ECLI:CZ:US:2019:3.US.697.18.1
sp. zn. III. ÚS 697/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marty Pivoňkové, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům I. a II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. listopadu 2017 č. j. 13 Co 183/2016-358, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Marcely Ferkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v jeho výrocích I. a II., a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 3. 2016 č. j. 16 C 229/2014-152 bylo zrušeno spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice k nemovitosti - jednotce č. X1(byt) vymezené v budově č. p. X2 na pozemku parc. č. X3 a ideálnímu podílu o velikosti 538/15662 na společných částech domu č. p. X2 a na pozemku parc. č. X3 o výměře 430 m2, zapsané na listu vlastnictví č. X4 a č. X5 v katastrálním území a obci Karlovy Vary u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Karlovy Vary (výrok I.), nemovitosti soud přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice jako žalobkyně (výrok II.), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalované na vypořádání podílu částku 710 000 Kč do pěti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 155 686,80 Kč (výrok IV.).
4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 13 Co 183/2016-313 rozsudek okresního soudu vyjma výroku IV. potvrdil (výrok I.) a ve výroku IV. jej změnil tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost nahradit státu státem zálohované náklady řízení ve výši 11 987 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na účet krajského soudu (výrok III.) a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Krajský soud na rozdíl od okresního soudu shledal důvody zvláštního zřetele hodné podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby v řízení úspěšné vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení dle §142 odst. 1 o. s. ř. nepřiznal. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval jednak v charakteru řízení, jež může být zahájeno na návrh kteréhokoliv z účastníků (tzv. iudicium duplex), ale především v okolnostech případu a chování účastnic, které předcházelo zahájení řízení.
5. Na základě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 8. 2017 č. j. 22 Cdo 2860/2017-34 rozsudek krajského soudu ve výrocích II. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajskému soudu jednak vytkl, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení pochybil, když v rozporu s judikaturou neseznámil účastnice řízení se svým záměrem, že hodlá v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle §150 o. s. ř., nedal jim příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení, a své rozhodnutí zatížil překvapivostí, takže v důsledku uvedeného řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále krajský soud dle názoru Nejvyššího soudu pochybil i při postupu zvažování uplatnění moderačního práva, když toliko nastínil důvody pro uplatnění moderačního oprávnění, aniž by přitom posoudil, zda lze po tom, jemuž měla být náhrada nákladů řízení přiznána (v dané věci vedlejší účastnice), spravedlivě požadovat, aby náklady řízení nesl ze svého, a zdali je naopak nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (v dané věci stěžovatelka). Argumenty, jimiž krajský soud podložil použití moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. se Nejvyššímu soudu nejevily přiměřenými, když důvod hodný zvláštního zřetele nelze spatřovat v povaze řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jakožto tzv. iudicium duplex, neboť tento závěr je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Krajský soud opětovně přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu dotčeném rozhodnutím Nejvyššího soudu, tj. ve výroku IV., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a usnesením ze dne 10. 11. 2018 č. j. 13 Co 183/2016-358 rozsudek okresního soudu ve výroku IV. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 61 884,60 Kč (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 42 290,45 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnici se vrací přeplatek soudního poplatku za dovolání ve výši 8 000 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přihlédl k argumentaci obou účastnic i k výsledku odvolacího a dovolacího řízení a poté, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že okolnosti případu, v nichž krajský soud spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné podle §150 o. s. ř. pro odepření úspěšné vedlejší účastnici práva na náhradu nákladů řízení, jsou nedostačující k tomu, aby vedlejší účastnici byla náhrada nákladů řízení zcela odepřena, odvolání shledal jen částečně důvodným. Krajský soud i po opětovném posouzení dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné dle §150 o. s. ř. pro nepřiznání formálně procesně úspěšné vedlejší účastnici práva na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v rozsahu jedné poloviny, když za situace, kdy nese i své náklady řízení, povinnost hradit vedlejší účastnici náklady řízení ve větším rozsahu by s ohledem na výše uvedené okolnosti případu byla v rozporu s principem spravedlivého rozhodnutí věci.
7. Krajský soud dále dovodil, že vedlejší účastnice byla v odvolacím i dovolacím řízení úspěšná, a proto má podle §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. a §243c odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů vzniklých i v těchto řízeních, ale pokud jde o náklady odvolacího řízení, krajský soud shodně jako v případě nákladů řízení před okresním soudem shledal důvody zvláštního zřetele hodné dle §150 o. s. ř., aby vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno v plném rozsahu. Tyto důvody spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatelka jako osoba pozbývající své vlastnické právo ve prospěch vedlejší účastnice měla právo na přiměřenou náhradu za svůj spoluvlastnický podíl, přičemž výše obvyklé ceny společné věci, která je v případě vypořádání zrušeného spoluvlastnictví přikázáním věci do vlastnictví jen některého ze spoluvlastníků dle ustálené judikatury pro rozhodnutí věci určující, nebyla stěžovatelce známa, spolehlivě byla zjištěna až v odvolacím řízení po zpracování revizního znaleckého posudku. Přitom stěžovatelka nebyla vůči vedlejší účastnici v postavení dlužnice, jež je zavázána k plnění své věřitelce, aby bylo možno z tohoto důvodu dovodit, že ji tíží břemeno objektivního zjištění výše obvyklé ceny věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud po novele občanského soudního řádu "nepřipustil stěžovatelce právo na podání dovolání, ačkoli doba vydání napadeného rozhodnutí závisela na rychlosti dovolacího soudu a následně odvolacího soudu". Stěžovatelka tak doplatila na to, že následkem toho, že dovolací rozhodnutí jí bylo doručeno až dne 25. 9. 2017 a krajský soud následně rozhodl až rozsudkem ze dne 10. 11. 2017, doručeným stěžovatelce dne 28. 12. 2017, nebylo připuštěno právo stěžovatelky na dovolání, do té doby přípustné na základě novelizace právní úpravy provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinné ke dni 1. 1. 2013. Tím krajský soud podle stěžovatelky porušil čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatelka dále poukázala na to, že posoudil-li krajský soud věc tak, že to byla ona, kdo změnou názoru a dostatečným nevysvětlením věci vedlejší účastnici způsobila následné řízení, pak povinnost stěžovatelky k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici měla být v menší výši, než krajským soudem přiznané.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, a jelikož posuzoval pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ve své judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k náhradě nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
14. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165) a usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05)].
15. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nemusí soud výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
16. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Je zásadně věcí soudu uvážit, zda dané ustanovení použije, či nikoliv [usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek (nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06, N 162/42 SbNU 339).
18. Ústavní soud ovšem současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by šlo především tehdy, kdyby soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu) dostačující.
19. V dané věci bylo rozhodnutí krajského soudu částečně postaveno právě na použití §150 o. s. ř. Krajský soud i po opětovném posouzení dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné dle §150 o. s. ř. pro nepřiznání procesně úspěšné vedlejší účastnici náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že okolnosti posuzované věci jsou nedostačující k tomu, aby vedlejší účastnici byla náhrada nákladů řízení zcela odepřena, shledal podmínky pro změnu rozhodnutí okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v rozsahu jedné poloviny. Za podstatnou okolnost považoval krajský soud jednak skutečnost, že vedlejší účastnice změnu svého postoje ohledně zrušení spoluvlastnictví stěžovatelce před podáním žaloby nevysvětlila. Další podstatnou okolnost spatřoval krajský soud v tom, že vedlejší účastnice přes nejasnosti o výši obvyklé ceny společné věci stěžovatelce do podání žaloby nepředložila žádný další hodnověrný důkaz prokazující, že její poslední nabídka učiněná stěžovatelce v červnu 2014, vycházející z odhadu realitního makléře, odpovídá obvyklé ceně věci, případně neposkytla stěžovatelce dostatečnou lhůtu k posouzení výhodnosti nabídky. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud svůj závěr o vhodnosti použití §150 o. s. ř. s v dané věci vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem odůvodnil a jeho závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. K námitce stěžovatelky, že krajský soud svým postupem jí odňal právo na dovolání, Ústavní soud uvádí, že již ve svých předchozích rozhodnutích vyslovil, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno. V Ústavě, Listině ani v jiném ústavním zákonu žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních práv [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 298/02 (U 18/26 SbNU 381)].
21. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
22. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, a to již s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu