ECLI:CZ:US:2019:3.US.737.18.1
sp. zn. III. ÚS 737/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Šafránka, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 21 Cdo 5323/2017-602 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2017 č. j. 23 Co 377/2016-566, 23 Co 146/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností Wheelabrator Czech, s. r. o., sídlem Za Balonkou 269, Příbram, a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v civilním řízení domáhal náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, když při práci pro právní předchůdkyni vedlejší účastnice 1) utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku trpí trvalým poškozením zdraví. O náhradě ztráty na výdělku stěžovatele bylo rozhodováno obecnými soudy opakovaně (po vrácení věci dovolacím soudem), přičemž ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v řízení po konečné úpravě provedené se souhlasem soudu a poté, kdy již část tohoto nároku byla uspokojena, a týkají se stěžovatelem uplatňovaného nároku za období od 1. 4. 2010 do 30. 4. 2016 ve výši 410 625 Kč a od 1. 5. 2016 do budoucna ve výši 5 625 Kč měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 5. 2015 č. j. 8 C 26/2012-449 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 1. 2017 č. j. 8 C 26/2012-509 bylo stěžovateli částečně vyhověno, když mu byl přiznán nárok ve výši 204 865 Kč a měsíční částka ve výši 3 286 Kč počínaje ode dne 1. 5. 2016.
3. K odvolání stěžovatele proti zamítavým výrokům a doplňujícímu rozsudku okresního soudu, jímž byl zamítnut uplatňovaný nárok na úroky z prodlení, rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. 6. 2017 č. j. 23 Co 377/2016-566, 23 Co 146/2017, kterým změnil doplňující rozsudek tak, že stěžovatelovi přiznal úroky z prodlení ve výši 50 751,07 Kč a dále v zamítavých a souvisejících výrocích napadené rozsudky potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 21 Cdo 5323/2017-602 odmítl pro jeho nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. K zásahu do práv stěžovatele mělo dojít dle jeho tvrzení věcnou nesprávností ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ve své argumentaci dále poukazuje na možnosti přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem, přičemž je přesvědčen, že v jeho věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci v míře ústavně netolerovatelné, čímž mělo být zasaženo jeho právo na spravedlivý proces.
6. Další argumentace stěžovatele sestává z vymezení důvodů, jež mají dle něj prokazovat nesprávnost rozhodnutí soudů. Zásadní polemika spočívá v posouzení postupu při stanovení výše ztráty na výdělku a vymezení rozhodných skutečností, ze kterých by tato výše měla být odvozena. V rovině skutkových zjištění stěžovatel krajskému soudu zejména vytýká, že "bez dalšího nekriticky od žalovaného převzal přehledy mezd 19 osob, a z nich potom zejména přehledy mezd dvou zaměstnanců", a že se spokojil toliko s přehledy mezd a popisem práce uvedeným v pracovních smlouvách bez toho, že by zkoumal, jakou práci skutečně vykonávali. Dále vznáší námitky k závěrům znaleckého zkoumání a proti zamítnutí svého návrhu na doplnění dokazování v řízení ústavním znaleckým posudkem.
7. V rovině namítaného nesprávného právního posouzení se argumentace stěžovatele soustředí na úvahy o spornosti použití nařízení o úpravě náhrady v jeho věci a nutnosti upřednostnit použití ustanovení občanského zákoníku. Další (značná) část odůvodnění ústavní stížnosti obsahuje stanovisko stěžovatele k připravovanému návrhu nařízení vlády o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem a předesílá vlastní hodnotící úvahy o možné právní úpravě způsobu valorizace náhrad. Poukazuje též na judikaturu Ústavního soudu k pravidlům legislativního procesu a retroaktivnímu výkladu právních norem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím obecných soudu nastala v právní sféře stěžovatele. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad a použití jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel brojí proti skutkovým zjištěním krajského soudu, tato ale vycházejí z provedeného dokazovaní a Ústavní soud neshledal ústavně významné excesy soudu při hodnocení důkazů a vyvození skutkových závěrů z nich plynoucích, pročež námitkám stěžovatele v tomto směru nepřisvědčil. Naopak soudy se posouzením výše pravděpodobného výdělku stěžovatele pečlivě zabývaly a své rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
12. Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů ani při právním posouzení věci stěžovatele. Argumenty stěžovatele v této souvislosti podávané v ústavní stížnosti se ani nezaměřují na konkrétní vady výkladu a použití právní normy soudy, ale jsou spíše úvahami, jaká by právní úprava měla být. Navíc nelze přehlédnout, že věc byla krajským soudem posuzována i v intencích právního názoru vysloveného v odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah.
13. Stěžovatel z jím tvrzené nesprávnosti napadených rozhodnutí soudů dovozuje porušení svých základních práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy. Okolnost, že stěžovatel se s rozhodnutími obecných soudů vydaných v původním řízení neztotožňuje, však nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Přesvědčení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces je jen pokračováním polemiky o správnosti skutkových zjištění a výkladu použitých právních norem relevantních pro rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že soudem přijaté závěry neodpovídají představám stěžovatele, nelze označit za ústavně nesouladnou a dovozovat z ní porušení práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu