ECLI:CZ:US:2019:3.US.778.18.1
sp. zn. III. ÚS 778/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. F., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 25 Cdo 1094/2016-335 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2015 č. j. 44 Co 359/2013-294, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Brno, sídlem Jihlavská 340/20, Brno, a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivou náhradu škody zaručeného v čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vůči první vedlejší účastnici zaplacení odškodnění škody na zdraví vzniklé v důsledku postupu non lege artis při zdravotních zákrocích, a to v žalované výši 2 483 520 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2012 č. j. 244 C 69/2009-216 jí byl přiznán nárok na zaplacení částky 1 505 240 Kč s úrokem z prodlení od 20. 2. 2009 do zaplacení a ve zbývající částce 978 280 Kč byla žaloba zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. K odvolání vedlejší účastnice 1), směrujícího proti části přiznaného nároku co do částky 495 000 Kč, a to jednak částky 36 000 Kč (částka dle základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění navýšeného o 50 % týkající se bodového ohodnocení parézy - částečné obrny lýtkového nervu vlevo podle znaleckého posudku MUDr. Gregora) a 459 000 Kč (mimořádné navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění), jakož i proti úrokům z prodlení z celé přiznané částky 1 505 240 Kč (když podáním z 11. 7. 2013 vzala stěžovatelka zpět žalobu co do úroku z prodlení z této částky za den 20. 2. 2009), byl napadeným rozsudkem krajského soudu prvostupňový rozsudek v I. výroku ohledně úroků z prodlení částky 1 505 240 Kč za den 20. 2. 2009 zrušen a řízení zastaveno (výrok I.) a ohledně zaplacení úroků z prodlení z částky 293 640 Kč (navýšení bolestného) a z částky 459 000 Kč od 21. 2. 2009 změněn tak, že se žaloba zamítá (výrok II.), a dále byl v tomtéž výroku potvrzen v napadené části v částce 36 000 Kč s úrokem z prodlení od 21. 2. 2009, a změněn tak, že co do částky 459 000 Kč se žaloba zamítá (výrok III.). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).
4. Stěžovatelka rozsudek krajského soudu napadla dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít rozhodováním soudů o jejích nárocích na odškodnění, když krajský soud nesdílel názor městského soudu o výši nároku na odškodnění z důvodu nemajetkové újmy vzniklé ztížením společenského uplatnění a jeho právní názor byl následně aprobován i dovolacím soudem.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejdříve vyjádřila svůj "hrubý nesouhlas" se skutkovými zjištěními krajského soudu a s poukazem na procesní nemožnost brojit proti skutkovým zjištěním u dovolacího soudu se rozhodla uplatnit své námitky proti skutkovým zjištěním až v ústavní stížnosti, přičemž poukazuje na skutečnost, že její operace nebyla urgentním zákrokem, proto skutkový závěr soudu, že "nebýt operace...nemohla by chodit vůbec...", považuje za skutkové zjištění jsoucí v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
7. Stěžovatelka dále brojí proti právnímu názoru vyjádřenému krajským soudem a aprobovanému Nejvyšším soudem že "ztrátu očekávání zlepšení zdravotního stavu by nebylo možno hodnotit jako důvod pro navýšení odškodnění, ale pouze jako důvod pro přiznání odškodnění vůbec", přičemž poukazuje na nesprávné uplatnění nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), o který své závěry Nejvyšší soud opírá. Stěžovatelka též uvádí další nálezy Ústavního soudu vztahující se k rozhodování soudů o odškodnění a obecným soudům rozhodujícím v její věci vytýká absenci zohlednění míry zavinění vedlejší účastnice 1) jako okolnosti ovlivňující rozhodnutí o výši náhrady. Poukazuje též na nejednotnost rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v této otázce.
8. Další argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti směřuje vůči rozhodování o nákladech řízení a podílu úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu jako podkladu pro toto rozhodnutí. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá uplatnění principu plného odškodnění za újmu na zdraví a poukazuje na skutečnost, že již od počátku řízení před obecnými soudy se výslovně domáhala i použití Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, jež v čl. 24 zaručuje nárok na spravedlivou náhradu újmy způsobené lékařským zákrokem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím obecných soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Postup stěžovatelky, při kterém z důvodu uplatňování revizního principu v dovolacím řízení nebrojila proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu v dovolání, ale rozhodla se své námitky proti skutkovým závěrům uplatnit v ústavní stížnosti, nelze akceptovat. Ústavní soud nepředstavuje další instanci přezkumu rozhodnutí v systému soudnictví, nepřísluší mu zjišťování a hodnocení skutkového stavu a přijatých skutkových závěrů obecných soudů, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí, a není možné očekávat zohlednění případných nových skutkových tvrzení uplatněných stěžovatelkou až v ústavní stížnosti namísto v řízení před obecnými soudy, které vydání ústavní stížností napadeným rozhodnutím předcházelo. Ústavní soud se tak otázkou skutkového stavu zabýval výlučně v souvislosti s posouzením existence vad při zjišťování skutkového stavu, které by představovaly extrémní vybočení z požadavků kladených na činnost obecných soudů a byly tak v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu. Ve věci stěžovatelky ale existence takovýchto vad nebyla shledána. Skutkové závěry obecných soudů o zdravotním stavu stěžovatelky před operací neobsahují stěžovatelkou podávané tvrzení o "urgentnosti zákroku v krajní nouzi", ze kterého ona sama dovozuje extrémní rozpor s vykonanými důkazy, přičemž tyto vycházejí "pouze" ze zjištění o účelnosti operace z hlediska dalšího možného budoucího vývoje zdravotního stavu stěžovatelky s ohledem k její diagnostikované nemoci, a to na podkladě vykonaného dokazování.
13. Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní újmu stěžovatelky související s právním názorem obecných soudů na hodnocení ztráty očekávání zlepšení zdravotního stavu pro rozhodování o odškodnění. Vyslovený právní názor soudů nebylo možno hodnotit jako neústavní, nepřípustně postihující některé ze základních práv a svobod, případně pomíjející možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jako výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu. Krajský soud i Nejvyšší soud dostatečně a srozumitelně vysvětlily, proč nepovažují ztrátu očekávání zlepšení zdravotního stavu za důvod pro mimořádné navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění. Rovněž se zabývaly i posouzením existence jiných důvodů pro mimořádné navýšení, které však neshledaly. Samotná skutečnost, že s těmito závěry obecných soudů se stěžovatelka neztotožňuje, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud nesprávně vyložil nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2253/13 a rezignoval na posuzování ztráty očekávaného zlepšení zdravotního stavu jako možného důvodu pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Naopak soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč ztrátu očekávaného přínosu zlepšení zdravotního stavu ani další omezení stěžovatelky ve sféře jejího osobního života, v porovnání se stavem před operací, neodůvodňují mimořádné navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění.
14. Stěžovatelka namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, toto je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na charakter vady a její potenciální vliv na výsledek řízení.
15. Namítáno je rovněž porušení práva na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených v čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Tato úmluva v čl. 24 vytváří prostor pro nárok na odškodnění v případě nepřiměřeného poškození zdraví způsobeného lékařským zákrokem, při kterém byla porušena v ní zaručená práva pacienta. Konkrétní podmínky odškodnění ale určuje zákon, tj. ustanovení občanského zákoníku, dle kterých obecné soudy při rozhodování o nároku na odškodnění stěžovatelky postupovaly. Stěžovatelka tak měla možnost domáhat se odškodnění újmy, která jí byla lékařským zákrokem způsobena, a té i využila. Samotný fakt, že není spokojena s přiznanou výší odškodnění, není možno považovat za protiústavní zásah do jejích práv, přičemž v ústavní stížností napadených rozhodnutích soudů o výši odškodnění Ústavní soud neshledal vady, jež by představovaly nespravedlnost s ústavněprávními přesahy. Z hlediska ústavnosti rozhodnutí je nezbytné, aby přiznaná výše náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou), existoval vztah přiměřenosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1346/16 (N 115/85 SbNU 867)], přičemž rozpor s těmito požadavky Ústavní soud neshledal.
16. Namítané porušení práva stěžovatelky na nedotknutelnost své osoby a svého soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, které ale blíže neodůvodňuje, Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodné. Je nepochybné, že operací a následnými lékařskými zákroky bylo zasaženo do tělesné integrity stěžovatelky, přičemž zákrok non lege artis, v důsledku kterého nejenže nedošlo k očekávanému zlepšení jejího zdravotního stavu, ale měl za následek jeho zhoršení, může v právní rovině ochrany zdraví představovat porušení čl. 7 odst. 1 Listiny. Ochranu před takovým zásahem ale představuje uplatnění nároku na náhradu újmy, která z porušení vzešla. Nic však nenasvědčuje tomu, že by k zásahu do práva stěžovatelky na nedotknutelnost své osoby a svého soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny mělo dojít v řízení o zaplacení odškodnění nebo samotnými rozhodnutími napadenými ústavní stížností, a stěžovatelka žádné tvrzení v tomto směru nepodává.
17. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. V posuzovaném případě Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu