ECLI:CZ:US:2019:3.US.704.19.1
sp. zn. III. ÚS 704/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Hrdiny, zastoupeného Mgr. Janem Řezníkem, advokátem, sídlem Zápy 271, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2018 č. j. 33 Cdo 2540/2018-704, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 33 Cdo 456/2014-517, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2018 č. j. 17 Co 162/2013-665, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013 č. j. 17 Co 162/2013-468, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. října 2012 sp. zn. 111 EC 154/2010-286, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1801/2016-621, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 4 Co 114/2015-590, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2015 č. j. 17 Co 162/2013-551, spojenou s návrhem na "posouzení ústavní konformity" §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Ivy Hanušové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V textu ústavní stížnosti (str. 3) stěžovatel požádal primárně o "posouzení ústavněprávní konformity" §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zákoník"), ve znění účinném do 31. 12. 2013.
2. Z ústavní stížnosti, z předložených podkladů a databáze Ústavního soudu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 8. 10. 2012 č. j. 111 EC 154/2010-286 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit mu částku 283 100 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Touto žalobou se stěžovatel domáhal vrácení celkem 23 darů poskytnutých na základě darovacích smluv pro tvrzené hrubé porušení dobrých mravů vedlejší účastnicí. Obvodní soud uzavřel, že stěžovatel neprokázal, že vedlejší účastnice by se vůči němu dopustila takového jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, stěžovateli tudíž nevzniklo právo na vrácení darů podle §630 obč. zákoníku, a to ani v případě, že by z právního hlediska šlo skutečně o dary, a žalobu jako nedůvodnou zamítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (II. výrok). Účastníky poučil, že proti jeho rozsudku lze podat odvolání pouze v rozsahu, kde bylo rozhodnuto o dílčích nárocích na zaplacení částek 50 000 Kč, 20 000 Kč, 50 000 Kč, 19 000 Kč, 15 000 Kč a 17 460 Kč (tj. celkem 171 460 Kč).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 17 Co 162/2013-468 potvrdil rozsudek obvodního soudu co do částky 171 460 Kč s příslušenstvím (protože nebyly splněny podmínky pro vrácení darů podle §630 obč. zákoníku) a ve výroku o nákladech řízení (I. výrok), odvolání co do částky ve výši 111 640 Kč odmítl (II. výrok; odmítnutí odůvodnil nepřípustností odvolání s ohledem na výši uplatněných nároků) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit náklady odvolacího řízení (III. výrok).
4. Rozsudek městského soudu stěžovatel napadl souběžně ústavní stížností i dovoláním. Ústavní stížnost byla usnesením ze dne 7. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3465/13 odmítnuta pro nepřípustnost a dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 456/2014-517 odmítnuto také pro nepřípustnost, protože směřovalo proti rozsudku, jímž městský soud rozhodl o dvaceti třech peněžitých plněních (z titulu vrácení daru), která jednotlivě nepřevyšují 50 000 Kč. Nejvyšší soud ještě doplnil, že i kdyby nešlo o případ uvedený v §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nebylo by dovolání přípustné, neboť z jeho obsahu se podává, že stěžovatel neuplatnil jediný způsobilý důvod nesprávného právního posouzení.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel také žalobu pro zmatečnost, kterou městský soud usnesením ze dne 20. 3. 2015 č. j. 17 Co 162/2013-551 zamítl (I. výrok) a rozhodl o stěžovatelově povinnosti zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Usnesení městského soudu napadli samostatnými odvoláními stěžovatel i vedlejší účastnice. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") neshledal stěžovatelovo odvolání důvodným, částečně opodstatněným shledal odvolání vedlejší účastnice, proto usnesením ze dne 20. 11. 2015 č. j. 4 Co 114/2015-590 potvrdil usnesení městského soudu ve výroku týkajícím se věci samé, změnil nákladový výrok (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II výrok). Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 1801/2016-621 tak, že ho částečně odmítl (v části směřující proti usnesení vrchního soudu potvrzující usnesení městského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost směřující do výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu co do částky 171 460 Kč - I. výrok) a ve II. výroku změnil usnesení vrchního soudu v tom smyslu, že usnesení městského soudu se mění tak, že rozsudek městského soudu (s výjimkou potvrzujícího výroku ohledně částky 171 460 Kč) se zrušuje. Důvodem kasace byl nesouhlas Nejvyššího soudu se závěrem vrchního soudu o tom, že odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř. není přípustné do rozsudku soudu prvního stupně ohledně plnění v úhrnu přesahujícího částku 10 000 Kč, jestliže tato částka podle právního závěru uskutečněného ve zmatečností napadeném rozhodnutí sestává z vícero samostatných plnění, z nichž žádné nepřesahuje částku ve výši 10 000 Kč [v předchozím textu upozornil, že přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vybudována na jiném základě, než nepřípustnost odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř.; ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odvíjí přípustnost dovolání od dovoláním napadeného výroku rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, zatímco podle §202 odst. 2 o. s. ř. se přípustnost odvolání řídí tím, o jakém peněžitém plnění bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto]. Usnesení Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3923/16 odmítl zčásti pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti pro nepřípustnost z důvodu její předčasnosti.
6. Po kasačním výroku Nejvyššího soudu rozhodoval opětovně ve věci městský soud, který rozsudkem ze dne 25. 1. 2018 č. j. 17 Co 162/2013-665 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé i ohledně částky 111 640 Kč s příslušenstvím a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Po rekapitulaci předchozích fází řízení konstatoval, že předmětem řízení zůstala částka 111 640 Kč s příslušenstvím, sestávající ze 17 dílčích nároků, z nichž ani jeden nepřevyšoval částku 10 000 Kč (bod. 15.). Městský soud připomenul předpoklady zániku darovacího vztahu (bod 22. a 23.) a uzavřel, že jejich naplnění nebylo prokázáno, ale žalobcem fakticky ani tvrzeno. V závěru stěžovatele poučil o možnosti podat proti jeho rozsudku dovolání, to však pouze za podmínek §237 o. s. ř.
7. Také tento rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2018 č. j. 33 Cdo 2540/2018-704 odmítl (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok), přičemž odmítnutí odůvodnil nepřípustností dovolání (i přes nesprávné poučení městského soudu o přípustnosti) s odkazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a výslovně zdůraznil, že přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je vybudována na jiném základě než přípustnost odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel opět namítá, že se jeho bývalá partnerka chovala nemravně, a proto byly dány podmínky pro vrácení daru. Napadená rozhodnutí byla vydaná v řízení o vrácení daru, v němž stěžovatel tvrdil, že vedlejší účastnice ho po dobu trvání jejich partnerského vztahu jen využívala a citově vydírala, a když se dostal do finančních potíží, tak jej opustila. Její chování je tedy nemravné. Podle stěžovatele upravoval §630 obč. zákoníku neplatnost darovací smlouvy, kterou způsobila přítomnost veřejného zájmu určité intenzity (civilisticky dobré mravy), k jehož posouzení a potvrzení je způsobilá veřejná moc (soud), která případnou neplatnost deklaruje. Soudy podle něj pochybily, když dospěly k závěru, že stěžovatel její nemravné chování neprokázal. Dále napadená rozhodnutí vycházejí z řízení o žalobě pro zmatečnost, kdy odvolací soud odvolání stěžovatele v řízení o vrácení darů částečně nesprávně odmítl pro nepřípustnost z důvodu majetkového censu podle §202 odst. 2 o. s. ř.
9. V závěrečné pasáži ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výsledku rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení (usnesení městského soudu ze dne 25. 1. 2018 č. j. 17 Co 162/2013-665).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti celkem osmi rozhodnutím obecných soudů obsahujícím vícero výroků. Přípustnost ústavní stížnosti vůči těmto rozhodnutím a jednotlivým výrokům je nutno přesně posuzovat podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, tedy zejména z hlediska dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti a případně též z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků sloužících k ochraně stěžovatelova práva. Z těchto důvodů je ústavní stížnost přípustná pouze proti těm výrokům, resp. jejich částem, které se týkají částky 111 640 Kč, o níž naposledy rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2018 č. j. 17 Co 162/2013-665 (ve spojení s rozsudkem obvodního soudu ze dne 8. 10. 2012 č. j. 111 EC 154/2010-286), a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018 č. j. 33 Cdo 2540/2018-704. Ve zbývající části je ústavní stížnost nepřípustná, včetně části napadající rozhodnutí městského soudu ze dne 25. 1. 2018 č. j. 17 Co 162/2013-665 o nákladech řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil zbývající obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
14. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 13.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo.
15. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Taková situace ve stěžovatelově věci nenastala, neboť soudy se jím uplatněnými nároky řádně zabývaly (byť v části až po rozhodnutí Nejvyššího soudu na základě stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost) a hodnotily, zda jsou splněny předpoklady obnovení vlastnického práva k tvrzeným darům stěžovatele na základě hrubého porušení dobrých mravů obdarovanou vedlejší účastnicí.
16. Je třeba připomenout, že institut vrácení daru (pozn. nejde tedy o neplatnost darovací smlouvy, kterýžto mylný názor stěžovatel opakovaně prezentuje v ústavní stížnosti) v historii i v současnosti byl (je) vázán na poměrně přísné zákonné požadavky, neboť představuje zásah do existujících vlastnických vztahů (nevděk obdarovaného, spáchání úmyslného trestného činu obdarovaným vůči vymezeným osobám, hrubé porušení pravidel socialistického soužití, hrubé porušení dobrých mravů, kvalifikovaná nouze dárce).
17. Základem ústavní stížnosti je stěžovatelova představa o právním významu chování vedlejší účastnice zejména se koncentrující do posouzení, zda dosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů umožňující dárci domáhat se vrácení daru podle §630 obč. zákoníku. Je notorietou, že předpokladem vzniku práva požadovat vrácení daru nebylo podle tohoto ustanovení jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na okolnosti případu bylo možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů se zřetelem na značnou intenzitu a váhu (je-li uskutečněno jedním činem) nebo soustavnost a dlouhou dobu (např. fyzické násilí, hrubé urážky, neposkytnutí pomoci atd.). Rozhodující nebyl subjektivní pocit dárce, ale okolnost, že takové jednání obdarovaného bylo možno objektivně posoudit jako hrubě porušující dobré mravy. Ústavní soud shledává, že obecné soudy v posuzované věci zkoumaly naplnění předpokladů pro vznik práva stěžovatele na vrácení darů. Jestliže obecné soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, že vedlejší účastnice svým chováním neporušila hrubě dobré mravy, je jejich právní závěr vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy žaloby plně v souladu s principy ovládajícími civilní řízení a adekvátní příslušným hmotněprávním skutkovým podstatám (srov. §630 obč. zákoníku). Toto zjištění se týká jak darů ve výši 171 460 Kč (viz str. 8 i. p. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a str. 8 třetí odstavec až str. 10 první odstavec rozsudku městského soudu ze dne 27. 6. 2013), tak i darů ve výši 111 640 Kč (viz str. 8 i. p. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a body 21. až 24. rozsudku městského soudu ze dne 25. 1. 2018), tj. obecné soudy u všech 23 darů dospěly k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro jejich vrácení (je proto zcela nevhodné stěžovatelovo tvrzení, že jde o naprostý právní "kočkopes", kdy namísto jedné nedílné žalované částky s jedním režimem existují dvě oddělené žalované částky s naprosto odlišnými režimy - str. 11 ústavní stížnosti).
18. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelovým námitkám vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel - i přes opakované poučení a vysvětlení - nerozlišuje, že přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vybudována na jiném základě než přípustnost odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř. (viz str. 6 první odstavec usnesení ze dne 18. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 1801/2016-621 a str. 3 druhý odstavec usnesení ze dne 12. 12. 2018 č. j. 33 Cdo 2540/2018-704).
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na posouzení ústavní konformity v záhlaví citovaného ustanovení právního předpisu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadla tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na posouzení ústavní konformity uvedeného ustanovení zákona [srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu