pod který stěžovatelka podřazuje porušení "zákazu libovůle". Uvedené ustanovení nepředstavuje garanci subjektivního práva, ale stanovuje základní atributy České republiky, její charakteristiku a cíle a zdůrazňuje úctu k právům a svobodám člověka a občana jako jeden ze znaků demokratického právního státu. Z principů vyjádřených v čl. 1 Ústavy lze dovodit ústavněprávní rámec pro rozhodování soudů, jehož součástí je i požadavek, aby rozhodnutí o právech a povinnostech bylo řádně odůvodněno, a to způsobem vylučujícím libovůli v rozhodování soudu. Ve věci stěžovatelky rozpor s těmito požadavky Ústavní soud neshledal.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu