infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.02.2019, sp. zn. III. ÚS 538/19 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:3.US.538.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:3.US.538.19.1
sp. zn. III. ÚS 538/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky KÁMEN Zbraslav, a. s., sídlem Žitavského 1178, Praha 5, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. ledna 2019 č. j. 4 C 174/2016-846, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. října 2018 č. j. 4 C 174/2016-769, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2019 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 10. 2018 č. j. 4 C 174/2016-769 byl ustanoven znalcem z oboru geologie znalecký ústav - Ústav struktury a mechaniky hornin Akademie věd České republiky ČR, v. v. i., sídlem V Holešovičkách 94/41, Praha 8, kterému se ukládá, aby podal písemně do 120 dnů od doručení spisu a jeho příloh znalecký posudek, jehož zadání je v usnesení blíže specifikováno. 3. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka jako žalovaná námitky, v nichž shodně jako v ústavní stížnosti uvedla, že tento znalecký ústav zpracoval v roce 2016 Analýzu příčin vzniku sesuvu, která byla stěžejním důkazem žalobců, jejíž některé závěry považuje stěžovatelka za vyvrácené dalšími znaleckými posudky, a ústav zajišťuje pro jednoho z žalobců služby v oblasti geotechnického monitoringu, a lze se tedy domnívat, že může mít zájem na tom, aby byl tento žalobce ve sporu úspěšný. Dále stěžovatelka vyjádřila pochybnost, zda jmenovaný znalecký ústav má dostatečné znalecké oprávnění ke zpracování revizního znaleckého posudku, zejména v oboru geotechniky. Usnesením obvodního soudu dne 22. 1. 2019 č. j. 4 C 174/2016-846 rozhodl obvodní soud, že znalecký ústav - Ústav struktury a mechaniky hornin Akademie věd České republiky, v. v. i, sídlem Praha 8, V Holešovičkách 94/41, není vyloučen z vypracování znaleckého posudku. Podle obvodního soudu skutečnost, že znalecký ústav, který je veřejnou výzkumnou institucí Akademie věd ČR, vykonává pro jednoho z žalobců určité služby na základě smlouvy, neznamená automaticky, že má zájem na výsledku tohoto řízení, a sama o sobě není ani důvodem k vyloučení ze znaleckého úkonu. Soud neshledal z hlediska §17 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") takovým důvodem ani námitky odborného charakteru. 4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 5. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. 6. Výše uvedené je významné potud, že ústavní stížností napadeným usnesením obvodního soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud ukončena, neboť řízení před tímto soudem, poté co rozhodl o nevyloučení Ústavu struktury a mechaniky hornin Akademie věd ČR z vypracování znaleckého posudku, dále pokračuje. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by podle názoru stěžovatelky konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. 7. Na výše uvedeném nemůže nic změnit tvrzení stěžovatelky, že by takový postup byl v rozporu s principem hospodárnosti řízení, a že nesprávný a nezákonný revizní znalecký posudek, byť by podjatost revizního znaleckého ústavu byla shledána v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí ve věci samé, může způsobit nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně, které bude mít negativní vliv na obchodní činnost stěžovatelky. Uvedené platí i pro poukaz na zjevnou podjatost znaleckého ústavu i na medializaci a význam kauzy. Ústavní soud se otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení o nevyloučení znalce (§17 o. s. ř.) již dříve zabýval, a dospěl k závěru, že negativní rozhodnutí o námitce podjatosti znalce je rozhodnutím, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Vydáním tohoto usnesení nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ochrany práv se lze domáhat v samotném - právě probíhajícím - soudním řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 521/14 ze dne 21. 5. 2014). 8. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1215/16 ze dne 21. 7. 2016 Ústavní soud konstatoval, že usnesení, kterým soud prvního stupně nevyhověl námitce podjatosti ustanoveného znalce, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná. Takové procesní rozhodnutí je totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již (řádné i mimořádné) opravné prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva. Ústavní soud v citovaném usnesení z uvedeného dovodil, že vede-li se o právech a povinnostech stěžovatelky nadále řízení, přičemž rozhodnutí o námitkách proti znalci tvoří jednu z částí soudního řízení ve věci samé, které doposud nebylo pravomocně skončeno, nelze ústavní stížnost připustit. Není totiž zřejmé, jakým způsobem soudy znalecký posudek vyhodnotí a jak vlastně řízení ve věci samé skončí. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před civilními soudy by představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti. 9. Obdobně na věc pohlížel Ústavní soud ve svých usneseních sp. zn. II. ÚS 1451/07 ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 3133/09 ze dne 7. 1. 2010 či sp. zn. IV. ÚS 3805/13 ze dne 8. 1. 2014 (dostupných na http://nalus.usoud.cz). V posledním uvedeném usnesení Ústavní soud konstatoval, že teprve v situaci, kdy obecné soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí, o němž se bude stěžovatelka domnívat, že zasahuje do jejích ústavně zaručených základních práv, bude moci toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností, včetně uplatnění argumentu, že soudy vycházely z posudku znalkyně, u níž existují pochybnosti o její nepodjatosti, neboť pouze v takové situaci bude možné posoudit případný zásah do základních práv stěžovatelky komplexně, tj. tak, aby procesní práva byla posuzována souvztažně s právy a povinnostmi, o nichž obecné soudy dosud vedou řízení. Tak tomu bylo i ve věci sp. zn. II. ÚS 35/03, na kterou poukazuje stěžovatelka, kdy Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 6. 2003 (N 102/30 SbNU 455) uvedl, že vycházely-li obecné soudy při zjišťování skutkového stavu ze znaleckého posudku znalce, který měl být dle názoru Ústavního soudu z podání posudku pro podjatost vyloučen, přičemž se jednalo o důkaz, jak lze dovozovat z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pro rozhodnutí ve věci samé klíčový, zatížily své rozhodnutí zásadní procesní vadou. Jednalo se o věc skončenou, kdy byly ústavní stížností napadeny rozsudky soudů ve věci samé, tedy nikoli usnesení podle §17 o. s. ř., jak je tomu v posuzované věci. 10. Od svých shora uvedených závěrů Ústavní soud neshledal důvodu se v posuzované věci odchýlit. Ústavní soud si je vědom své judikatury, podle které výjimku z pravidla, že Ústavní soud může zásadně rozhodovat o meritu věci jen v případě ústavní stížnosti, která směřuje proti konečným rozhodnutím, tedy zpravidla rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než ústavní stížnost, představují některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale uzavírá se jeho relativně samostatná část, přičemž jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout [srovnej nález sp. zn. II. ÚS 1837/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 243/83 SbNU 767)]. Závěry citovaného nálezu však na nyní posuzovanou věc nedopadají, neboť jakkoli lze připustit, že ve věci stěžovatelky jde o samostatné rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o otázce procesního charakteru, jejíž (v této fázi nezvratitelné) následky by se mohly promítnout do projednání věci samé, je nutno tuto procesní situaci odlišit od v nálezu řešeném případu, kdy Ústavní soud zkoumal, zda nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož případné shledání až na samém konci soudního řízení by znamenalo zcela neekonomický průběh soudního řízení. I v citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces v důsledku vadného postupu při procesu dokazování (jak je tomu ve věci stěžovatelky) by byly za jiných okolností nepřípustné, protože v jejich případě již má relevanci, že řízení ještě neskončilo. 11. Ústavní soud dodává, že jde-li o udělení výjimky z nepřípustnosti jinak bezvadné ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a připuštění věci k meritornímu projednávání na základě tvrzení stěžovatelky, že věc přesahuje svým významem její vlastní zájmy, také to je možné pouze za splnění podmínky, že ústavní stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí za situace, kdy všechna řízení jsou již skončena (je jí tedy napadeno rozhodnutí konečné). Nešlo-li by o rozhodnutí konečné, tzn., pokud by probíhalo ještě nějaké řízení, v jehož důsledku by mohlo být toto rozhodnutí změněno nebo zrušeno, nelze z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti připustit, aby o téže věci běželo souběžně řízení před Ústavním soudem. 12. Ústavnímu soudu je zřejmá naléhavost i argumentace, s níž se stěžovatelka obrací na Ústavní soud, avšak ani specifika dané věci, jak na ně stěžovatelka poukazuje, nemohou vést Ústavní soud k tomu, aby překročil základní zásady řízení před Ústavním soudem, mezi něž patří i trvat na povinnosti stěžovatelů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje, a nevstupovat do probíhajících řízení přezkoumáváním dílčích procesních rozhodnutí. 13. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 26. února 2019 Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:3.US.538.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 538/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 2. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 2. 2019
Datum zpřístupnění 19. 3. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 36/1967 Sb., §11
  • 99/1963 Sb., §17, §127
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík znalec
vyloučení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-538-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 105988
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-03-22